Foto Bontonfilm
Snímek otevírá všeobecné veselí na křtu synka Marie a Karla – ztvárňují je vynikající Magdaléna Borová a Stanislav Majer. Centrální partnerský svazek jako by zpřítomňoval ústřední téma celého filmu: Marie je hrdá Češka, Karel spíše váhavý a pragmaticky uvažující Rakušan. Do jejich vztahu zasáhne právě začínající druhá světová válka a otázka, kam se přiklonit. Vesnice reprezentuje unikátní místo – ostatně jako celé Vitorazsko či vesnice Tušť, kde se tvůrci inspirovali –, v němž se stírá hranice mezi tím, kdo je Němec, Čech nebo Rakušan. Národní identita se podrobuje té lokální, a právě proto se komunita začíná tříštit, když jsou její členové nuceni vybrat si stranu. Mohlo by se zdát, že Krajina ve stínu chytře rozehrává pnutí mezi národní a lokální identitou, ale to se nakonec nestane. Vlastně veškeré další otázky týkající se rozkladu dříve pevného společenství nebo síly osobních zásad „malého člověka“ při střetu s „velkými dějinami“ se objevují spíš implicitně, než aby s nimi Arsenjevův scénář pracoval.
Oportunisti, pragmatici, oběti a záporáci
Slámova ambiciózní kronika vyžaduje specifický typ sledování, protože nevypráví ani tak o konkrétních postavách, jako spíš o typech vsazených do širších ideologických rámců. Její největší problém nicméně leží v tom, jak jsou tyto typy statické a povrchní. Rozbroje neprorůstají vesnicí postupně, ale role jsou prakticky od začátku ustaveny a už se nezmění. Pokud je někdo oportunistou na konci třicátých let – jako postava Roberta Mikluše – zůstane jím až do ustavení socialistického státu. Nejistý Majer je nejistý do samotného konce a silná Marie od svého češství nikdy neuhne. Lokální židovský obchodník Stein (fantastický Pavel Nový) je jen a pouze obětí. Nejvíce ambivalentní a nuancovanou postavou je pak zdejší politik, který chce spolupracovat s tím, kdo je právě u moci, ale zároveň nachází cesty, jak pomoci sousedům. Dokonce i důležitější figury – například ty, jež jsou inspirované trojicí historických postav Františkem Říhou, Václavem Maxou a Vladimírem Hobzou – představují v první řadě karikatury.
Krajina ve stínu může fungovat jako spouštěč další z řady veřejných debat a utvrzení již existujících názorů diváků, ale k debatě samotné svým didaktickým ztvárněním nikterak nepřispívá.
Možná nejpříznačnější je úvodní projekce významného sovětského snímku Čapajev, která vyvolá mezi vesničany roztržku. Někteří vykřikují, že jde o povrchní propagandu, přičemž právě oni se stanou hlavními nástroji nacistického a posléze komunistického režimu. Velké dějiny tak nerozdělují obyvatele plíživě a komplexně, naopak, od začátku je zřejmé, kdo bude hrát jakou roli. Mění se pouze kontext. Jednou se na zeď věší hákové kříže, jindy rudé hvězdy. Oportunista, oběť, záporák, pragmatik, nerozhodný – psychologizované individuality se nemění působením ideologických tlaků, pouze adaptují postoj, který odpovídá jejich stereotypizované nátuře.
Částečně za tuto schematičnost může i absence každodennosti. Vesnice jako by nežila tradičním životem, uvnitř něhož by se mohly objevovat roztržky způsobené okolnostmi. Nejde tak o střet „malých“ a „velkých“ dějin, obyvatelé žijí jen ty velké. Nic jiného. Možná nejvýrazněji tento motiv vystihuje pravidelně se přesouvající šicí stroj značky Singer. V úvodu jej dostanou partneři jako upřímný dárek, o několik scén později se na něm šijí vlajky s hákovým křížem, aby jej na konci ukradla rabující revoluční garda. A přesně takto jednoduchá je celá Krajina ve stínu. Nesnaží se budovat promyšlený narativ, strhnout diváka vývojem, ale naopak příčinné vazby mnohdy přetrhává ve prospěch expresivních politických gest.
Kachyňa light
Bylo by však nefér tvrdit, že úplně všechny charaktery zůstávají neměnné. Několik z nich projde určitou transformací, která ovšem není nijak nuancovaná. Zato je ale radikální! Zlom v charakteru přináší silná a nekompromisní zkušenost – koncentrační tábor, válka nebo smrt blízkého. Afektovaný přístup k psychologizaci může na jedné straně naznačovat příklon k melodramatu, ale především odpovídá povaze celé Krajiny ve stínu. Slámův a Arsenjevův přístup k československým dějinám a jejich účastníkům je reduktivní, zobecňující, zbytečně hlasitý a příliš přímočarý. Přináší možná inspirativní poselství, ale špatný příběh. Na mysl mi několikrát přišel jiný film, hrůzným způsobem demonstrující rozpad kdysi jednotné komunity pod nátlakem velkých dějin – Volyň Wojciecha Smarzowského. Kontroverzní polský snímek nestaví utrpení svých postav na odiv, jako to mnohdy dělá Sláma, ale pomalu se plížícím nebezpečím diváka přiková k vrstevnatým hrůzám, jakých jsou lidé schopni.
Působivost Krajiny ve stínu snižují další dva problémy. V první řadě jsou to úvodní titulky, jež rámují narativ historicky, politicky, ale především významově. Uvědomělý úvod je ale svou přímočarostí poněkud kontraproduktivní. Dále jde o herectví a stylizaci některých vedlejších figur. Hned první nacista na plátně silně připomíná záporáky z brakových příběhů, jimiž se inspiroval Indiana Jones, komunističtí papaláši jsou podnapilí a obtloustlí mužíci a členové Revoluční gardy učiněná zvířata. Jednoznačně zlé figury pak hrají velmi expresivně, pokřikují, rozhazují rukama a stojí v opozici k umírněnému (a mnohdy opravdu skvělému) herectví hlavních postav. To je sice legitimní prostředek profilace, ale celkové působivosti díla nijak neprospívá. Na ambiciózní pokus o kroniku česko-německých vztahů se Krajina ve stínu dopouští až příliš mnoha snadných zkratek.
Snímek do jisté míry zachraňuje styl, který – především díky tradičně fantastické práci Diviše Marka – čaruje s obrazy. Kamera klidně proplouvá prostorem v delších záběrech a chytrá práce s přeostřováním vede naši pozornost. Centrum zájmu často rámují různé překážky, jako zárubně či okna, a pomalá přerámování pravidelně odhalují druhou postavu, když třeba zmizí za rohem. Jakkoliv je Krajina ve stínu zatěžkána silným tématem, nádherně se na ni dívá. Některé kompozice eliminující hloubku dokonce připomenou Karla Kachyňu, či spíše kameru Josefa Illíka. Jeden ze závěrečných frontálních záběrů na Marii jako by se obracel k Noci nevěsty. Ale Sláma je tu přinejlepším Kachyňa light.
Lidé jsou zlí
Další pozitivum vidím v práci s divákem. Pokud přistoupím na stylizovanou a mnohdy hysterickou hru o velkých dějinách, pracuje Krajina ve stínu podvratně s diváckými očekáváními. Dobrým příkladem může být nacistická kolaborantka ztvárněná Bárou Polákovou. Její jednorozměrná postava se stává centrem diváckého hněvu a nenávisti k nacismu. Když po zhruba hodině projekce končí druhá světová válka, otevírá se prostor ke trestu a zadostiučinění. To ale nepřichází. Trest střídá vystřízlivění a krutá pomsta stíhající nejen záporné, ale i ambivalentní postavy. Definitivní trest kolaborantky – a ostatních – je natolik krutý, že nás donutí přehodnotit původní soudy. Ano, paralela mezi nacistickým a komunistickým sepisováním seznamů se může oprávněně zdát příliš zjednodušující, ale nutí diváka reflektovat vlastní očekávání ve vztahu k záporným postavám. Z jejich osudů nemůžeme mít radost. Podobně jsou na tom pragmatičtí kolaboranti. Ti se stanou Němci jen z toho důvodu, že „budou větší příděly“, jak potvrdí babička na návsi.
Vysídlení zůstává poměrně čerstvým traumatem československé historie. Krajina ve stínu však nepřináší kýženou terapii či racionalizaci. Může fungovat jako spouštěč další z řady veřejných debat a utvrzení již existujících názorů diváků, ale k debatě samotné svým didaktickým ztvárněním nikterak nepřispívá. Vazba na společenský kontext zůstává klíčová – pozitivní reakce snímek nejčastěji vyzdvihují právě pro ni. A to je šlechetné. Jenže ve chvíli, kdy jediné, co si z filmu odneseme, je poznatek, že lidé jsou opravdu zlí, to není nic platné. Někomu to stačí, mně ne.
Autor je filmový publicista.