Kdo má právo na dědictví polské Solidarity?

Oslavy čtyřicátého výročí vzniku hnutí Solidarita v Gdaňsku ukázaly, že Poláci mají na co navazovat, i když jejich společnost je stejně jako ta naše rozdělena.

Dvě pódia vedle sebe. Jedno velké, druhé menší, postavené z boku toho velkého. Prší. Dav lidí s deštníky stojí před menším pódiem. Přišli sem od památníku gdaňským dělníkům padlým během dělnické revolty v prosinci 1970, který se nachází pár desítek metrů dál. Shromáždění s nadšením vítá Lecha Wałęsu skandováním jeho jména. Bývalý prezident, zakladatel nezávislých odborů Solidarita a nositel Nobelovy ceny přišel také položit květiny k památníku a je prvním z řečníků na malém pódiu.

Pohrdání pracujícími a chudými lidmi, na které lze často narazit v českém mediálním prostoru, v Polsku nemá místo.

Je 31. srpna a právě dnes uběhlo čtyřicet let od historického okamžiku, kdy vláda podepsala požadavky dělníků. Ti byli ve stávce od 14. srpna a žádali mimo jiné zastavení růstu cen, zvýšení platů, zajištění lepších pracovních podmínek, delší mateřskou dovolenou, skutečné právo na stávku nebo omezení cenzury. Chtěli také, aby vláda postavila pomník dělníkům, kteří zahynuli o deset let dříve během nepokojů v Gdaňsku. Tehdy, v prosinci roku 1970, vláda zvýšila ceny potravin a dělníci začali stávkovat. Vláda povolala ozbrojené jednotky a ty 16. a 17. prosince začaly střílet na dělníky, kteří ani nestávkovali, ale šli do práce. Zahynulo osmnáct lidí. Sociální situace se během let v Polsku zhoršovala a protesty se za deset let opakoval. Dělníci v loděnicích se tentokrát rozhodli pro okupační stávku a dosáhli svého. Za pár měsíců byl vztyčen pomník padlým dělníkům a do Solidarity vstoupilo deset milionů lidí. Boj proti útlaku však neskončil, vláda v prosinci 1981 vyhlásila válečný stav a trvalo ještě mnoho let, než se masovému protestnímu hnutí podařilo vybojovat svobodu.

Byli stateční, my musíme být také

„Nestačí jen proti něčemu bojovat, je potřeba také umět vystavět něco nového,“ říká Lech Wałęsa z pódia a kritizuje i současnou podobu kapitalismu. Zároveň upozorňuje na to, že populisté zdvíhají důležitá témata, jen to nedělají dobře. Podle Wałęsy je potřeba uchopit je jinak, ale nezapomínat na to, že jsou důležitá.

Jak ředitel gdaňského muzea Evropské centrum Solidarity Basil Kerski, tak politik a bývalý člen Solidarity Władysław Frasyniuk připomínají ve svých proslovech situaci LGBT komunity v Polsku. Frasyniuk svůj proslov dokonce končí větou: „A ta duhová vlajka – ať vám nevadí!“ Duhová vlajka je ostatně součástí velké polské vlajky, kterou lidé v davu drží. Kromě ní je tu jako připomínka hodnot, které zde lidé hájí, i ohromná vlajka Evropské unie.

Gdaňská starostka Aleksandra Dulkiewicz se ve své řeči nejprve vrátila k událostem starým čtyřicet let, ale pak stejně jako ostatní mluvila i o současné situaci a rozděleném Polsku. Zopakovala heslo, že bez solidarity není svobody, a zdůraznila, že nikdo nesmí být ze společnosti vylučován. „Přemýšlela jsem, jestli mám dnešní den mluvit o tom, co se aktuálně děje, a došla jsem k tomu, že není možné to pominout,“ řekla a gestem směrem k velkému pódiu připomněla, že odpoledne zde bude mít své oslavy vládní strana Právo a spravedlnost (PiS). Upozornila také na panely postavené před budovou muzea, na nichž je uvedeno jednadvacet požadavků polské mládeže z takzvaného Trojměstí, tedy ze tří přilehlých měst – Gdaňsku, Gdyně a Sopoty. Starostka upozornila na jejich podobnost s požadavky místních dělníků před čtyřiceti lety. Během projevů zaznělo i další akcentování vazeb mezi historií a současností: „Když oni byli stateční, my musíme být také.“ A Władysław Frasyniuk vzdal hold místnímu obyvatelstvu: „Gdaňsk je hlavní město solidarity, demokracie a svobody a my jsme vám za to vděční.“

Hnutí, které vyrostlo na sociálních požadavcích dělníků

Už dva dny před 31. srpnem probíhaly v Evropském centru Solidarity vzpomínkové akce. Od začátku bylo zjevné, že se nacházíme v centru opozice vůči současné vládě. Basil Kerski hned zkraje žertoval, že Jarosław Kaczyński věří konspirační teorii, že muzeum je placeno Angelou Merkelovou, a narážky na boj s PiS a současnou situaci zaznívaly opakovaně. Ukazuje se, že liberálnější část Polska se nehodlá vzdát. Potkala jsem se například s mladými právníky, kteří bojují za svobodné soudy, a stejně jako mnoho dalších lidí riskují, že za svou aktivitu budou potrestáni.

Historické propojení s dělnickým hnutím má ještě jeden důsledek. Pohrdání pracujícími a chudými lidmi, na které lze často narazit v českém mediálním prostoru, v Polsku nemá místo. Polská společnost je zkrátka jiná než česká. Odvaha dělníků a dalších neprivilegovaných skupin obyvatelstva před rokem 1989 je něco, na čem dnes mohou Poláci stavět. Když poslouchám vzpomínky na minulost a když procházím muzeem, nemůžu se ubránit pocitům závisti. Kdo by chtěl nahlédnout do polské historie, mohu mu jen doporučit esej Petra Pospíchala Gdaňsk 1980: Bez solidarity je svoboda nemyslitelná.

Když se mě po prohlídce expozice ptají, co mě nejvíc překvapilo, přiznávám, že pro mě bylo vlastně nové zjištění, že polská opozice vyrostla na sociálních požadavcích. K těm se postupně přidávaly i požadavky politické. Fotky prázdných regálů v obchodech jsou ostatně součástí výstavy a dělníci tehdy mimo jiné požadovali, aby se nevyvážely potraviny, které na polském trhu chybí. Tím, že v Polsku byl na rozdíl od Československa reálný dlouhodobý nedostatek potravin, může být do jisté míry vysvětlena skutečnost, že protirežimní hnutí bylo masové. Cítím ale, že to nebude celá pravda. Když později slyším názor, že Češi mají od věcí odstup a že by se ho od nás Poláci měli učit, napadá mě, že odstup znamená také lhostejnost.

Podívat se do očí druhého člověka

Odpoledne už na velkém pódiu, připraveném pro akci vládní strany, vlají vlajky s logem Solidarity. S logem, které Evropské centrum Solidarity u příležitosti oslav nesmělo použít, a tak používalo logo jiné. Solidarita je stále aktivním odborovým svazem. V současnosti je zcela loajální vůči PiS a v očích mnoha lidí z opozice z osmdesátých let zradila své kořeny. Solidarita se také s muzeem soudí o originály jednadvaceti požadavků, které v srpnu 1980 dělníci sepsali. Otázka, kdo má právo na dědictví hnutí, kterou vyslovila gdaňská starostka, je pořád přítomná. Toto právo si nárokuje i PiS. Jarosław Kaczyński byl totiž také v Solidaritě aktivní, snaží si ovšem podle kritiků celé dědictví přivlastnit.

Během proslovů na malém pódiu v pondělní dopoledne zazněl i odkaz na papeže Jana Pavla II., který zcela zjevně nepatří – stejně jako víra nebo náboženství  –  jen tomu druhému táboru. Není to příslušnost k církvi, co Poláky rozděluje. Jak důležitou postavou pro Poláky jejich papež je, ukazuje i konec prohlídky v muzeu. Prázdná místnost s citátem na stěně ostře kontrastuje s celou expozicí, která je plná nejrůznějších vjemů. Z místnosti je zároveň oknem vidět na památník dělníkům. Člověk se tak může dívat oknem ven a zároveň vnímat slova Jana Pavla II.: „Podívat se do očí druhého člověka a spatřit v nich naděje a nepokoje bratra nebo sestry, to je odhalení smyslu solidarity.“

Autorka je redaktorka Alarmu.

Citát Jana Pavla II. a výhled na památník
Starostka Gdaňsku Aleksandra Maria Dulkiewicz
Panely s požadavky mladých lidí z Trojměstí
Duhová i evropská vlajka
Vysvětlení k novým požadavkům
V době mezi dvěma akcemi: velké pódium vpravo, malé pódium vlevo
Dobová fotografe prázdných regálů na stěně expozice Evropského centra Solidarity
Věnce na památku gdaňských dělníků zabitých během krvavého potlačení protestů v prosinci 1970
Lidé u pomníku

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies