Foto Rockstar Games
Série Grand Theft Auto (ve zkratce GTA) se odehrává ve světě, kde se smí víceméně cokoli. Hráči v něm mohou bezcílně jezdit autem po městě, účastnit se nelegálních závodů, vyrazit si na burger nebo do striptýzového baru, ale také toulat se po ulici a mlátit náhodné kolemjdoucí. A právě to s oblibou dělají. Dá se říct, že GTA v podstatě nabízí plejádu typicky mužských (macho) aktivit, díky kterým se i v reálném světě muži cítí mužní a mužnější. Hra má prostě parametry zábavního parku pro chlapy, v němž neexistují diskuze o pocitech nebo monogamie. Tohle je svět páchnoucí potem, penězi, benzínem a krví.
Ženy k smíchu
Není proto divu, že hra zachází s ženami dost necitlivě. Jsou postaveny do role němých obětí nebo prostitutek, které je možné bez výčitek zmlátit nebo zabít. Ženy přitom nejsou ozbrojené, nejsou nepřáteli, proti nimž hráč se svým avatarem stojí – jejich zabíjení není ve hře nutnost. Tohle výrazně genderované násilí je přitom ztělesněním feministické noční můry. V době etablovaných diskuzí o male gaze, objektifikaci nebo počtu ženských postav ve filmech (a v zásadě už i v hrách) to vypadá dost jako škodolibá facka. Nervózní rozpaky nad tím, jak se v GTA zachází se ženami, přitom provází sérii už od začátku. Ve Vice City (2002) bylo možné ženy na ulici pronásledovat a okrádat. Hra ale umožňovala také provozovat sex s prostitutkami (byť nebyl vidět na obrazovce). Ačkoli šlo samozřejmě o dobrovolnou akci, vyplatila se, protože z ní hráč získal bonus v podobě extra života. GTA: San Andreas (2004) inspirovaný životem gangů v Kalifornii zase obsahoval kontroverzní sexuální minihru, o které se v rámci snah o regulaci herního obsahu diskutovalo dokonce i v americkém Senátu. V oficiální (počítačové) verzi sice nebyla, stačilo ale instalovat speciální mód, který ji odemkl.
Jde o koncentraci všech stereotypů o drsných chlápcích, která je tak přehnaná, že nemůže být myšlena vážně.
Diskuze o misogynii a sexismu se ale rozhořely naplno až s vydáním GTA V (2013). V téhle hře je kromě „starého známého“ násilí na ženách možné například zaplatit si sex s prostitutkou, pak ji zabít a vzít si peníze zpátky, pozorovat pár při sexu nebo zasypávat striptérky penězi. „Ženy jsou v GTA prostě proto, aby byly zachráněny, aby se na ně křičelo, aby byly k smíchu, aby se šukaly nebo se na ně při šukání koukalo,“ popisuje novinář Dave Cook na webu VG247. Zajímavé ale je, že GTA V nevzbuzovalo pohoršení, ale spíš rezignaci. Texty vydávané na herních webech, ale i v NY Times, Guardianu nebo ve VICEu se shodovaly na jednom: reprezentace žen v GTA je prostě nudná. „Nejde o to, že se cítím nějak uražená,“ popisuje například herní novinářka Leigh Alexandreová. „Je to spíš vyčerpávající, líné a repetitivní. Prostě promarněná příležitost,“ dodává. Ještě překvapivější ale je, že vyčerpání cítí různí autoři i z toho, jak vypadají postavy mužské.
Velký příběh o mužství
Maskulinita, kterou GTA ztělesňuje nejen prostřednictvím hratelných postav, ale i metanarativu kolem nich, je totiž také dost homogenní. Hráč hraje postavy, které jsou agresivní, dominantní a násilné a zároveň provádí aktivity, které jsou výrazně maskulinní – závodí v autech, střílí nebo páchají (sexuální) násilí na ženách. Celá série zkrátka učebnicově reprodukuje koncept hegemonické maskulinity. Tu lze definovat jako esenciálně násilnou, neemotivní, sexuálně agresivní a přímo spojenou se vzrušením z nebezpečí. GTA v tom přitom není nijak specifické – z výzkumů vyplývá, že podobně nenápaditou uniformní maskulinitu reprezentuje většina akčních her. A není to moc hezký obrázek – muži jsou většinou v hrách zobrazováni jako lháři, podvodníci, špatní manželé a otcové nebo psychopati.
GTA v konstrukci maskulinity navíc ukazuje dost idealizovaný obrázek o světě gangsterů, který je navíc spojen s fascinací převážně afroamerickým podsvětím, a to přestože všechny postavy, za které hráč hraje, nejsou černoši (ve skutečnosti bylo nebílých 11 z 27 hratelných postav). Metanarativ GTA tak spoluvytváří nejen naivní představy o drsné maskulinitě, ale také blaxbloatační obliba ghett, hiphopu a pouličních gangů. Z „černošství“ se tak prostřednictvím postrasistického „identitového turismu“ stává hned po ženském těle další spektakulární komodita ve hře.
„Tenhle svět musí být maskulinní, sedí to do příběhu, který chceme vyprávět,“ brání se kritice o sexistickém GTA jeho hlavní tvůrce Dan Houser. A má vlastně pravdu. GTA totiž není JEN kontroverzní hra pro puberťáky, ve které si kopnou do prostitutky, je to velký příběh o světě s jasně danými pravidly a rolemi, bez problematických postmoderních diskuzí, queer konceptů nebo ženské emancipace. Jde o archetypální příběh o hegemonické maskulinitě, která se v reálném světě postupně komplikuje (nebo velmi pomalu umírá), bezpečná virtuální simulace krystalicky čistého machismu. Dá se tak říct, že člověk v GTA opravdu „hraje“ (tedy performuje) hegemonickou maskulinitu.
Co lidé chtějí?
Nebylo by ovšem asi fér vyčítat machismus hře o gangsterech. V případě GTA se navíc zdá, že je až příliš očividný. Jde totiž o tak parodickou koncentraci všech stereotypů o drsných chlápcích, že nemůže být myšlena vážně. Tenhle popkulturní pastiš totiž poměrně ironicky (byť s frajerským úsměvem) kritizuje současnou kulturu spektáklu a aktivity, kterými se lidé baví. Koncentrovaným (genderovaným) násilím se tak vlastně ptá: „Je tohle ještě v pořádku? Fakt vám to nevadí?“
Při kritizování GTA se navíc dost často zapomíná na částečnou míru svobody, kterou série nabízí. Mnoho problematických aktivit je dobrovolných, a když člověk nechce, nemusí je páchat. Ukazuje se tak, že ne všichni chodí v GTA po ulici a mlátí bezhlavě prostitutky. Samozřejmě, že mnoha hráčům slouží GTA jako prostor pro uspokojování frustrací a naplňování různých rape fantasies. Samozřejmě, že takhle extrémní hra logicky přitahuje toxické hráče, kteří pak kolem ní vytvářejí nepřátelské, homofobní a mysogynní prostředí. Může se pak zdát, že ženy nemají důvod GTA hrát, když nereflektuje „jejich“ zkušenost. Na druhou stranu je ale tak variabilní, že strategií, jak ji hrát, je nespočet. Extrémním příkladem ostatně mohou být subverzivní přístupy k hraní, které existují u mnoha dalších open world her (například v online multiplayeru World of Warcraft). Hráči se například mohou rozhodnout, že nebudou následovat základní pravidla hry a nikoho třeba nezabíjejí. Možná, že někteří si budou podobně užívat i svět zločinu. GTA V ostatně umožňuje třeba i civilisty chránit a pomáhat policii v boji proti gangsterům.
Nic z toho samozřejmě nemaže problematičnost celé série. Ano, je násilná, je agresivní, je sexistická. Už fakt, že sexuální násilí umožňuje, vzbuzuje mnoho otázek o tom, kde leží hranice „obyčejné“ zábavy. Je také možné, že tahle koncentrace genderových stereotypů není žádná ironická reflexe naší vlastní společnosti. A pokud to satira je, dost pravděpodobně ji většina lidí nepochopí a prostě se ve světě GTA vyřádí. Narativ zběsilého a nekontrolovatelného násilí je totiž tak silný, že snaha se mu vyhýbat v tomhle případě příliš smyslu nedává. Pořád je to ale dobrá hra. Problematické a kontroverzní tituly navíc umožňují zahájit konstruktivní diskuzi o problémech, které reprezentují. Přes všechnu zábavnost v duchu guilty pleasure je GTA herní série, která k takové diskusi aktivně vybízí.
Autorka je herní analytička.
Text vyšel v A2 č. 17/2020. Číslo s tématem GTA je aktuálně v prodeji.