Za utopické ideály, proti sexuální revoluci: příběh komunistky ve víru padesátých let

Politička a aktivistka Luisa Landová-Štychová kritizovala řadu aspektů politiky KSČ, a přesto zůstávala loajální. Její příběh ukazuje, jaké protiklady se spolu utkávaly v každodenní realitě českého stalinismu.

Debata „Pullmmann versus Klíma“ stočila zájem veřejnosti k otázce, jaká byla vlastně padesátá léta. Chtěl bych do ní přispět z mikroúrovně jedné osoby, která sice patřila svým způsobem k režimním ikonám, zároveň ale mnohé aspekty politiky tehdejší KSČ odmítala a zastávala často originální a kritická stanoviska. Jedná se o Luisu Landovou-Štychovou (1885–1969), jíž jsem se jako badatel několik let věnoval a v následujících měsících plánuji vydat její biografii. Tato žena měla za sebou pozoruhodnou prvorepublikovou kariéru: od sociální demokratky a anarchistky přes národní socialistku až ke KSČ. Celý život se přitom věnovala také propagaci feminismu, ateismu a humanizaci dětské výchovy.

Za první republiky se příliš nehodila do žádné z existujících stran a byla po několika letech poslancování v parlamentu donucena svou vrcholovou politickou kariéru ukončit. V parlamentu ale stihla navrhnout legalizaci potratů nebo zrušení veřejných domů. Ve třicátých letech se angažovala v antifašistických spolcích, se štěstím přežila v Protektorátu válku, vyslovovala se poté proti násilí na sudetských Němcích a vnímala KSČ jako stranu ovládnutou kariéristy, ač byla stále její členkou. Před Únorem i během něj prosazovala politiku strany jako místopředsedkyně dvou organizací – Svazu občanů bez vyznání a Astronomické společnosti – a za tyto zásluhy stejně jako za svou celoživotní činnost byla počátkem padesátých let pasována na jednu z režimních ikon.

Kritické postoje vůči režimu

Dostávala státní vyznamenání, řečnila k občanům v rozhlase, poprvé v životě jezdila do lázní a mohla se léčit v prominentním státním sanatoriu. Přesto se ale i její blízcí stali předmětem určitých politických represí, neboť její zeť byl lékař německé národnosti a jeho rodina čelila nelibosti pražských funkcionářů pro svou vyšší životní i kulturní úroveň a „nesprávný“ kádrový profil. Luisin vnuk byl zase pro svůj německý původ šikanován spolužáky, v padesátých letech se dostal mezi „pásky“ a pohyboval se několikrát na hraně zákona. Také samotná Luisa musela opakovaně čelit snaze místních funkcionářů zabavit jí na základě zákona o nadměrných bytech pracovnu nebo její rodině rekreační chatu.

Konflikty ve společnosti padesátých let byly nejen politické, ale i generační, genderové a národnostní. U mnoha jedinců nacházíme postoje, které dnes pokládáme za neslučitelné – třeba obdiv k Masarykovi i ke Stalinovi.

I z těchto důvodů začínala postupem doby být nespokojená a zaujala vůči režimu značně kritické pozice, které je ale těžké označit nějakou jednotící nálepkou. V oblasti politiky se jí dotklo, že podobně jako mnohé další spolky zrušila strana i její Svaz občanů bez vyznání, organizaci s třiceti tisíci členy, desítkami profesionálních pracovníků a vlastnící několik nemovitostí, časopis a vydavatelství. S hořkostí nesla i to, že státní orgány nechtěly povolit stavbu planetária u Petřínské hvězdárny. Nelíbilo se jí, že nová moc začala odmítat památku prezidenta Masaryka a Karla Čapka a že se mlčelo o její přítelkyni, feministce a antifašistce Františce Plamínkové a dalších představitelkách ženského liberálně-feministického hnutí.

V dopisech stranickým funkcionářům se také mírně zastávala lidí tehdy uvězněných, například Masarykova spolupracovníka Emanuela Vosky nebo anarchisty Michala Mareše. Byla rozhořčena, že i po Únoru čelily ženy sexismu a režim nebojoval aktivněji proti alkoholismu a kouření. Ve své kritice nespravedlností konstatovala, že mnozí střední funkcionáři považují své úřady za feudální panství, například „zakládají JZD fašistickými způsoby“, vyhazují z takzvaně nadměrných bytů seniory a staří poctiví členové strany nemají přístup k vedení, kde by si mohli stěžovat. Také jí vadilo, že je používání rozumu nahrazeno biflováním brožurkových pouček a všude vládnou „mladí radikální kluci“. Na základě těchto postojů bychom mohli Luisu označit za jednu z představitelek umírněného směru v KSČ.

Bezmezná láska k Sovětskému svazu

V jiných aspektech ale Landová-Štychová režimní propagandu zcela přijímala a koncem padesátých let dokonce začala zaujímat stanoviska, která by se dala označit za stalinistická. Podobně jako další z její generace se především vyznačovala absolutní láskou k Sovětskému svazu. Ta byla sice během jejího života vystavena několika zkouškám (Kominternou řízená bolševizace KSČ, velké moskevské procesy, pakt Molotov-Ribbentrop), ale prožitek osvobození Prahy vše zastínil. Vůči Sovětskému svazu měla nezměrné iluze a věřila, že tam vyrostlo pokolení zcela nových a krásných lidí „kteří jsou pěstěni jako stromy“.

Také zcela uvěřila politickým procesům počátku padesátých let, ačkoli ještě před válkou odmítala trest smrti. Sice se ani slovem nevyjádřila o procesu se svou známou Miladou Horákovou a litovala, že Horáková po Únoru nešla s KSČ, ale podepsala rezoluci požadující pro ni nejpřísnější trest. Po zatčení své přítelkyně Marie Švermové dokonce napsala Ústřednímu výboru KSČ prosbu, že nedávno dostala gratulaci vedení strany k narozeninám, která je ale bohužel podepsána touto „zrádkyní“. Proto soudruhy žádá, aby jí vystavili gratulaci novou, tentokráte podepsanou někým věrným. Stejně tak nepochybovala o vině Slánského a Šlinga – vysvětlovala si to tak, že zrádcovská činnost této party měla kořeny už v době první republiky a byla výsledkem působení Trockého, kterého považovala za fanatika žijícího myšlenkou světové revoluce, bezohledného vůči potřebám lidí, v kontrastu k „umírněnému“ Stalinovi.

Parta kolem Slánského podle ní prý už koncem dvacátých let svými intrikami dosáhla toho, že KSČ přestala být rozumnou dělnickou a pro-československou stranou, jak si ji představoval Šmeral i Luisa, ale stala se sektou, vedenou těmito židovsko-německými nedostudovanými mladíky z buržoazních rodin a podporující odtržení německých a maďarských oblastí. Ačkoli nikde nezmiňovala, že v čele těchto „karlínských kluků“ stál Gottwald, bylo zřejmé, že i vůči němu byla celoživotně spíše obezřetná. Likvidaci Slánského a spol. vnímala jako žádoucí porážku této kliky, která podle jejích představ nastolila v Československu počátkem padesátých let „hrůzovládu“, takže si žádný poctivý komunista nemohl být jist, zda nebude uvězněn. Nicméně ani v tomto případě nenapsala jediné slovo na podporu jejich fyzické likvidace. Je zřejmé, že Luisa Landová-Štychová sice správně viděla mnohé nespravedlnosti, ale nedokázala si uvědomit, kde je jejich centrum. Ovšem ani po roce 1963 se nedokázala Švermové a dalším omluvit a zahalila se mlčením; přinejmenším jsem žádnou kritickou sebereflexi v její pozůstalosti nenalezl.

Za utopickou alternativu bydlení a proti homosexualitě

V dalších aspektech Luisina psaní je zřejmé, že kritizuje vládnoucí moc padesátých let nejen z umírněných, ale i z radikálních pozic, zejména po odmítnutí takzvaného kultu osobnosti v roce 1956. Byla to především její kritika slabé péče režimu o životní úroveň obyvatel, „dvojí směny“ žen v placených zaměstnáních a domácnosti a nekvalitní péče o děti v předškolních zařízeních, v čemž s ní souhlasili mnozí obyčejní lidé. S rozhořčením poukazovala na nízkou kvalitu nové bytové výstavby a nenáviděla panelové domy. Domnívala se, že výstavbou bytů 2+1 nebo 3+1 stát reprodukuje maloburžoazní formy rodiny místo toho, aby ženu osvobodil. Není se co divit, že jí byl s takovými názory koncem padesátých let odepřen přístup do rozhlasu a že noviny odmítaly její články publikovat.

Snímek redakce anarchistického časopisu Zádruha z roku 1914. Luisa Landová-Štychová je druhá zprava. Foto Historie českého anarchismu

Její alternativa byla ovšem utopická. Místo paneláků navrhovala stavět tzv. koldomy (kolektivní domy), kde se bude rodina stravovat v jídelnách, dávat prádlo do kolektivních prádelen, výchovu dětí svěří kvalitním jeslím a dětským družinám a děti budou u rodičů trávit jen večery a víkendy. Jako profesionální síly by zde pracovaly sice také většinou ženy, většina z nich by ale byla osvobozena od ubíjející péče o rodinu a domácnost. Také odmítala moderní kuchyňské spotřebiče – remosky, kuchyňské roboty či mixéry, které podle ní pouze těsněji připoutávají ženy a muže k domácím pracím, od nichž se je celý život snažila osvobodit a rozšířený volný čas všech lidí vyplnit sebevzděláváním nebo provozováním umění.

Umění pro ni ale mělo být hlavně realistickou oslavu modernity a lidského ducha. Například se jí překvapivě vůbec nelíbila pohádka Princezna se zlatou hvězdou na čele (1959), kterou dnes pokládáme za komunistickou superagitku. Luisa byla jiného názoru: prý jsme se nevypořádali s králi a princeznami proto, abychom o nich dnes natáčeli pohádky. Dětské filmy mají být natáčeny především o současnosti, o ženách statečných a moudrých, například o vědkyních a spisovatelkách.

Po roce 1956 kritizovala stranu a vládu za přílišnou liberalizaci v oblasti sexu a za přetrvávání vlivu mladých funkcionářů a intelektuálů. Tentokrát se ovšem již nejednalo o fanatiky kráčející přes mrtvoly, ale o prozápadní liberály. Jak už bylo zmíněno, doba vlády Slánského a spol. pro ni byla dobou kindermanagmentu. Součástí odbourání kultu osobnosti mělo být sesazení mladíků a návrat starých komunistů a komunistek do vedoucích pozic. Mladí liberální intelektuálové a umělci podle ní prosazují pronikání západní dekadence a zejména kult sexu. Jako bojovnice za korektní zobrazování žen v médiích proto agitovala proti otevírání železné opony a volala po větším kulturním sblížení se Sovětským svazem, kde podle jejích představ bývají ženy zobrazovány výlučně v úctyhodných rolích – jako vědkyně, řídící pracovnice či dělnice, a nikoli jako předměty sexuální touhy mužů. Z tohoto důvodu pochopitelně později nenáviděla celou československou filmovou novou vlnu. Součástí jejího boje za práva žen byla také snaha, aby nebyly starší pracovnice propouštěny ve prospěch mladších, které si chtějí šéfové vydržovat hlavně pro své obveselení. Její boj proti propagaci ženské nahoty byl dokonce spojen s bojem proti homosexualitě, kterou považovala za nejupadlejší formu západní dekadence. To už tuto starou ženu vzdalovalo i převažujícím stanoviskům československých expertů a patrně i politiků, kteří schválili roce 1961 zákon homosexualitu dekriminalizující.

Mnohost konfliktů

Z výše popsaného je zřejmé, že ani v padesátých letech nešla dělící čára ve společnosti jednoznačně mezi elitou KSČ a jejími odpůrci, ale existovalo obrovské množství nejrůznějších postojů. I mnozí funkcionáři se cítili ohrožení a zároveň dávali najevo své kritické postoje. Mezi organizátory represí byli lidé, kteří neměli s KSČ před rokem 1945 nic společného a kteří například jako prvorepublikoví četníci nebo soudci pronásledovali komunisty. Konflikty ve společnosti padesátých let byly nejen politické, ale i generační, genderové a národnostní. Zejména je překvapivé, že u mnoha jedinců nacházíme postoje, které dnes pokládáme za neslučitelné – třeba obdiv k Masarykovi i ke Stalinovi nebo požadavek prosazování ženských práv spolu s odmítáním homosexuality).

Ačkoli nemůže být Luisa Landová-Štychová pokládána za disidentku, její kritika dobových poměrů ukazuje, jak absurdně zjednodušující a zatemňující zkratkou je slogan, že Milada Horáková, byla „zavražděna komunisty“. Sice v dané době nemáme doklady komunistických hlasů popravu odmítajících, většina členů KSČ včetně Luisy ale mlčela. Pokud podepsali nějakou petici, často svůj podpis připojili jaksi neochotně, neboť tušili, že něco jiného je trestat na hrdle válečné zločince a něco jiného ženu, která vyšla z koncentračního tábora. Naopak popravu Horákové podporovali i mnozí nekomunisté, jak dosvědčují tzv. rezoluce pracujících. Onen smutný slogan také nijak nezohledňuje, že společně s Horákovou byl popraven komunista Kalandra, mnozí komunisté později popravy Horákové litovali (mezi nimi i Marie Švermová), a že to byl komunisty ovládaný Nejvyšší soud, kdo Horákovou v roce 1968 rehabilitoval. Nemluvě o tom, že Horáková byla socialistka a že chtěla v roce 1945 vstoupit do KSČ, jak uvádí Švermová ve svých pamětech.

Autor je historik.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies