Foto David Goehring, flickr.com (CC BY 2.0)
Česká republika připravuje zákon, jenž by měl zajistit ochranu lidí, kteří se rozhodnou oznámit nelegální nebo neetické chování svých zaměstnavatelů. Jedná se o implementaci směrnice Evropské unie. Protikorupční občanské organizace, jež zákon připomínkují, vydaly společné prohlášení, ve kterém vysvětlují, že je tento zákon nejen nedostatečný, ale mohl by dokonce potenciální oznamovatele ohrozit. Hlavním terčem kritiky je orgán, kterému by se nelegální a neetické chování hlásilo. Jednalo by se o agenturu, která by ve skutečnosti byla odborem ministerstva spravedlnosti. Takový orgán by podle protikorupčních organizací neskýtal záruku nezávislosti a lidé by se na něj neobraceli. Proto by rádi viděli agenturu přidruženou k nějakému již existujícímu nezávislému orgánu, jakým je třeba Veřejný ochránce práv.
Vzniká-li zákon, který má chránit lidi, kteří by mohli upozorňovat třeba na závažnou trestnou činnost, je samozřejmě potřeba, aby ochrana byla dokonalá. Jinak to totiž dopadne jako vždycky: nikdy se nic nezjistí.
Dalším bodem kritiky je pak rozlišování významných a dalších oznámení, které by po oznamovatelích vyžadovalo složitou právní analýzu a vyhodnocení toho, zda jim bude poskytnuta následná ochrana. Zákon také nestanovuje jasně, kdy oznamovatel nese či nenese odpovědnost za škody, které zveřejněním informace způsobí. Kritici ve svých připomínkách rovněž navrhují posílení zásad důvěrnosti oznámení a výslovné umožnění anonymního oznámení.
Když chybí důvěra
Kritika protikorupčních organizací je oprávněná a je s podivem, jak si tvůrci zákona mohli myslet, že k něčemu bude, když nebude zajišťovat anonymitu a ochranu ve všech případech. Asi každý český novinář, který přichází do styku s lidmi a potřebuje, aby jeho respondenti byli ochotni říkat veřejně nepříjemné věci, si všiml, že vůle lidí stát si za svým názorem, je v naší zemi pozoruhodně nízká. Možná je to dědictví normalizace, možná jsou příčiny jiné. Strach z následků, který mají lidé, již by si rádi na něco postěžovali, je tu každopádně ohromný a všudypřítomný. Raději nic neříkat, raději na sebe neupozorňovat. Pro novináře je pak obtížné pracovat, protože pouze z anonymních svědectví se kvalitní text skládá těžko. Strach je navíc někdy tak silný, že se lidé bojí mluvit i anonymně. Nemají totiž důvěru v to, že se jejich identita nějak neprozradí. A to jde často o případy, kdy toho dotyčným moc nehrozí. Jak si pak někdo může myslet, že by zákon fungoval v případě whistleblowerů, kterým hrozí reálný postih?
Nic se nezjistí
Do jaké míry je systém bez důsledné ochrany nefunkční, můžeme vidět při analýze toho, jak fungují inspektoráty práce. Zde se sice nejedná o velké věci, jako je korupce nebo obecné ohrožení, a jde „jen“ o porušování Zákoníku práce a zaměstnancům nehrozí soudy, ale většinou „pouze“ vyhazov z práce, a přesto systém nefunguje. Vina přitom není jen na straně inspektorů. Zaměstnanci inspektorátu často vyjíždějí na anonymní udání do terénu, neboť mají povinnost je prošetřit. Když ale přijedou na místo, hovoří s některými zaměstnanci a velmi často se stává, že se nepotvrdí to, kvůli čemu přijeli. Zaměstnanci jim totiž nic neřeknou. A tak zase odjedou a vše dál běží tak jako dřív. Zákoník práce se vesele porušuje a celá procedura se po čase zase zopakuje.
Jak je možné, že se zaměstnanci nesvěří? Jejich strach je iracionální jen do jisté míry. Zaměstnanci inspektorátu si totiž jejich výpovědi zapisují a zaměstnavatel má právo nahlížet do spisu. Oni tam sice nejsou uvedeni jménem, ale vzhledem k tomu, že zaměstnavatel ví, s kým lidé z inspektorátu hovořili (a často dokonce ty zaměstnance vybírá mistr nebo mistrová), není těžké si dovodit, kdo co říkal. Anonymita je tak vlastně pouze na papíře, ve skutečnosti si nikdo nemůže být jistý, že se zaměstnavatel nedovtípí, kdo si na co inspektorátu stěžoval. Šetření tak velmi často nic neodhalí. A nejde jen o strach, že člověk ztratí zaměstnání – i bývalí zaměstnanci se zdráhají o praktikách zaměstnavatele mluvit, třeba proto, že žijí na malém městě a nechtějí si dělat problémy. Porušování zákoníku práce tak zaměstnavatelům prochází, a dokud se nezmění způsob práce inspektorátu, bude jim procházet dál.
Vzniká-li zákon, který má chránit lidi, kteří by mohli upozorňovat třeba na závažnou trestnou činnost, je samozřejmě potřeba, aby ochrana byla dokonalá. Jinak to totiž dopadne jako vždycky: nikdy se nic nezjistí. A když už se vede debata o tom, jak ochránit whistleblowery, mohla by se začít vést i o tom, jak ochránit zaměstnance, kteří by chtěli, aby se dodržoval Zákoník práce, a jak novelizovat Zákon o inspekci práce.
Autorka je redaktorka Alarmu.