Adriana Krnáčová napsala něco jako knihu

Román bývalé pražské primátorky za hnutí ANO připomíná spíš postmoderní křížovku.

„Určitě psaní!“ vystřelí ve studiu DVTV Adriana Krnáčová na úvodní otázku, jestli jí jde lépe politika, nebo psaní. „Byla jsem hrozná politička, mluvila jsem pravdu,“ vysvětluje bývalá primátorka. Celý rozhovor se nese v bizarním duchu. Krnáčová opřená v křesle se dojímá sama nad sebou a okázale dává najevo jakousi nově nabytou moudrost. Podpírá si lišácky bradu a tajemně se usměje pokaždé, když se Martin Veselovský ptá na podobnosti mezi jejím románovým debutem Zpupnost a magistrátní realitou. Občas koketně odpoví na otázku otázkou anebo zkouší provokovat moderátora: „Snad máte nějakou fantazii, ne?“ V tu chvíli už ale diváka (a zřejmě i moderátora) polévá stud.

Krnáčová nešetří vznešenými přirovnáními svého politického angažmá ke kalvárii a očistci, aby bylo zřejmé, že se už definitivně sžila se svou uměleckou personou a může klidně šermovat odkazy na dějiny literatury. Sem tam však na Veselovského přece jen významně zamrká, aby ho ujistila, že v literatuře říká mezi řádky to, co nemohla udělat v politice. Při tom těká očima po studiu a čas od času si neuroticky poškrábe nos s takovou vehemencí, že si nejde nevzpomenout na slavný rozhovor s Markem Prchalem. Už samotná skutečnost, že jako obyčejnou autorku politických thrillerů by Adrianu Krnáčovou zřejmě do DVTV nepozvali, nám naznačuje, že v tomhle případě bude trochu složitější vyhovět poučkám literárních věd a oddělit dílo a autora. Jednak proto, že politická minulost bývalé primátorky je nedílnou součástí románu Zpupnost a jeho možných interpretací. A trochu i proto, že v tomto případě o literárním díle úplně mluvit nemůžeme.

Poctivost v kómatu

Kniha to samozřejmě je v tom smyslu, že má pevný přebal s obrázkem, stránky a písmenka. Nechybí věnování a úvodní citát k zamyšlení s uvedením zdroje v závorkách (Wikipedie). I prolog by mohl v lecčem román připomínat, třeba obrazivým přirovnáním pražských únorů k vlezlé belgické mlze, což zřejmě docení především čtenáři, kteří někdy (zřejmě jako autorka) Belgii navštívili a mají tak s tamní pověstnou mlhou svou zkušenost.

Kniha stojí především na neotřelé struktuře a nekončících popisech a názorech. Dozvíme se, co si kdo myslí o tom, jak je někdo jiný oblečený, upravený, jak vypadá nebo jestli má příjemný hlas. Soudy postav jsou však až bolestně povrchní.

Hned po několika prvních řádcích však vznešená přirovnání a popisy zimních měsíců ustoupí, aby autorka mohla načrtnout jednoho pražského hasiče, jeho nevelký vzrůst, zkušenosti ze zahraničních misí, dva naštípnuté obratle, dobu rekonvalescence i jeho nekompromisní a poctivý přístup k práci. Při požáru, do kterého je povolán, si ještě stačí pomyslet, že snad v objektu nebydleli žádní „bezďáci“, aby se pak z příběhu nadobro vytratil. Jde jen o jednu z mnoha vedlejších postav, která je v románu z rychlíku nastíněna, aby vzápětí zmizela. Román Adriany Krnáčové je totiž přímo přelidněn epizodními postavami nejrůznějších Pražanů. V jistém ohledu knihu můžeme chápat jako jakýsi naivistický portrét obyvatel Prahy. Na jedné straně máme poctivé hasiče, lékaře, policisty, sestřičky, státní zástupkyni, vědce. Proti nim stojí zkorumpovaní politici, marketéři, novináři, mafiáni, Vietnamci, kuplíři, manažeři městských firem a zlí státní zástupci. Samostatnou kategorii pak tvoří protagonista – primátor s iniciálami A. K.

Hlavní postavu románu nelze chápat jinak než jako autorčino alter ego, které do velké míry zrcadlí její vlastní zkušenost. Primátor je čestný, poctivý, má nadhled, ideály, manažerské zkušenosti, ví, jak by se mělo všechno dělat. Ve své funkci je však bezmocný. Jednak má kolem sebe tým lidí, kteří jsou buď neschopní, nebo zkorumpovaní, nejčastěji obojí. A pak také proto, že je v kómatu.

Thriller bez děje

Zřejmě jsme si již zvykli, že spánek je jedno z nejvýraznějších témat politických představitelů hnutí ANO. Andrej Babiš píše knihy, o čem sní, když zrovna spí, superministři se předhánějí, kdo dřív vstává. Románový protagonista v kómatu je i tak vcelku fascinující literární figura i osobitá reflexe vlastního pocitu bezmoci v politice. Z kómatu se stává perfektní alibi i pro samotnou autorku a bývalou političku. Jak lépe vysvětlit, že hlavní postava, která s ní sdílí iniciály i funkci, je přes svoje superhrdinské vlastnosti neschopná jakkoliv zahýbat s tristním stavem věcí? Autonehoda primátora uvěznila na nemocničním lůžku a tam zůstane dobrou první třetinu knihy.

Ani primátorovo probuzení však věci příliš neakceleruje. Byť sama Adriana Krnáčová mluví o Zpupnosti jako o thrilleru, dalo by se říct, že se v celé knize nestane vůbec nic. Na začátku románu se odehraje zločin a v poslední kapitole vypravěč jakoby mimochodem při setkání dvou vedlejších postav odvypráví, jak se zločin vyšetřil. Vtírá se tedy otázka, čím kniha chce být. V jistém ohledu bychom ji totiž spíš než za snahu o naplnění žánrových schémat mohli považovat za pokus o postmoderní román. Kniha totiž stojí především na neotřelé struktuře a nikdy nekončících popisech a názorech. Dozvíme se, co si kdo myslí o tom, jak je někdo jiný oblečený, upravený, jak vypadá nebo třeba jestli má příjemný hlas. Soudy postav o jiných postavách jsou však až bolestně povrchní. Ani samotná autorka své postavy nešetří a v jistých pasážích se až perverzně vyžívá v naturalistických popisech pojídání svačiny morbidně obézní státní zástupkyní.

Chybějící děj často nahrazují podivné popisy zcela všedních činností. Zcizujícím a postmodernismu blízkým prvkem jsou vyčerpávající pasáže, ve kterých se autorka věnuje převyprávění děje filmů a seriálů. Dozvíme se tak, co si myslí politický marketér o filmu Domestik, na který ho vzala jeho partnerka, a společně s obézní státní zástupkyní zhlédneme dvě poslední série seriálu Hra o trůny (aby si státní zástupkyně mohla pomyslet, že to je dobrý a chytrý konec). Příliš sympatické není ani to, že v obou případech autorka konec kompletně vyzradí. Román přitom sám při vrstvení nejrůznějších klišé reflektuje žánrové konvence filmové a televizní tvorby. Když jsou postavy mučeny v temných kobkách, pomyslí si jedna z nich, že je to jako ve filmu. Autorka dodá, že tohle není film, tohle je realita. Ve skutečnosti je to bohužel pořád ještě něco jako kniha, která ve vzácných chvílích, kdy se přece jenom v románu něco děje, spoléhá na ty nejohranější stokrát přežvýkané situace bez jakékoliv invence. Příliš nápaditosti autorka neprokáže ani při popisu bizarních orgií na zámku pro pražskou smetánku připomínající czech made verzi Eyes Wide Shut, která v celé knize je asi jen proto, aby tam byla.

Kdo je kdo

Festival popisnosti a recyklovaných žánrových klišé částečně vyváží neotřelá struktura. V celkové kompozici díla se nelineárně prolíná několik časových rovin, jejichž překvapivé propojení v závěru částečně kompenzuje absenci děje. A alespoň na chvíli může mít čtenář lehce uspokojivý pocit, že někdo na začátku přemýšlel, co se stane na konci. Bohužel to neplatí o zbytku románu, kde rozlítaná struktura působí naprosto nekoncepčně. A tak není například dlouho vůbec jasné, proč se se svým probuzením svěřuje primátor policistovi v přestrojení, když autorka scénu, kdy mu policista odhalí svoji identitu (jen proto, že policistovi je primátor sympatický), zařadí až o několik desítek stránek později. Skákání v čase tak vytváří povětšinou spíš chaos než napětí. Nejzábavnější rozměr knihy je tak nakonec ten křížovkářský. Románoví pražští zastupitelé sdílí se svými předobrazy stejné iniciály a čtenář se může nad některými pasážemi bavit googlováním toho, kdo je kdo a koho z čeho Adriana Krnáčová obviňuje.

Přese všechno se ale Zpupností podařilo autorce podat osobitou zprávu o svém vidění světa. Ačkoliv román místy připomíná plané hospodské nadávání, že „všetci kradnú“, jde zároveň o tísnivý skeptický pohled na současnost, nehybnou a zalidněnou povrchními jednorozměrnými osobami. Nejlepší vůle, hodnoty a ideály nakonec nevedou k uspokojivým závěrům, veškeré snažení je marné a nejlepší je možná rezignovat, protože svět se nezmění. Prospěchářství bude dál vítězit a současnost ze všeho nejvíc ovlivňují události zcela nahodilé. V jistém ohledu tak „rozbitost“ románu, neschopnost budovat souvisle děj a popření standardního vyprávění postaveného na zřetězení příčin a následků nejlépe postihuje to, co se Adriana Krnáčová pokoušela vyjádřit. A vyjadřovat se bude dál. Už připravuje druhý díl.

Autor je filmař.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies