Čínská chřipka? Ne, spíš protičínský rasismus

Spojování nemoci s konkrétní zemí či regionem odporuje lidské slušnosti i doporučení Světové zdravotnické organizace – a kromě toho rozdmýchává rasistické vášně.

Americký prezident Trump se pokusil vyřešit své totální selhání tváří v tvář pandemii agresivitou: její součástí bylo označování nemoci covid-19 za „čínskou chřipku“. Zatímco američtí liberálové tento výraz pochopili jako další trumpovštinu a odmítli ji, čeští liberálové zdaleka tak jasno nemají. Ba naopak, Trump mezi nimi má překvapivý ohlas.

Ozvěnu cynickému byznysmenovi z Bílého domu nedělá v této věci ani jeden ze samozvaných českých Trumpů (tedy ani Zeman, ani Babiš), ti jsou pragmatičtí a cyničtí jako on, a tedy nikoli protičínští, ale pročínští. Zastoupil je Miroslav Kalousek, muž, který se po sezónách, kdy si hrál na Richelieua či Churchilla, stylizuje do zásadového následovníka Václava Havla. A není sám. Lenka Zlámalová a Daniel Kaiser z Echo24 působí, jako by nezi sebou soutěžili, kolik výskytů sousloví „čínská chřipka“ nebo „čínský vir“ se jim podaří nacpat do jednoho článku. Jindřich Šídlo, zásadový antirasista a liberál, ve Šťastném pondělí vtipkuje, že Covid je „to jediné, co nám kdy věnovala Čína zadarmo, a my to teď budeme další desítky let splácet…“ Skutečně „Čína“? Skutečně „věnovala“?

Čehúni a Číňáci

I jindy tak sympatický Martin C. Putna, který nazval knihu svých rozhovorů Vždycky v menšině (což je pochopitelné, „Vždycky v liberálním mainstreamu“ by tak dobře neznělo), pro změnu píše na svém Twitteru, že „je třeba rozlišovat slova: Číňan = osoba čínské národnosti, jazyka, státní příslušnosti. Číňák = propagandistický slouha bez ohledu na národnost. Hamáček, Zima a spol. jsou Číňáci.“ Ani mu nepřijde podivné, že ten novotvar vyrábí po vzoru slova Rusáci, případně Židáci. Jak by se mu asi líbilo, kdyby dnes někdo říkal přátelům či „propagandistickým slouhům“ dnešního Německa (třeba zaměstnancům německých politických nadací v Česku, kteří v mnoha případech významně a kultivačně přispívají do české veřejné debaty) třeba Němčouři nebo Skopčáci? Jak by se cítil, kdyby žil v jiné zemi, kde by čertvíproč získali přátelé oficiální české politiky (s níž by třeba ani nesouhlasil) relevanci – a byli ostouzeni nějakou zkomoleninou jako Čecháčci, Čehúni či Čecháci? A kdyby s tou politikou nesouhlasil, byla by to atmosféra, v níž by chtěl svůj postoj vyjadřovat?

Zkusme jednoduchý test: představme si, že by v důsledku poměrů v české „živočišné výrobě“ zmutoval nějaký ošklivý virus. Jak by se nám líbilo, kdyby se té nemoci říkalo třeba „český mor“?

Vraťme se ale k „čínské chřipce“. Jen málokdo, konkrétně třeba Jan Čulík v Britských listech, připomíná, že spojování nemoci s konkrétní zemí či regionem odporuje nejen zdravému rozumu a lidské slušnosti, ale také doporučení Světové zdravotnické organizace z roku 2015. Podobná stigmatizace je nespravedlivá a vyvolává rasistické nálady či přímo útoky. Jistě, my jsme samozřejmě jiní pašáci, a počínaje premiérem Babišem a konče posledním herním vývojářem víme všechno líp než Světová zdravotnická organizace (která ovšem své autoritě spektakulárním selháním v počátcích pandemie nepomohla). Ale zrovna nad tímto pravidlem bychom se zamyslet mohli.

Co kdyby přišel český mor?

Zkusme jednoduchý test: představme si, že by v důsledku poměrů v české produkci krve a utrpení, kterému říkáme drastickým souslovím „živočišná výroba“, zmutoval třeba z tolik oblíbeného vepřového nějaký ošklivý virus. Upřímně řečeno, vzhledem k tomu, jak se ke zvířatům chováme, to není zas tak nereálné. Pak si ještě představme, že by naše vláda ze zištných a jiných zavrženíhodných pohnutek manipulovala mezinárodní společenství a včas neinformovala o rozsahu nebezpečí. Upřímně řečeno, vzhledem k morálním kvalitám české politické třídy to je snad ještě představitelnější. Jak by se nám líbilo, kdyby se té nemoci říkalo třeba „český mor“? Oproti Číňanům je přitom naše vláda výsledkem svobodných voleb a svobodné (ač nepříliš kvalitní) veřejné rozpravy. Naše zodpovědnost za její jednání je tedy násobně vyšší než zodpovědnost utlačovaných Číňanů, a přece by nám patrně přišlo poněkud nespravedlivé, kdyby byla označena podle nás.

A nemusíme mluvit jen teoreticky. Jak zaznělo v jednom panelu na právě probíhajícím Týdnu Afriky, v Africe je někdy kvůli cestě, odkud Covid-19 přichází, označován nikoli jako „čínský“, ale jako „evropský virus“.

Kolektivní vina

Ovšemže bylo třeba se vymezit vůči prezidentu Zemanovi a předsedovi ČSSD Hamáčkovi s jejich snahou využít covidové situace k lakování obrazu současného režimu v Číně narůžovo a k nehorázným tvrzením, že nám snad tento režim nezištně pomáhá. Je třeba vnímat současnou Čínu takovou, jaká je: jako agresivní nacionalistickou diktaturu s koncentračními tábory a uchvatitelskými úmysly. Jako agresivní diktaturu, která utlačuje především samotné Číňany. Je třeba přemýšlet, jak můžeme podpořit tamní Tibeťany, Ujgury či Mongoly, kteří čelí perzekuci, právě tak jako politicky perzekuované Číňany. Je třeba zamýšlet se nad tím, zda můžeme nějak přispět k tomu, aby Tchaj-wan nedopadl jako Hongkong. Jenže takové debatě nepomůže to, že budeme vůči Číně uplatňovat stereotypní obraz „žlutého nebezpečí“, že ji budeme stigmatizovat jakožto zemi a její obyvatelstvo, tedy na principu kolektivní viny a rasisticky.

Tím nechci říct, že by každý, kdo mluví o „čínském viru“ či „čínské chřipce“, byl rasista, že by vědomě šířil označení založené na kolektivní stigmatizaci a kolektivní vině. Chci jen říct, že pokud takto dobrovolně mluvíme (a mluví tak i lidé, u nichž to překvapuje), přijímáme prostě pro Čínu jiné standardy, než jaké bychom byli ochotni přijmout pro sebe – a v tomto smyslu se rasisticky chováme. To může hloupě a nebezpečně kontaminovat i oprávněnou a potřebnou kritiku současného čínského režimu a normalizovat rasistické postoje nejen vůči Číňanům, ale i dalším skupinám.

Autor je politolog a novinář.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies