Vymanit se ze zaběhnutých modelů. Bienále Ve věci umění jako příklad angažované instituce

V Praze byl koncem července zahájen první ročník nového bienále Ve věci umění s titulem Pojď blíž. Přehlídka vyzývá k vystoupení ze sociálních bublin a klade si otázku, na jakých principech by mohly fungovat umělecké instituce. 

Foto Tomáš Souček

Po dlouholetých přípravách se koncem července otevřelo nové pražské bienále Ve věci umění, organizované iniciativou pro současné umění tranzit.cz ve spolupráci s Galerií hlavního města Prahy (GHMP) a v kurátorské gesci Terezy Stejskalové a Víta Havránka. Letošní edice nese název Pojď blíž a podle slov Stejskalové a Havránka vystavená díla nabádají k „fyzickému i mentálnímu přiblížení“, a snaží se tak zprostředkovat emociální a tělesnou zkušenost jiných. Bienále si klade otázky, zda je umění schopno tyto zkušenosti zprostředkovat „napříč třídou, pohlavím nebo kulturou“ a jestli nám, divačkám a divákům, může přiblížit zkušenost někoho, s kým nemáme nic společného. Ústředními motivy se stávají blízkost a empatie a s nimi spojená péče o nás samé, ostatní lidi a bytosti či životní prostředí. Důvodem pro toto zacílení je dle Veroniky Janatkové, ředitelky tranzit.cz i bienále, vykročit ze zažitých a stále se prohlubujících dichotomií mezi „my“ a „oni“, z vymezených sociálních bublin a modelu rozdělené, polarizované společnosti.

Proti klasickému modelu

Prvnímu ročníku bienále předcházela dvě sympozia, zaměřená na organizaci velkých mezinárodních přehlídek současného umění. První z nich, Unlearning Biennale, se konalo v roce 2018 a krátké příspěvky zde představili jak zástupci a zástupkyně zahraničních bienále – liverpoolského, varšavského, berlínského, jakartského či budapešťského –, tak zástupci a zástupkyně místních, převážně uměleckých institucí. Následující rok se konalo druhé sympozium s podtitulem S kým mluvíme? Co se mohou instituce (od)naučit od umělců?, zaměřené na vztah umělců a umělkyň a uměleckých institucí. Otázky, které si obě akce kladly, byly naprosto zásadní pro zaměření a směřování bienále Ve věci umění, jehož organizátorky a organizátoři se rozhodli vydat alternativnější a kritičtější cestou, než bývá obvyklé. Hledali způsoby, jak přehlídku pojmout nikoli jen jako velkolepou výstavu, ale především jakožto nástroj, pomocí nějž lze změnit principy fungování uměleckých institucí. Jak uvádí Janatková v úvodu k antologii textů vydané k této příležitosti (Pojď blíž, 2020), bienále je založeno na vizi pečující instituce, „která odmítá prezentovat umělecká díla za každou cenu, na úkor životního prostředí či pracovních podmínek lidí“. Naráží tak na množící se výtky k velkým přehlídkám, jako jsou například bienále v Benátkách či v newyorském Whitney Museum of American Art, jež jsou často v souladu s kapitalistickou logikou postavena na gentrifikaci, vykořisťování všech, kteří se nenacházejí na vrcholu hierarchie světa umění, a nešetrných zásazích do životního prostředí. I proto je hlavním tématem výstavy Pojď blíž právě koncept péče, který se vymyká étosu pozdního kapitalismu, upřednostňujícího ekonomický růst, produktivitu a zpeněžení všech lidských (a například také zvířecích) aktivit.

Spíše než o spektakulární přehlídku umění se jedná o model angažované instituce, která je v dialogu se svým publikem a místo zábavy nabízí kontemplativní prostředí nad jednotlivými díly.

Ve věci umění není jediné bienále, které se vydává touto alternativní cestou. Jen v kontextu východní Evropy jich můžeme najít hned několik a některá z nich byla v mnohém pražskému bienále vzorem či alespoň inspirací. Jejich vzájemná blízkost a provázanost je natolik silná, že se spojila v takzvanou Východoevropskou alianci bienále. Kromě nového pražského bienále se jedná o Biennale War­szawa, Kyiv Biennial a OFF­-Biennale Budapest. Jde o přehlídky, které často probíhají v obtížných podmínkách – bez adekvátní podpory, a někdy dokonce navzdory nejrůznějším obstrukcím, ze strany domovských měst či států – a které mají ambici měnit společenské klima a explicitně se vyjadřují ke globálnímu i lokálnímu politickému dění. Všechna tato témata se ostatně budou probírat i na sympoziu Východoevropské aliance, které se uskuteční v září jakožto součást programu pražské přehlídky.

Pryč s trendy

Ve věci umění se však nevymezuje vůči zavedeným modelům pouze svým étosem ve zdánlivě neviditelných aspektech – dotýká se i vzhledu samotných vystavených děl. Zatímco velké přehlídky prezentují současné umění v jeho typických charakteristikách, jimž vévodí zejména globálnost, která do jisté míry způsobuje zaměnitelnost lokálních kulturních kontextů, a důraz na nové formy, pražské bienále se od těchto až samozřejmých předpokladů odklání. Místo globálního rázu jsou jednotlivá díla místně specifická – u několika zahraničních umělců a umělkyň toho bylo dosaženo například prostřednictvím uměleckých rezidencí v tranzit.cz – a volí jiné vizuální jazyky, než jaké diktují nejnovější formální trendy vycházející z kulturních center. Stejskalová a Havránek k tomu uvádějí: „Výstava má za cíl ukázat, že poučeně ignorantský postoj ke kritériu novosti (…) umožní hnutí nerůstu vniknout dovnitř bienálového prostoru a ustanovit jiný pohled na umění i jeho prezentaci. Optika autorů výstavy, na rozdíl od ‚současného umění‘, klade důraz na sdílení mezigenerační paměti.“

Současné realismy

Přestože se kurátoři vyhýbají konkrétnímu formálnímu zasazení, s trochou nadsázky bychom mohli definovat nejvýraznější slučující složku vystavených děl jako realis­mus. Stejskalová s Havránkem jej zmiňují v souvislosti se sociálním realismem, jenž byl v Indonésii a na Filipínách – v kontrastu s výsadním postavením socialistického realismu v tehdejším evropském východním bloku – tamními minulými režimy potlačován. Sociální (tedy ne socialistický) realismus se tam „ocitl v pozici zakázaného uměleckého směru, zatímco západní abstraktní a konceptuální umění sloužilo autoritativním režimům jako mimikry jejich prozápadní a demokratické orientace“. Kurátoři tuto skutečnost připomínají pro znázornění pozice třetího, onoho již zmiňovaného vystoupení ze zjednodušující dichotomie polarizovaného světa, v tomto konkrétním příkladu děleného na západní demokratickou abstrakci a východní totalitní realismus. Sociální realismus jihovýchodní Asie tuto zdánlivou dichotomii narušuje a zpochybňuje univerzalitu západních dějin. Nenajdeme zde však jen odkazy na sociální realismus, ale například i na hnutí jako neorealismus, cinéma vérité, fukei­ron, nový realismus či dokumentaristický realismus, která dle kurátorů „nejsou samoúčelná – vynořují se proto, aby otevírala nové způsoby vidění“.

Některá z nejpřímějších vyobrazení se nalézají na části výstavy v Galerii hlavního města Prahy v budově Městské knihovny. Mísí se tam se staršími díly ze sbírek GHMP, jež akcentují podobná témata – zejména otázky péče o rodinu a domácnost. Velmi blízko má například dílo Tělo mého těla (2012) Violy Ježkové ke staršímu krátkému filmu chorvatského režiséra Krešimira Golika Od 3 do 22 z roku 1966. Video Ježkové zobrazuje čerstvou matku, starající se o své dítě – její čas a energie naprosto podléhají dítěti, s jehož tělem to její v podstatě splývá. Snímek zachycuje jakési bezčasí bez zásadního děje a ukazuje spíše jen repetitivní úkony nutné k životu. Golikův film je sice definován časem a řádem – proto název Od 3 do 22, odkazující na délku dne sledované pracující matky –, zobrazuje však také ženu zcela odevzdanou povinnostem spojeným s péčí o dítě, bez jediné chvilky pro sebe, stále jen pracující či pečující. Obě tato díla jsou ryze informativní tím, jak referují o životě těchto žen; jejich hlavní hodnota je výpovědní. Jedná se v podstatě o totéž, co statickou formou vyjadřuje socha uklízející ženy Evy Springerové, nazvaná Myčka (1962). Ostatně podobnou přímočarou výpovědí je i instalace Jirky Skály Děkujeme, že nám vládnete (2020), vyobrazující nezaostřené postavy pracujících lidí, jejichž těla jsou i přes špatnou viditelnost jejich profesemi zjevně poznamenána: zkušenost jiných sděluje způsobem, jemuž se nedá než naslouchat – bez vysvětlování a bez použití složitého, estetizovaného vizuálního jazyka.

Stejně tak se – zejména z pozice českého návštěvníka či návštěvnice – nedá nenaslouchat dílům Slavnostní problém (2020) Alžběty Bačíkové či Zmatek je jen pohřbený ­chaos (2019–2020) Tuana Mamiho ve spolupráci se studentem AVU Minhem Thangem Phamem, která referují o situaci národnostních menšin v Česku, první o romské, druhé o vietnamské. Mami společně s Phamem vybudovali v holešovické tržnici multifunkční prostor, který je zároveň pojízdnou večerkou, hostelem a barem. V něm lze vyslechnout rozhovor vyjevující temnější stránky života v Česku, jež nabourávají médii tak oblíbený narativ o modelové menšině, kterou mají Vietnamci v Česku – na rozdíl od menšiny romské – reprezentovat. Jedná se o subtilnější dílo, do něhož se lze ale téměř doslova vpít při vstupu a usazení do pojízdné večerky. O něco ráznější je pak video Bačíkové s aktivistkou a politoložkou Editou Stejskalovou v hlavní roli. Ta v interiéru Müllerovy vily od architekta Adolfa Loose pronáší krátký, ale důrazný proslov o společenském statusu, nerovnosti a kulturních rozdílech skrze vzpomínky na své vlastní dospívání.

Absentující dílo

Jako dílo, které nad ostatními ve své schopnosti zprostředkovat zkušenost někoho jiného vyniká, je třeba vyzdvihnout společný projekt Isabely Grosseové a Jaspera Jamese Alvaera Diváci bez uměleckého díla (2020). Ten je složen z několika částí, jež jsou k nalezení na několika různých místech: v Městské knihovně, u obchodního centra DBK na Budějovické a v hotelu Panorama na Pankráci. Jádrem tohoto projektu je skleněná socha Květ (1982) Jaroslavy Brychtové a Stanislava Libenského, která stávala před hlavním vchodem Domu bytové kultury na Budějovické. Ta někdy během devadesátých let z piazzetty zmizela a dodnes se neví, kam se poděla – zůstala jen na fotografiích a ve vzpomínkách pamětníků. 

Když se vypravíte na Budějovickou, abyste zhlédli část díla Grosseové a Alvaera, moc toho nenajdete. Kromě obřího banneru na budově, informujícího o pátrání po soše, je zde vystavena jedna ze Stél (2020), měděná rekonstrukce původní sochy. Stély byly vytvořeny tři. Jedna se nachází na původním místě Květu, tedy na piazzettě před hlavním vchodem do DBK, což je velmi eufemistické označení pro léta chátrající plácek nad vchodem do metra, dlouhodobě zabarikádovaný ze všech stran – socha je tedy vystavena za drátěným plotem a uprostřed tohoto chaosu se dá velmi lehce přehlédnout. Druhá z replik je vytyčena ve vnitrobloku Městské knihovny: spatříte ji otvorem v okenní roletě a podobně jako u první zmiňované repliky pouze tehdy, když víte, co přesně hledáte. Průhled roletou a dřevěné schůdky vedoucí k oknu ale i v případě přehlédnutí Stély divačky a diváky skvěle vytrhávají z bezčasého a bezkontextového prostředí bílé galerijní krychle, jinak osvětlené pouze umělým světlem. Třetí Stélu ale již přehlédnout nelze: nachází se v prvním patře hotelu Panorama u prostor bývalého kasina, přímo před vchodem do živé instalace, jež je hlavní částí díla Diváci bez uměleckého díla.

Performativní části se lze zúčastnit dvěma způsoby: buď jakožto pamětník pro zanesení vzpomínky na sochu Květ do měděné destičky (z nichž se skládají všechny tři Stély) a prostřednictvím audionahrávky, či jako nezúčastněný divák, který si přišel prohlédnout pár vybraných zaznamenaných vzpomínek a snaží se vlastní vzpomínku zpětně vytvořit. Nechci prozrazovat, jak přesně proces probíhá, nicméně musím Alvaerovi a Grosseové vzdát poklonu, jelikož jsem opravdu se staronovou vzpomínkou odešla. Socha je v mé paměti zpět na svém místě ve veřejném prostoru, kde byla zamýšlena a kam patří. Projekt Diváci bez uměleckého díla přináší mnohovrstevnatou zkušenost: zčásti jde o diskomfort a zmatení, zčásti o dobrodružství, ale také o nové poznání, které pracuje s místní nedávnou historií pozoruhodných architektonických počinů na periferii města, tématem umění ve veřejném prostoru a intimním diváckým prožitkem.

Ideální instituce

Bienále Ve věci umění toho má před sebou do konce letošní edice ještě mnoho – je to pomalu se rozvíjející projekt, jehož hlavní výstavní část je doplněná několika zásadními doprovodnými akcemi, jako je například již zmíněné sympozium Východoevropská aliance bienále či Festival performance, který se uskuteční před samým ukončením bienále v polovině listopadu. Kromě toho nabídne vydatný edukační program, který spolupracuje s různými neziskovými organizacemi, a představí tak bohatou a nesourodou škálu různých aktivit. Tato nesourodost v něčem odráží charakter celého bienále, jež se zaměřuje na plejádu různých pohledů a perspektiv, které v mnoha případech nemají žádnou společnou linku. Není to však na škodu – bienále v malém měřítku nastiňuje, na jakých principech by mohly fungovat větší umělecké instituce. Spíše než o spektakulární přehlídku umění, definující nové trendy a představující nadějné umělce a umělkyně, se jedná o model angažované instituce, která je v dialogu se svým publikem a místo zábavy nabízí kontemplativní prostředí nad jednotlivými díly. Spíše než zhlédnout celou přehlídku během jediného víkendu se vyplatí navštěvovat ji i doprovodné aktivity po malých částech – i jedno jediné dílo z výstavy Pojď blíž může být vydatným a uspokojujícím programem na značnou část dne.

Autorka je výtvarná redaktorka čtrnáctideníku A2.

Článek vyšel v A2 č. 18/2020.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies