Extinction Rebellion: apolitické hnutí pro apolitickou dobu?

Britská odnož občanského hnutí má za sebou sérii úspěšných akcí. O to rozpačitěji působí jeho odmítání přiklonit se k jakékoliv politické straně či ideologii.

Nedávno zaplnily titulky britských medií zprávy o nové vlně protestů hnutí Extinction Rebellion (XR), jež přímými akcemi bojuje proti klimatické katastrofě. Jako obvykle místní bulvár i pravicoví komentátoři reagovali výkřiky o „marxistickém spiknuti“ a „zločincích ohrožujících náš způsob života“. Kontroverzi se ale nové protesty nevyhnuly ani v levicových kruzích. Šlo především o reakce na dva incidenty: transparent vyvěšený během protestu, na němž stálo heslo „Socialismus, nebo vyhynutí“ a blokáda tiskáren pravicového mediálního magnáta Ruperta Murdocha na začátku září. Oba incidenty vznášejí otázku, zda neochota Extinction Rebellion asociovat se s otevřeně levicovými politickými narativy je výhodou nebo omezením tohoto hnutí.

Zaujatá debata

Depolitizace ekologických témat může vest ke klamnému zdání, že přechod k bezuhlíkové ekonomice je čistě technologickou otázkou, jejíž náklady a dopady poneseme všichni rovným dílem. I přes to, že ve většině dnešních debat ve Velké Británii o útlumu fosilního průmyslu zaznívají slova „spravedlivá proměna“ (just transition), mezi třemi hlavními požadavky britské XR tento bod chybí. Paradoxně se tak místní verze globálního ekologického hnutí liší i od americké odnože, která musí plout po daleko nepřátelštějších politických vodách, ale spravedlivou proměnu mezi své klíčové požadavky zařadila.

S tímto usilovně apolitickým přístupem je konzistentní i aktuální komunikace britského XR na sociálních sítích. V reakci na demonstraci na začátku měsíce, během níž skupina aktivistů rozvinula transparent s heslem „Socialismus, nebo vyhynutí“, přišel oficiální twitterový účet XR s vyjádřením že „hnutí nevěří žádné specifické ideologii“, ale „lidem vybraným losováním“ do nově ustanoveného občanského sněmu, jenž má navrhovat řešení klimatické krize.

Pokud by měla být měřítkem úspěchu podrážděnost reakce pravicových politiků, jeví se blokáda Murdochových tiskáren jako jedna z vůbec nejúspěšnějších akcí v historii britské XR.

Jistě můžeme diskutovat o výhodách a nevýhodách volby losem, faktem ale zůstává, že XR se svou komunikací konsistentně snaží zachovat odstup od jakýkoliv myšlenkových proudů, jež by mohly být v aktuálním neoliberálním kontextu označeny jako „politické ideologie“. Tím ale hrozí, že převládnou právě neoliberální představy o způsobech řešeni klimatické krize: jistě jsme všichni slyšeli nekonečné obměny hesel jako „volba peněženkou“, „zelené investice“ nebo „ekologicky zodpovědný zákazník“. Netvrdím, že by se se zastánci těchto řešení neměla vést debata – naopak, hnutí jako XR mají potenciál poskytnout platformu pro plodné výměny názorů. Jelikož má hnutí specifické cíle (uhlíkovou neutralitu do roku 2025 a ustanovení občanského sněmu), může veškeré interní debaty uchránit od identitářských nešvarů, kterými dnes bohužel většina politických fór. Prostředí pro vyrovnanou debatu se ale jeví jako čím dál tím vzdálenější abstrakce. Jak je možné vést férovou diskusi, když jsou určité názory automaticky odsuzovány jako ideologické? Nechci zde vyobrazovat skupinu mladých socialistů mávajících vlajkou na demonstraci jako oběti. Obávám se ale, že tento problém je pouze symptomem zaujatosti politické debaty uvnitř XR. Pokud hnutí nezvládne dát prostor ani skupině mladých aktivistů reprezentujících interní názorovou nuanci, dává prostor těm, kteří to skutečně potřebuji? Může vůbec reprezentovat ty, kdo za neoliberální verzi cesty k bezuhlíkové společnosti zaplatí nejvíce?

Bez podpory labouristů

Dalo by se namítnout, že používaní apolitického jazyka je potřebná taktika pro dnešní apolitickou dobu. Činy Extinction Rebellion (na rozdíl od jeho slov) ukazují, že hnutí má jasno, kdo by měl být za blížící se klimatickou katastrofu hnán ke zodpovědnosti. Blokáda tiskáren patřících Rupertu Murdochovi mluví sama za sebe. Nejenže Extinction Rebellion zastavilo sobotní distribuci pravicových bulvárních novin jako jsou Daily Mail či The Sun, ale také ukázalo, že i apolitické narativy se dají skloubit s velmi účinným politickým aktivismem. I když sobotní protest nebyl zaštítěn specifickým ideologickým rámcem, mířil efektivně na ty, kdo mají největší zájem o zachování statutu quo jak z ekologického, tak z politického hlediska. Pokud by měla být měřítkem úspěchu podrážděnost reakce pravicových politiků, jeví se blokáda jako jedna z vůbec nejúspěšnějších akcí v historii britské XR. Boris Johnson a ministryně vnitra Priti Patel se den po dni předháněli v emotivních vyjádřeních o „anarchii v ulicích“ a „organizovaném zločinu“ tak vytrvale, že pochyby o jejich snaze zavděčit se Murdochovu mediálnímu impériu mohl mít jen málokdo. Zklamáním nicméně byla reakce lídra labouristů Keira Starmera, který blokádu odsoudil jako „útok na svobodu tisku“.

Starmerovo centristické tápání nás vrací zpět k otázce apolitických narativů. Přestože snaha vyhnout se ideologickým tématům za každou cenu může vést k nedostatku otevřené debaty, měli bychom si upřímně položit otázku, zda se XR nemůže bez ideologických témat obejít, případně zda bez nich nebude naopak spíš prosperovat. Stálo by XR za to se přivazovat k potápějící se lodi britské levice, když její lídr dělá vše pro to, aby hnutí hodil přes palubu? Možná bychom se neměli ptát, co může XR udělat pro Labour Party, ale co může Labour Party udělat pro XR. Pod vedením Keira Starmera to vypadá, že bohužel ne mnoho.

Autor je člen Labour Party, žije v Londýně.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies