„Marketing nám tady kulturu nezachrání.“ Zlínský kulturní život ve stínu Tomáše Bati

Jaký vliv může mít úroveň kulturního života na to, že se mladí a vzdělaní lidé stěhují z okrajů Česka do největších center? Následující reportáž tuto otázku zkoumá na příkladu krajského města Zlína.

„Následující text je závěrečným článkem reportážního cyklu Rok nula s podtitulem O čem naši politici už třicet let mluví a ještě dalších třicet let budou, který vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Systém péče o seniory, školství, zdravotnictví, postindustrializace a kultura – těchto pět dlouhodobě neřešených oblastí zkoumáme v reportážních textech a chceme ukázat, jak se jejich žalostný stav otiskuje do života v českých regionech. Součástí reportáží je i podcast Rok nula, v němž odborníci s moderátorkou Veronikou Pehe probírají možné změny a reformy jednotlivých oblastí.

Závěrečný díl reportážního cyklu si klade jednoduchou otázku, na kterou je ale velmi obtížné odpovědět. Jaký vliv má úroveň kulturního života v regionech na to, že vysokoškolsky vzdělaní a kreativní lidé opouštějí české periferie a stěhují se do větších center? Zlín jako krajské a univerzitní město se s fenoménem vylidňování potýká také, i když ne v takové míře jako jiné oblasti. Nad městem se ale vznáší i nedávná minulost baťovského Zlína, který s kulturou promyšleně, byť často účelově pracoval. V jaké kondici je místní kulturní život? Může být kultura jedním z faktorů, který ovlivňuje vnitřní migraci ze Zlína do větších českých měst? V přiloženém podcastu Rok nula hovoří s redaktorkou Veronikou Pehe prorektor Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Petr Bilík a hudebník Tomáš Kelar o kulturní práci v regionech a také o tom, jaký vliv může mít na rozvoj krajských měst.

Už jenom samotná cesta do Zlína dobře symbolizuje jeho postavení. A je jedno, jestli jedete autem nebo vlakem. Přímý vlak z Prahy jede jen do sousedních Otrokovic. Cesta trvá přibližně tři hodiny. Železniční trať zde vybudována už v roce 1841 – nesla jméno císaře Ferdinanda a vedla z Vídně přes Břeclav, Otrokovice a Ostravu až do Polska. V samotných Otrokovicích vlak začal zastavovat až od roku 1882. Když ale chcete až do Zlína, musíte v Otrokovicích přestoupit na osobáček, který vás za třicet minut doveze do centra. Cesta z Otrokovic může někdy trvat stejně dlouho jako cesta z Otrokovic do Olomouce. Také dálnice dnes končí v Otrokovicích a dál nepokračuje. Dopravní izolace Zlína vedla Tomáše Baťu v roce 1930 k přesunutí části svého podniku právě do Otrokovic. S dopravní izolací se ale pojí také izolace mentální. Lidé o svém městě často hovoří jako o „dálném východě“, který je od zbytku Česka odříznutý. Můžou za to i česká média, v nichž se o něm informuje jen minimálně.

Příběh vybudování železniční trati, která do Zlína dorazila teprve v roce 1899, dokládá širší problém identity města Zlína. Jeho populační expanze začala až s podnikatelskými aktivitami Tomáše Bati. Ještě na konci 19. století neměl víc než tři tisíce obyvatel. Překotný rozvoj města, který šel ruku v ruce s rozšiřováním baťovského závodu, přinesl do jednoho z nejchudších regionů Českých zemí radikální modernitu. A ta k sobě přilákala nejen místní, ale i lidi z celé nově vzniklé republiky. Tomáš Baťa a jeho spolupracovníci do malého moravského městečka zvali tvůrce nejmodernější architektury i umění. V třicátých letech zde vznikly slavné zlínské filmové ateliéry a Velké kino na Náměstí práce se pyšnilo titulem největšího kinosálu ve střední Evropě.

Možná není v silách Zlína nalákat odborníky a kapacity z celé republiky. Mohl by ale minimálně udržet talentované jedince, kteří sem přijedou studovat na Univerzitu Tomáše Bati.

Baťovský odkaz má ale i svá negativa, která v organismu města přežívají dodnes. Projevují se hlavně v boji o identitu města. Naprostou většinu obyvatel Zlína tvořili přistěhovalci, kteří sem přišli za prací. Přestože bude Zlín v roce 2022 slavit sedm set let od první písemné zmínky o své existenci, předbaťovská historie je dokonale překrytá moderním baťovským příběhem. Ten se navíc stal obřím závazkem, který zlínští nedokážou naplňovat. Místní kreativci dříve blouznili o tom, že Zlín bude moravským Londýnem. Po několika letech neuspokojivého vývoje už tomu nevěří ani oni. Na slovo potenciál ale budu v příštích dnech narážet skoro neustále. Jakmile se člověk ocitne uprostřed tohoto východomoravského městečka plného červených dělnických domků a progresivní funkcionalistické architektury, začíná rozumět tomu, co tím mají zlínští na mysli. Otázkou je, proč město svůj potenciál dlouhodobě nerozvíjí a jak je možné to změnit.

Tak jako jiná města se i Zlín potýká s vylidňováním. Od roku 1989 přišel téměř o dvanáct tisíc obyvatel a podle posledního měření žije ve městě 74 935 lidí. Sestupný trend pokračuje dodnes, přestože už odsud ročně nemizí tisíce, ale spíš stovky lidí. I Petr Gazdík, lídr krajské kandidátky Starostů a nezávislých, v předvolební kampani říká, že Zlínský kraj nejvíce trápí vylidňování a že největší mozky odsud odcházejí do Brna, Prahy nebo do Ostravy. Chci vědět, jestli za to náhodou nemůže i neuspokojivý kulturní život ve městě.

Foto Petr Zewlakk Vrabec

Ve Zlíně jsem se narodil. Bylo to ještě za minulého režimu a město se tehdy ještě oficiálně jmenovalo Gottwaldov. To, že komunisté měli potřebu změnit samotný název města, dokazovalo jeho význam. Zlín byl v kontextu Československa jedním z největších regionálních úspěchů kapitalismu, což se komunistickému režimu samozřejmě nehodilo do krámu. Baťovské závody byly vyvlastněny a přejmenovány na státní podnik Svit. Komunisté dokonce protnuli centrum města obřím čtyřproudovým nadjezdem v Gahurově ulici, aby narušili přímou linku vedoucí od Baťova památníku přes Gahurův prospekt až k Baťově vile. Po revoluci jsme naopak o Baťovi slyšeli takřka neustále. To, co chtěli komunisté potlačit, se najednou stalo regionálním dogmatem, s nímž se nepolemizovalo. Baťovský odkaz zde žije dodnes a každý si do něj projektuje své.

Novou tvář měla městu vtisknout také Univerzita Tomáše Bati, zřízená v roce 2001. Ta má dnes už šest fakult a kolem jedenácti tisíc studentů. Teoreticky jsou tu tedy naprosto ideální podmínky pro bohatý společenský a kulturní život, který by odpovídal ambicím krajského města. V celorepublikovém kontextu je ale zlínská kulturní scéna neviditelná a o Zlíně se mluví snad jen v souvislosti s dětským filmovým festivalem, a i to stále s menší intenzitou. Odpovídá tento zběžný náhled realitě, nebo se pod povrchem odehrává něco unikátního, něco, co by mohlo inspirovat i jiná města?

Dospíváme ke stejným závěrům jako Baťa

Hrozba masivního vylidňování se ve Zlíně řeší minimálně od roku 2012, kdy výzkumníci místní Univerzity Tomáše Bati přišli se strategií rozvoje Zlína do roku 2020. Ta předpokládala pokles počtu obyvatel do roku 2020 až o pět tisíc obyvatel. Tento scénář se ovšem nenaplnil a město ve skutečnosti přišlo asi o jeden a půl tisíce obyvatel. Trend vylidňování sice pokračuje, ale je mnohem pomalejší. Právě o této studii začne mluvit mladý zlínský primátor Jiří Korec z hnutí ANO, když ho navštívím v jeho skromném bytě na sídlišti Jižní Svahy. Je rád, že se obavy akademických pracovníků nenaplnily a Zlín nepřichází tak masivně o svou populaci. Když se ho ptám, jací lidé dnes z města odcházejí, odpovídá: „Je to jednoduché, zpravidla jsou to ti, kdo jdou studovat do Prahy, Brna, Ostravy a už se nevrátí.“

Problém Korec vidí i v rozpočtovém určení daní, které podle něj některá krajská města diskriminuje. „Nejvyšší koeficient má Praha, která je zároveň i krajem, takže tam to dává nějakou logiku. Pak jsou tři VIP města – Plzeň, Ostrava a Brno. Má to historické důvody, ale ty rozdíly jsou obrovské. Zlín má z rozpočtového určení daní asi 15 tisíc na občana, kdežto tato města mají až 25 tisíc.“ Podle Korce by všechna krajská města měla mít stejný koeficient jako tři jmenovaná, což by výrazně zvýšilo konkurenceschopnost regionu. Současná zlínská radnice má evidentně velké plány a hlavním cílem nové Strategie rozvoje města Zlína do roku 2030 je překročení stovky tisíc obyvatel. „Je to určitě velmi ambiciózní a nadsazený plán, ale chceme ten současný trend otočit,“ říká k tomu zlínský primátor.

I podle něj je ale iluze, že by Zlín byl v současné kondici schopný nalákat lidi po střední nebo vysoké škole, kteří se rozhodnou odejít na zkušenou do českých velkoměst nebo do zahraničí. „Na to Zlín momentálně nemá,“ říká natvrdo. „V kariérních a platových možnostech hlavnímu městu nebo zahraničí dnes Zlín konkurovat nemůže.“ Problém ale spočívá také v možnostech dostupného bydlení. Ceny bytů a pronájmů jsou ve Zlíně jedny z nejvyšších v republice. Svou roli v tom podle Korce hraje i místní univerzita. „Univerzita nám dělá dobré jméno, je tady díky ní víc mladých lidí s potenciálem tady zůstat, ale dělá nám také problémy v bytové politice. Nemá dostatečnou kapacitu kolejí a studenti nafukují trh s bydlením, protože pro vlastníky bytů je hromadné bydlení studentů finančně výhodné. Často se nám stává, že v nových developmentech žádní stálí rezidenti nebydlí a je tam velká fluktuace studentů,“ říká zlínský primátor a dodává, že si město problém s bydlením uvědomuje a momentálně startuje výstavbu družstevního bydlení. Za vysoké ceny nájmů ale sotva můžou jen nízké kapacity kolejí. Pro rozvoj Zlína je navíc bydlení zcela klíčový problém.

Městu podle primátora prospěla revitalizace parku Komenského, na čemž se s ním shoduje i celá řada místních. „Když je hezky, tak jsou tu přes víkend i tisíce lidí,“ říká k tomu Korec a dodává, že velkou roli v tom hraje iniciativa Živý Zlín. Ta nyní dostala za úkol oživit i prostory zlínského zámku, kde od 1. července také sídlí. „Plánuje se revitalizace prostoru tržiště Pod Kaštany, které pomůže i zámeckému sadu Svobody. V budoucnu by se mohly aktivity Živého Zlína rozšířit dále po městě, například na místní sídliště Jižní Svahy,“ říká k tomu Korec a dodává, že by chtěl navázat na tradici baťovských komunitních center v různých městských čtvrtích. Zajímá mě, jak vnímá baťovskou tradici a jestli na ni v něčem vědomě navazuje. Korec stejně jako jeho stranický šéf Andrej Babiš mluví o Tomáši Baťovi rád a hlásí se k němu. Vedení města prý při vytváření strategie pro rok 2030 dochází ke stejným závěrům jako slavný obuvník. „Dejme lidem bydlení, dejme lidem zábavu, dejme lidem vzdělání, a zaměstnavatelé už sem dojdou, protože tu budou mít kvalitní lidský kapitál,“ upřesňuje primátor, co tím má na mysli.

Chybí tu filozofická fakulta

Centrum prošlo rozsáhlou revitalizací, která se týká náměstí Práce, obchodního domu Zlín i takzvaného Gahurova prospektu. Největší vliv na jeho podobu měla ale zmiňovaná revitalizace parku Komenského. Ještě nedávno šlo o zarostlý a nepříliš udržovaný park, jehož podoba rozhodně nevyhovovala každému a lidé se mu raději vyhýbali. To je ale od roku 2015 minulostí. Teď ho plní rodiny s dětmi, lidé tu popíjejí pivo a odpočívají. Podobná revitalizace čeká i sad Svobody a zlínské tržiště. Oba hlavní městské parky by se společně s místním zámkem měly stát centrem kulturního a společenského života.

Na těchto změnách si můžeme uvědomit, jak přímý vliv mají architektonická řešení na společenský život města. Veřejnou architektonickou soutěž na rekultivaci parku vypsalo město v roce 2011 za vedení primátora Miroslava Adámka (STAN). Přibližně ve stejnou dobu ale vznikla i městská iniciativa, bez níž by pozitivní proměna veřejného života ve Zlíně asi nenastala – organizace Živé náměstí, která se později transformovala v Živý Zlín. Ten nejprve několik let působil pod městským divadlem, ale letos v červenci se stal oficiálně organizační složkou města. Do správy získal i část prostor zlínského Zámku.

„Město, které nemá od devadesátých let žádné skutečně aktivní kulturní centrum s akcemi pro širokou veřejnost, potřebovalo pracovat s veřejným prostorem,“ říká mi na terase zlínského Zámku Jana Kubáčová, která má Živý Zlín už několik let na starosti. Nejprve spolupracovala s místními základními uměleckými školami na tvorbě divadelní zóny zlínského filmového festivalu. Od té doby se její záběr rozšířil. „Vždycky mě fascinovalo spojovat umění a vzdělávání. I v kultuře je ta edukační část nesmírně důležitá. Je potřeba pracovat s nejmladší generací a nabízet jí inteligentní věci. Rozlišovat zábavu a kulturu,“ vysvětluje Kubáčová, jak vidí svou roli v rozvoji kulturního života ve městě.

Živý Zlín se teď stal v podstatě jakousi spojkou mezi pořadateli menších nezávislých akcí a městem. Na otázku, zda má podoba kulturního života vliv na odcházení mladých a kreativních lidé odcházejí do větších center, má jasnou odpověď. „Jsem přesvědčená o tom, že se tady s kulturou pořád málo pracuje, působí roztříštěně. Že její vliv na to, jak tady lidi tráví čas a jestli sem jezdí turisté, je nepopiratelný. A kulturní život by měl z těchto důvodů mít určitě větší váhu i v očích politiků. Na to ve Zlíně teď podle mě našlápnuto je,“ mluví o nadějných vyhlídkách Kubáčová. Kromě práce s nezávislými aktéry má v plánu i oživení prostorů zlínského zámku, do nějž chce přivést pro město netypické aktivity – japonské divadlo kjógen nebo barokní cembalovou hudbu.

První mráčky se na její vizi městského života objevují v momentě, kdy se rozhovoříme o tom, jakou roli v něm hraje Univerzita Tomáše Bati a její studenti. Jejich vliv na kulturní dění ve městě považuje za velmi nízký, přestože oceňuje pravidelné studentské akce, jako je Zlín Design Week nebo Fashion Week. Ty jsou podle ní velmi kvalitní a mají slušné renomé, přestože jim chybí kontinuita. „Kromě designu a filmu se se studenty UTB ve své práci takřka nesetkávám,“ dodává k tomu Kubáčová. Ptám se jí, čím to podle ní může být, a její odpověď mě trochu zaskočí. „Z mého pohledu tady například chybí filozofická fakulta, která plodí aktivní, činné lidi. On nám to ten marketing nezachrání. Studenti UTB jsou jediná cílová skupina našich projektů, která zatím vůbec nefunguje a až na výjimky se bojí interakce,“ říká Kubáčová, jejíž úvaha je vzdálená obvyklým klišé o nepotřebných humanitních oborech a „flákačích z fildy“.

Závisí to na jednotlivcích

Na spolupráci s UTB je podle ní co zlepšovat. Hodně si naopak slibuje od mladých zlínských rodáků, kteří se teď chtějí do města vracet a přinést do něj něco ze svých zkušeností ze studia a života v Praze, Olomouci a jinde. Přesně takové jedince sdružuje kolektiv Zvěřinec, jehož snahou je pořádat ve městě experimentálnější hudební, divadelní a výtvarné akce. Jednou z členek Zvěřince je i Magdaléna Petráková, působící na Univerzitě Palackého v Olomouci. V nedalekému lázeňském městečku Luhačovice organizuje multižánrový festival Luhovaný Vincent. Potkáváme se právě na luhačovické kolonádě v restauraci Myslivna.

Zkoumání kulturního života se věnuje i ve své akademické práci. Momentálně s kolegy zpracovávají výzkum, jak by mohlo město Olomouc zlepšit podmínky pro rozvoj kreativních a kulturních aktivit. „Kvalifikovaní a vzdělaní lidé mají přirozeně vyšší nároky na trávení volného času. Jediné rozhodující kritérium pro ně není to, jestli mají dobře placený job, berou ohled i na jiné aspekty života. Kultura a společenský život jsou v tomhle ohledu samozřejmě zásadní,“ odpovídá Magdaléna Petráková na mou otázku, zda má úroveň kulturního života podíl na odlivu lidí z periferií do větších center. Olomouc a Zlín se podle ní potýkají s tím, jak ve městech udržet studenty. V Olomouci tvoří až pětinu všech obyvatel. Ve výzkumném týmu chtějí zjistit, jaká opatření má město, kraj nebo univerzita přijmout, aby byla Olomouc v očích aktivních a angažovaných lidí přitažlivější.

Přestože mezi Zlínem a Olomoucí vidí podobnosti, kulturní život je pro ni atraktivnější v hanáckém městě. „Olomouc je hodně mladá. Dvacet procent obyvatel tvoří studenti. Takže pokud člověk rozjíždí nějaký nový alternativní projekt, dá se to dobře testovat. Lidi na akci přijdou, vždycky najdeš publikum, kterému ji nabídnout.“ Když se ptám, co konkrétně v tom mohlo sehrát pozitivní roli, Magdaléna odpovídá, že zcela jistě univerzita. „Univerzita ty akce podporuje a dělá jim zázemí. Festivaly jako PAF a AFO fungují jako takové laboratoře. Spousta lidí, kteří zde začali pracovat jako studenti-dobrovolníci, se dnes kultuře a pořádání kulturních akcí věnuje profesionálně. To je vlastně i můj případ.“ Je to i případ dvou jejích kolegů ze Zvěřince, kteří jsou původem ze Zlína. „Honza Tomšů ze Zvěřince se chce do Zlína stěhovat a rozhodl se, že si tam bude postupně budovat půdu, aby se tam nezbláznil…“ Zvěřinec zatím ve Zlíně pořádá akce nárazově, ale rád by je postupně rozšiřoval. Spolupráce se zlínskou radnicí je prý na dobré cestě a město jejich aktivity finančně podporuje. V rozhovoru se opět objeví jméno ředitelky Živého Zlína Jany Kubáčové, s níž Zvěřinec spolupracuje.

Kulturní život ve Zlíně stojí do velké míry na nadšencích, kteří své aktivity často dotují ze svého. A pak je tady město a městská kulturní infrastruktura, které mohou jejich aktivity buď ignorovat a bojkotovat, anebo se je pokusit nějakým způsobem podpořit, vytvořit jim zázemí a pomoci jim s propagací. Od devadesátých let byl ve Zlíně standardem spíš první scénář a kulturní život stál na hrstce kulturních nadšenců. Kvůli tomu byl taky velmi křehký a nestabilní. V posledních letech sledujeme náznaky, že i Zlín pochopil, že druhá varianta je pro všechny výhodnější. „V případě měst samozřejmě závisí na jednotlivcích, ale pokud už se tam objeví někdo osvícený, věci se začnou strašně rychle měnit,“ dodává k tomu Magdaléna Petráková a jako příklad uvádí aktivity filantropa a podnikatele Jana Školníka v Broumově, který měl na její uvažování o rozvoji periferních oblastí republiky velký vliv. „Založili jsme nadační fond Pramen Luhačovice a poskytujeme granty a stipendia mladým talentovaným lidem z okolí. Činnost rozvíjíme už od ledna a v pondělí přijede na literární pobyt první rezidentka, Tereza Semotamová,“ upřesňuje Petráková a prozrazuje, že následovat budou literární rezidence Petra Borkovce, Kláry Vlasákové a Ivety Merglové.

Všichni jsme v Praze nebo v Brně

Trochu skeptičtější pohled mi nabízejí dvě středoškolské pedagožky působící na místním Gymnáziu Lesní čtvrť. Angličtinářky Dagmar Daňková a Marie Havlíčková mě pozvaly do nové kavárny Jedním tahem v bývalém baťovském areálu, která esteticky pracuje s původní funkcionalistickou architekturou. Obě pedagožky na Lesní čtvrti působí už desítky let, takže mají o životních trajektoriích svých studentů dobrý přehled. „Asi v roce 2002 se uskutečnil velký celoročníkový sraz na školním hřišti gymnázia. Někdo z těch studentů říkal: ‚Proč bychom se tady scházeli? My jsme všichni v Praze nebo v Brně.‘ A od té doby se to začíná posouvat, ti lidé se sem už nevracejí a nepořádají tu snad už ani ty třídní srazy,“ svěřuje se mi Marie Havlíčková.

Obě vyučující jsou samozřejmě v kontaktu se specifickým výsekem zlínské populace. Pro naše téma je ale klíčový. Pěkně to ilustruje fakt, že v posledních pražských volbách se o post primátora utkali dva absolventi tohoto zlínského gymnázia – pirát Zdeněk Hřib a Petr Stuchlík za ANO. Společně se tomu zasmějeme, ale já si uvědomuju, že je to hezká metafora zlínských problémů. Elitní střední školy zde své žáky výborně připraví a oni následně odcházejí do hlavních center nebo do zahraničí. Zpět se vrací jen málokdo. „Včera jsem se bavila s ředitelem hvězdárny a jeho manželka mu říkala: ‚Vy si musíte začít vychovávat lidi, kteří vám tu zůstanou dělat ty demonstrátory. Když jsou na gymplu, tak tam chodí, ale pak jdou na výšku a už se nevrátí,‘“ dodává k tomu Marie Havlíčková a ilustruje tak dopady odlivu mladých vzdělaných lidí.

Také Dagmar Daňková vidí situaci svých bývalých studentů podobně a volí ještě ostřejší slova. „Často už i ti maturanti říkají, že se nevrátí. Už vědí, že se přesunou do Prahy, Brna, možná do Olomouce. Není to tak, že se jim tam zalíbí a zůstanou tam, ale už to dopředu plánují, a to mě fascinuje.“ Marie Havlíčková vzpomíná na to, jak se za minulého režimu vracela do Zlína ze studií. „Já jsem taky studovala v Brně a když jsem měla to velké město opouštět, tak mi to vadilo. Ale tehdy byla jiná situace. Člověk byl rád, že dostal umístěnku na nějakou pracovní pozici. Musel jít na krajský úřad, který nás zaměstnával,“ říká a naznačuje, jakým způsobem s touto problematikou pracoval autoritářský režim v Československu.

Přestože má Zlín 75 tisíc obyvatel, vysokou školu, slavné filmové ateliéry a filmový festival, funguje zde momentálně jen jedno multikino v obchodním centru Zlaté Jablko. Nabízí samozřejmě hlavně mainstreamovou produkci a na náročnější tituly není kam zajít. Chci vědět, jak se na zdejší nabídku dívají kulturně založené středoškolské pedagožky. „Já jsem z té absence filmového klubu nešťastná.. Za studentských let jsem chodila třeba třikrát týdně do kina,“ říká k tomu Marie Havlíčková. Dřív se klubové filmy promítaly v divadelním sále Malé scény. Okrajové tituly uvádělo i slavné Velké kino, které je momentálně v dezolátním stavu a čeká na zahájení plánované rekonstrukce. Plány na jeho přestavbu byly představeny začátkem září, ale jeho zprovoznění ještě potrvá. Stejně tak nefunguje už ani kino Květen v městské části Malenovice.

Ve Zlíně podle všeho převládá zvláštní představa o kulturním životě, jeho významu a o tom, co může rozmanitý kulturní život přinést. Zlínská podnikatelská renesance raných devadesátých let navázala na primitivní představy o baťovské tradici. Všechno umění, které nebylo ziskové nebo alespoň nemělo nějaký jasně rozpoznatelný multiplikační efekt, bylo odsouváno mimo sféru veřejného zájmu. Jedním z důsledků je ale dnes to, že ze Zlína mizí přemýšliví a kreativní lidé a pro náročnější umění tady není publikum. „Zdejší pojetí kultury je trochu v tom baťovském duchu. Kultura je vnímaná jako prostředek relaxace, aby pracující načerpali síly do dalších těžkých bojů. Představa povznášející a náročné kultury je tady nepochopitelná. Ten komerční přístup tomu hrozně škodí,“ shrnuje Dagmar Daňková to, nad čím v tu chvíli právě přemýšlím.

„Stejně to probíhá i v Městském divadle. Komedie Splašené nůžky tam jede několik let, zatímco když J. A. Pitinský nazkouší Trójanky, tak to po deseti reprízách zruší. Objede to nějaké to kolečko abonentních skupin a potom to skončí, protože na to veřejnost nechodí. Divadlo je ale financováno městem a nemusí se úplně zaměřovat na komerční úspěch. Má asi padesát milionů ročně z městského rozpočtu, a proto by mělo odvážnější kusy udržet v programu,“ demonstruje Dagmar Daňková na příkladu městského divadla, co přesně má na mysli. To přitom ještě patří mezi ty progresivnější instituce. Marie Havlíčková ale hned přidává další střípek: „Byly ponuré normalizační časy a ve Zlíně působili odstavení režiséři Miloš Hynšt a Alois Hajda a hráli tady naprosto světové kusy – třeba brechtovské inscenace. Ale teď všichni argumentují tím, že by na to lidi nešli. Zato na pražská divadla je vždy narváno, lidi se chodí dívat na herce ze seriálů.“ Dodává ale, že si s přáteli dělají kulturní život sami a zas takové vakuum tady necítí.

Je to tu mrtvé

V tu chvíli do kavárny Jedním tahem přichází se svým polským přítelem Ondřej, další absolvent Gymnázia Lesní Čtvrť. Vystudoval psychologii v nedaleké Olomouci, kde dnes také žije. Hned se ho všichni v dobré náladě ptáme, jestli se nechce vrátit do Zlína. Odpovědí je rezolutní ne a když se zajímáme proč, rozvádí to: „Protože se tu nic neděje. Je to tu mrtvé. Neexistuje tu žádná klubová scéna s jakýmkoli přesahem. Pro mě byl zoufalý kulturní život hlavním důvodem, proč jsem zůstal v Olomouci a nevrátil se sem,“ říká Ondřej napřímo. Jediný klub, který jeho nároky splňoval, byl Blok 12. „Ti se o něco snažili, ale stejně brzy zjistili, že se tady neuživí tím, že budou dělat něco jiného, a tak pořádají čím dál komerčnější akce. Lidi, co chtějí dělat něco jiného, odsud odcházejí, a tím pádem to tady ani není pro koho dělat.“

Zajímá mě, proč je podle něj situace v Olomouci o tolik jiná. Je jen o něco větší a dá se do ní z Otrokovic dojet za půl hodiny. „V Olomouci máš festivaly AFO (Academia Film Olomouc), PAF (Přehlídka animovaných filmů), Litr, autorské Divadlo na cucky. To všechno jsou kvalitní a dobré akce.“ V rozhovoru jsme se dostali k tomu, že organizace sdružující gaye a lesby z olomouckých univerzit měla potíže s Ochranným svazem autorským při pořádání jednoho koncertu. Hned se Ondřeje ptám, jak vypadá život LGBTQ komunity ve Zlíně. „Postavení sexuálních menšin ve Zlíně je tragické. Tady nemáš žádný klub, žádnou kavárnu, žádné místo, které by deklarovalo, že je bezpečné pro setkání gayů a leseb. Necítím se tu nějak ohroženě, ale nic tu není.“

Ptám se, jak se během dospívání socializoval do místní LGBTQ komunity. „Všechno to suplují aplikace jako Grinder, iBoys. Tehdy bylo jenom iBoys, což je aplikace pro lidi z Česka a Slovenska. Byl tady gay klub Ego, poblíž řeznictví U Červinků. Vlastnil to jeden zlínský gay. Když jsem tam šel poprvé, bylo mi asi čtrnáct let. Ti chlapi tam na mě všichni koukali a já jsem z toho byl zmatený, protože jsem vůbec nevěděl, co se se mnou děje, natož abych chápal, co se tam děje mezi nima,“ popisuje svoje první rozpačité zkušenosti se zlínskou gay komunitou a mně najednou dochází, že se tady před námi otevírá celá nová dimenze problému, o níž zcela jistě žádný z místních politiků nepřemýšlel. Není divu, jsme v kraji hejtmana Jiřího Čunka a senátora Iva Valenty, majitele Parlamentních listů. I takhle kraj přichází o talentované a vzdělané mladé lidi, jako je Ondřej, kteří necítí potřebu se sem vracet.

V těchhle malých městech už nikdo nezůstává

Jeho případ však rozhodně není ojedinělý. Potvrzuje mi to i další setkání s čerstvým maturantem Lesní Čtvrti Michaelem Fahianem. „Spolužáky, kteří zůstávají po maturitě ve Zlíně, bych spočítal na prstech jedné ruky. Já sám budu studovat v Praze na VŠE,“ říká sebevědomý a komunikativní devatenáctiletý mladík. Svou budoucnost si se Zlínem nespojuje. Miluje dubstep a sní o hudební kariéře. Ve Zlíně ho trápí neexistující klubová scéna. „Největší problém Zlína je, že tu není žádný klub, kde by se daly dělat parties. Nejvíc akcí jsem dělal v klubu Bamboo, který funguje zároveň jako bar i restaurace. Je tu levný nájem, takže je momentálně oblíbený pro drumové akce. I mezi nejmladší generací je drum’n’bass pořád celkem populární.“

Ve Zlíně momentálně fungují prakticky jen tři kluby – středně velká klasická diskotéka Flip, maličký alternativní klub Blok 12 a pak Michaelem zmiňované Bamboo, které přes den funguje jako restaurace. Tak trochu stranou zájmu stojí podnik Masters of Rock Café, kde probíhají převážně hardrockové koncerty. Živá hudba občas hraje také v místní hospodě Zelenáčova Šopa. Michael zmiňuje i venkovní DJské sety před maličkým barem U Pštrosa v Parku Komenského. Je přesvědčený, že nejlepší hudba ve Zlíně se hraje v Bloku 12, ale i podle něj klub v posledních letech stagnuje. Tento nejalternativnější zlínský klub navíc sousedí přímo s policejní stanicí, což na příjemné atmosféře moc nepřidá. Ale kdoví, třeba je pod svícnem skutečně největší tma.

Ještě v červnu přitom fungoval i klub Fénix. Pokud měla větší jména české hudební scény koncertovat ve Zlíně, většinou to bylo tady. Byly tu koncerty rapperů Yzomandiase, Huga Toxxxe nebo labelu Ty Nikdy!, který vede zlínský rodák Idea. Fénix se ale stal obětí koronakrize a v červenci ukončil činnost. Už před šesti lety navíc ve městě skončil taky populární Golem, který byl místem setkání pro různé hudební subkultury i fanoušky středního proudu. Klub zanikl kvůli neshodám s majitelem objektu tržnice, v níž Golem sídlil. Tržnici nevlastní nikdo menší než milionář a senátor Ivo Valenta. Místo alternativního hudebního klubu jsou teď na zlínské tržnici k vidění dva obří billboardy hnutí Trikolóra Václava Klause mladšího, s nímž jde Valentova strana Soukromníci společně do krajských voleb.

Vysněnou destinací je pro Michaela Fahiana Praha: „Pro mě bylo už asi od druháku na gymplu prioritou dostat se do Prahy. Miluju hudbu a chtěl bych se jí věnovat profesionálně. A Praha je pro to ideální. Mám tam známé, kteří se hudbě věnujou a můžou mi pomoct.“ Zlín podle něj nevychází dobře ani ze srovnání s nedalekým Uherským Hradištěm. Nedostatek vyžití v rodném městě si ale dokáže kompenzovat: „Zvykli jsme si s kamarády jezdit na víkendy na akce do Prahy. Jezdíme třeba do Ankali. V pátek nasedneme do vlaku a strávíme víkend v Praze nebo na nějakém festivalu. V neděli se zase vracíme.“ Prostory jako populární pražský technoklub Ankali by ale podle něj ve Zlíně dlouho nevydržely. „Nikomu už se nechce zůstávat v těchhle malých městech,“ říká Fahian a má tím na mysli svoje kamarády hudebníky, kteří touží po kontaktu s větší scénou, s ostatními DJs a producenty a taky publikem, které jejich experimenty ocení. Tohle jeho vyjádření pro mě ale okamžitě získává obecnější platnost.

Do všeho tu vstoupí podnikatelský duch

„Žije se tady dobře. Pokud tedy nepotřebuješ pestré společenské a kulturní vyžití. Možná jsem na to ale jen náročnější než ostatní,“ říká Tomáš Kelar z kapel Midi Lidi, Mołr drammaz (PL) a Mountaineers (UK), který se do Zlína přestěhoval asi před třemi lety. Žije tady se svou přítelkyní Hankou a dvěma malými dětmi. Ještě nedávno pracoval jako dramaturg a produkční brněnského klubu Kabinet Múz, který spoluzakládal, a třikrát týdně dojížděl do Brna. „Třicet, čtyřicet procent lidí v našem domě pracuje v Brně. Pokud by byl Zlín dopravně dostupnější, určitě by se tady trochu zpomalila fluktuace lidí, protože by klidně mohli žít tady a pracovat v Brně,“ říká Tomáš Kelar a vysvětluje, co má onou fluktuací na mysli: „Ten tok lidí je ve Zlíně ještě větší než v Brně. Plánuješ, že si tady nějaké spolupracovníky vytvoříš nebo někoho přeorientuješ, ale speciálně studenti UTB rychle mizí.“

„Žije se tady dobře. Pokud tedy nepotřebuješ pestré společenské a kulturní vyžití,“ říká hudebník Tomáš Kelar, který ve Zlíně žije poslední tři roky

Když se ho ptám, jestli ve Zlíně skutečně není nic, co by ho oslovovalo, trochu se rozpovídá. „Malá experimentální scéna existuje v nedalekých Napajedlích, v Otrokovicích jsem slyšel o hácéčkové scéně. Zajímavé akce dělají lidi kolem Bashment Sound Systemu. Pak můžeš jet Babic, kde se občas ve zkušebně dělají koncerty. Festival Mišmaš Párty na statku v Bojkovicích u Luhačovic. Jsou to prostě takové enklávy lidí, kteří do toho jdou srdíčkem se svýma financema.“ Společně se ale shodujeme, že takový model je neudržitelný. Ve Zlíně se ovšem opakuje stále dokola napříč uměleckými odvětvími. Různé scény stojí na silných a odhodlaných individualitách. Pokud skončí, odstěhují se nebo z nějakých jiných důvodů jejich aktivita uhasne, kulturní život v regionu to okamžitě ovlivní. Krajské a městské instituce musejí těmto lidem vytvořit zázemí. „Ptám se sám sebe, proč na univerzitě neexistuje studentská iniciativa za vytvoření něčeho většího, než je pouhý kreativní hub. Univerzita totiž všechny aktivity tlačí do jakýchsi podnikatelských a marketingových hubů,“ říká Kelar – a mně dochází, že právě možná vystihl něco podstatného ze zlínské mentality.

Kdybych neměl Netflix, tak se tady taky nudím

Tato mentalita se otiskuje i do situace místních kinosálů. Zlín má momentálně na 75 tisíc obyvatel jen jedno multikino Golden Apple Cinema. To před časem otevřelo svou pobočku taky ve zlínských filmových ateliérech. Na náročnější a klubovou filmovou produkci tu ovšem nenarazíte. V případě města se slavnou minulostí filmového průmyslu, které stále má filmovou školu i známý festival filmů pro děti, je to takřka nepochopitelné. Ze svých gymnaziálních let si pamatuju, že jsme chodili na sérii promítání nezávislých filmů s názvem Kinečko Charlie, která pravidelně probíhala v prostorách divadla Malá scéna. Díky této sérii jsem se dostal k řadě snímků, s nimiž bych jinak zřejmě nikdy nepřišel do kontaktu a které mě výrazně ovlivnily. Zajímalo mě, co se dnes s Kinečkem Charlie děje. Napsal jsem proto na jejich facebookovou stránku, jestli bych se s někým z provozovatelů nemohl setkat.

Na můj dotaz odpověděl filmový publicista Marek Slovák, který mi vysvětlil, že Kinečko Charlie na Malé scéně už několik let nefunguje. Svou činnost nejprve přerušilo se zahájením rekonstrukce elegantní funkcionalistické budovy Malé scény z dílny Vladimíra Karfíka v roce 2005. Podporu od města Kinečko nemělo ani před rekonstrukcí, ani po ní, a muselo se tak přesunout až do vzdálených Napajedel. Jednalo se o další zlínskou kulturní aktivitu zdola, kterou tehdejší provozovatel Karel Štefl vydatně financoval ze soukromého podnikání. „Kinečko Charlie by podle mě zaniklo už dávno, kdyby Karel Štefl program nedotoval z peněz, které společně se svou ženou získával z provozování aerobiku ve Zlíně,“ říká k tomu Marek Slovák, který měl tenkrát ve filmovém klubu na starosti úvody před promítáním filmu, v nichž snímky představil a uvedl do kontextu.

Později Slovák studoval filmovou vědu v Brně a mediální a filmová studia v Olomouci. Ještě nedávno pracoval v brněnském kině Art, teď je ale na nějaký čas zpátky ve Zlíně. Ptám se ho, v čem pro něj spočívá hlavní rozdíl mezi životem v Brně a ve Zlíně. „Kdybych si neplatil Mubi, Netflix a další streamovací platformy, tak se tady nudím. I když jsem pracoval v kině, chodil jsem v Brně ještě minimálně jednou týdně do kina jinam, nebo na nějakou kulturní akci, besedu, přednášku. V Olomouci si člověk mohl zajít do galerie, zatímco ve Zlíně není skoro nic,“ říká Marek Slovák a opět potvrzuje mou domněnku, že náročnější segment populace ve Zlíně postrádá adekvátní kulturní a společenské vyžití.

„Kdybych si neplatil Mubi, Netflix a další streamovací platformy, tak se tady nudím,“ říká filmový publicista Marek Slovák

Uvědomuju si, že naše generace byla nadlouho poslední, která mohla ve Zlíně chodit na kvalitní klubové filmy nejen k Marku Slovákovi a Karlu Šteflovi do Kinečka Charlie, ale také do malenovického Kina Květen nebo do Velkého kina na Náměstí práce. Dnešním středoškolákům Zlín takovou nabídku neposkytuje. Marek Slovák tvrdí, že někteří studenti si dělali vlastní filmové kluby přímo na školách. „Byly to předměty, které jim pak pedagogové na gymplu uznali a které si sami organizovaly včetně úvodů, přednášek a dalších věcí.“ Opět se tedy vrací dobře známé téma. Individuální snahy zde nahrazují nedostatečnou aktivitu z oficiálních míst. V případě filmu je to ovšem o to tragičtější, že ve městě nedávno proběhl už šedesátý ročník zlínského filmového festivalu. I ten dnes probíhá v multiplexu Golden Apple Cinema.

Přesto festival Marek Slovák hodnotí velmi kladně. Upozorňuje ale i na jeho nedostatky. Postrádá podle něj tradiční dramaturgii, na což si prý během let zvykl. Dají se na něm ale zhlédnout zajímavé snímky. Díky festivalu se do Zlína v minulosti dostaly třeba i slavné hvězdy světového filmu, které byly tehdy na počátku své kariéry. „Alfonso Cuarón například ve Zlíně ve Velkém kině uváděl Mexickou jízdu. Sám jsem u toho byl,“ zmiňuje Slovák zlínskou návštěvu dnes už slavného oscarového režiséra. Přes všechny nedostatky je filmový festival jednou z mála akci, která do Zlína přitáhne lidi z jiných měst a dá život v centru do pohybu. Společně s tím se do zlínského kulturního života dostanou i progresivnější témata. Podle Marka Slováka byla ale dramaturgie festivalu dříve odvážnější. „Pamatuju si, že jsme na začátku druhého stupně byli na filmu o ženské obřízce. V posledních letech se zde objevovalo opravdu hodně queer filmů, aniž by na to festival nějak upozorňoval. Přece jen jsme ve městě, kde lidí volí Čunka a KDU-ČSL,“ uzavírá náš společný exkurs do zlínského světa filmu Marek Slovák.

Studenti na to kálejí

Trochu jiný vítr přinesl do Zlína divadelník Petr Michálek. Na post ředitele městského divadla nastoupil už v roce 2010. Setkal jsem se s ním v jeho pracovně v působivé divadelní budově vystavěné ve stylu socialistického brutalismu. Je evidentní, že pro charismatického ředitele a teď už i politika je kultura jen jedním z mnoha téma, kterým se nyní věnuje. O Zlíně se snaží přemýšlet v širším kontextu. „Já mám dva kluky z předchozího manželství, kteří bydlí tady poblíž v jedné vesničce. Už pomalu dospívají, a tak přemýšlím, co jim tak říct, co mají v životě dělat. A já jim trochu překvapivě říkám ‚Jděte za lepším!‘. Postupně ale zjišťuju, že to lepší je tady. Mám teď spíš tendenci jít proti tomu obecnému odmítání Zlína,“ říká Michálek a mně postupně dochází, že je alergický na zmínky o „mrtvém Zlíně“, kterými ho neustále zásobuju.

„Jsme na prvních příčkách v bezpečnosti, zeleni ve městě, na velmi vysoké úrovni je tady školství a testy to dokládají, takže to je fantastické místo k životu,“ tvrdí o Zlínu optimisticky Michálek. O tom samozřejmě nemá smysl polemizovat, ale z osobní zkušenosti vím, že pro lidi přemýšlející o návratu do Zlína je velkým problémem taky bydlení. V souvislosti s rostoucími životními náklady v Praze a Brně přemýšlí stále více lidí o přesunu mimo tato centra. Pro města jako Zlín by to mohla být příležitost. Jak je chce ale přilákat, když tu nové byty stojí stejně jako v Brně? „Je to tak. My jsme v té čtyřce nejdražších měst v Česku, co se bydlení týče. Praha, Brno, Hradec Králové a Zlín. Já to sice nechápu, ale je to tak,“ říká Michálek a dodává, že to je jedno z hlavních témat jeho „supersenátorské“ kampaně.

Také on si ale stěžuje na špatný vztah mezi univerzitními studenty a kulturní sférou. „Já jsem do divadla nastupoval v roce 2010 a všichni moji kamarádi říkali: ‚To je super, tam je Univerzita Tomáše Bati, o to se opřeš.‘ Po deseti letech můžu říct, že vztah mezi univerzitou a divadlem je úplně tristní,“ říká k tomu Michálek a vypočítává své snahy, kterými chtěl do divadla přilákat univerzitní studenty. Popisuje, jak mu volal student filmové režie, jestli by mu nedoporučil herce do studentského filmu. „A já mu říkám: ‚Nechcete se prostě přijít k nám do divadla na ty herce podívat?‘ A on že nechce a trval na tom, abych mu někoho doporučil,“ vypráví mi Michálek historku, která jím evidentně otřásla.

Že by v divadle nebyla alternativní a progresivní představení, rozhodně odmítá. „Anna Petrželková, současná umělecká ředitelka Husy na provázku, dělala ve Studiu Z nejmodernější divadlo, ale studenti na to kálejí. A proto si říkám, že to je výmluva, že se sem nechtějí vracet kvůli kultuře,“ říká Michálek. Dostáváme se postupně k otázkám, jakou roli v tom všem může hrát propagace podobných akcí a vzdělávání publika. Při rozhovorech s kulturními aktéry se o divadelních aktivitách vyjadřuje s despektem opravdu jen málokdo. Oblíbený ředitel se snaží dávat věci do pohybu. Chce, aby byla jeho instituce platformou, která dává alternativám příležitost a vytváří pro ně zázemí. „Mladí lidé ve Zlíně jsou rádi za aspoň trochu rostoucí nezávislý život. Jsem rád, že k tomu může přispívat i naše instituce a že ji nevnímají jako nějaké opozitum, ale jako platformu, která těm jejich aktivitám může pomoci.“ Přestože ne vše je v divadle ideální, zlínské městské divadlo funguje tak, jak regionální instituce fungovat musí, aby zde udržovaly zdravou kulturní infrastrukturu.

Konce zlínských salonů si nikdo ani nevšiml

Na konci srpna měl ve Zlíně vernisáž Jiří Žák, jeden z finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Nevystavoval ovšem v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně, ale v nezávislém prostoru Kabinet T. Jeho výstavu připravovala známá kurátorka Edith Jeřábková a přišlo na ni docela početné a rozmanité publikum. Není zvykem, aby do Zlína jezdili vystavovat nejprogresivnější čeští umělci. Jiří Žák je sice původem ze Zlína, ale už delší dobu žije v Praze. Ještě překvapivější ovšem je, kdo tento progresivní výstavní prostor vede. Stojí za ním Lenka Tutschová, pedagožka působící na místním gymnáziu, kde učí němčinu a výtvarnou výchovu. Postupem času zjišťuji, že je nečekaným tahounem místní výtvarné scény a jednou z dalších individualit, jejíž zápal posouvá místní kulturní scénu dál.

Potkáváme se právě v prostorách Kabinetu T, kde se seznamuji také s Lucií Šmardovou. Pracovala jako kurátorka Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, ale posledních několik let rozvíjí především úspěšný projekt Zlínský architektonický manuál. Takzvaný ZAM představuje veřejnosti architektonické dědictví města, pořádá komentované procházky Potkej Zlín! a jiné edukativní programy. Podle Lucie Šmardové se na Infopoint baťovského bydlení, který jejich spolek aArchitektura spravuje, odvolávají i zahraniční turisté, kteří Zlín kvůli architektuře navštěvují. „Město místní architekturu v minulých letech příliš nekomunikovalo, ale před dvěma roky vzalo téma za své a začalo nás podporovat, díky této podpoře mohl zlínský manuál vzniknout,“ říká Lucie Šmardová.

Také projekty spolku aArchitektura se potýkají s nedostatkem kvalifikovaných lidí. Ve Zlíně jich v této oblasti působí jen hrstka a experti z Brna a Prahy jsou vytížení. Zajímá mě, jak se dívají na markantní rozdíl v úrovni kulturního života ve Zlíně a v nedaleké Olomouci. „Obrovský rozdíl mezi Olomoucí a Zlínem je v tom, že tady chybí filozofická fakulta a více humanitně zaměřených oborů,“ říká k tomu Šmardová, která je sama absolventkou pražské Vysoké školy umělecko-průmyslové. Studenti Univerzity Tomáše Bati podle ní fungují uzavřeně, i když se najdou výjimky. Studenti často pracují na vlastních projektech a k větší komunikaci s okolím podle ní nuceni nejsou. Tutschová a Šmardová jsou navíc kritické i k některým uměleckým oborům, které zlínská univerzita nabízí. Studenti často odchází na jiné vysoké školy, protože se jim nedostává zpětné vazby od vedoucích ateliérů.

Provozovatelka galerie výtvarného umění Lenka Tutschová je nečekaným tahounem místní nezávislé scény

Za největší chybu na lokální umělecké scéně považují zrušení zlínských salonů. Například Praha nebo Brno si podle nich mohou dovolit podobně velkou bienální akci zrušit, protože zde časem vznikne jiná, třeba i lepší. V regionech by se to ale stávat nemělo. „Není možné zničehonic zrušit přehlídku, na kterou se sjížděli umělci z celé republiky i ze Slovenska. Nezorganizovat akci, která tento region přesahuje, je chyba. Není argumentem, že salon jako výstavní formát je provozně zastaralým artiklem. Lze ho koncipovat i organizovat jinak,“ říká k tomu Tutschová a dodává, že krajská galerie má obrovský potenciál, pravidelné finance od kraje a skvělé prostory pro výstavy a mohla by posunout Zlín na jinou úroveň – pokud by ovšem byla politická vůle.

Zajímá mě, jak Lenka Tutschová svou galerii v samotném centru města financuje a jestli jí finančně pomáhá město. Na jednotlivé výstavy jí přispívá z kulturního fondu, ale vzhledem k nákladnosti pořádaných výstav se jedná spíš o malé částky. Proto si hledá finance jinde a díky tomu může svou instituci rozvíjet. Je trochu paradoxní, že většinu zajímavých výtvarných iniciativ tady svými granty pomáhá financovat Ministerstvo kultury a jeho odborná komise pro výtvarné umění, odkud většina prostředků pro Kabinet T. i ZAM plyne. Lenka Tutschová žádá o prostředky i zahraniční fondy a nadace, především z německého jazykového prostředí. Díky tomu se jí daří držet při životě i zajímavý prostor Kabinetu T.

Nejsou páni ve svém domě

Postupně zjišťuji, že tato energická středoškolská pedagožka naučila žádat o státní dotace i mladší kolegy na zlínské výtvarné scéně. Jedním z nejvýraznějších je Vojtěch Skácel, který na zlínském Burešově vede galerii Garáž. V typické zlínské garáži pravidelně pořádá výstavy současných umělců. Studoval uměleckou školu v Ostravě a v Brně a do Zlína se po studiích vrátil, protože měl podle svých slov nutkání vytvářet něco tady, „protože toho tady vždycky bylo málo“. Svou galerii začal provozovat z vlastních peněz a z čirého nadšenectví. Když si však zpětně spočítal náklady, zjistil, že do provozu galerie ročně investoval až 140 tisíc korun. „Prvních pět let jsem si platil všechno sám, o nic jsem nežádal. Teď lidem můžu díky ministerstvu a městu dát dva, tři tisíce honorář. Dřív jsem proplácel cesťáky a materiály a víc jsem si nemohl dovolit.“ Ptám se ho, jestli by místní scéně pomohla větší přehlídka výtvarného umění, jakou byly třeba zlínské salony. „Jestli tu bude Zlínský salon nebo nějaká jiná přehlídka, je v podstatě jedno. Mnohem důležitější je, aby ty výstavy byly nějak koncipované. Je důležité mít nějaké téma, po něčem jít,“ říká Vojtěch Skácel, který je skeptický k tomu, že by ve Zlíně byly na podobné aktivity odborné kapacity.

Skácel sní o multifunkční instituci, kde by se pořádaly výstavy, koncerty, divadelní představení. Namítám, že takovou institucí by přece mohla být právě Krajská galerie ve Zlíně, a hned se mi vybaví ostravská galerie Plato, která v tomto bývalém hornickém městě operuje přesně tak, jak by si asi místní umělecká scéna představovala. Význam galerie Plato navíc hranice ostravského regionu výrazně přesahuje, a to i směrem za hranice s Polskem. Ani Plato by ale bez podpory ostravské radnice nikdy nevzniklo. Pozitivní vliv této instituce na dění ve městě je přitom neoddiskutovatelný. Bez dlouhodobé podpory města a důvtipného vedení schopného experimentovat však podobná instituce ve městě jako Zlín nikdy nevznikne. Podle Skácela ve Zlíně chybí taky potřebné kulturní podhoubí. „Odkud by se mělo vytvářet, když tady není kvalitní umělecká škola? V Brně je, v Ostravě je, v Praze je. Tady je fakulta multimediálních komunikací, která ale produkuje jen design Není to kvalitní umělecká škola.“

Chybějí experti na současné umění

Několikrát jsem za svou návštěvu slyšel, že největší chybou na umělecké scéně bylo zrušení přehlídek současného umění Nový zlínský salon, Zlínský salon mladých a Prostor Zlín, které hrály pro místní scénu důležitou roli. Město se díky nim objevovalo na mapě současného českého umění a byly důvodem, proč do Zlína jezdili současní umělci. Přehlídky však skončily před třemi lety v roce 2017 po kritice, kterou medializoval Alarm. Umělci, umělkyně, kurátoři a kurátorky tehdy Nový zlínský salon kritizovali, protože se na výstavě s názvem Co je to současný obraz? objevila jen jediná umělkyně oproti 34 umělcům. Vedení v čele s ředitelem krajské galerie Václavem Mílkem nedokázalo na kritiku pohotově zareagovat a místo toho se rozhodlo pořádání těchto akcí přerušit.

Právě za Václavem Mílkem jsem se vydal, abych se ho přeptal na okolnosti ukončení Nového zlínského salonu a zjistil o současných aktivitách krajské galerie trochu více. Setkali jsme se s ním v impozantních prostorech rekonstruované budovy bývalého baťovského areálu. Do krajské galerie nastupoval v pouhých třiceti letech a byl svěžím mladým větrem, který měl instituci rozpohybovat. „Když jsem v roce 2009 nastupoval, byl můj sen krajskou galerii proměnit v instituci, která bude propojovat a podporovat místní nezávislé umělce a dávat život na výtvarné scéně do pohybu,“ říká Mílek a mě zajímá, jestli se instituce nakonec takovým místem nestala. Mílek se tehdy obklopil i mladými kurátory, jakými byli Martin Fišer nebo právě Lucie Šmardová, která dnes vytváří Zlínský architektonický manuál. Mílek je přesvědčený, že situací radikálně zahýbal přesun galerie do nových prostor Baťova institutu. „Do roku 2013 jsme sídlili v Domě umění, který patřil městu. Po přesunutí do prostorů kraje už nás město nebere za své,“ říká Mílek o nové situaci, v níž se jeho instituce už několik let nachází.

Z rozhovorů s umělci ale vyplývá, že zlomem byl hlavně nešťastný Nový zlínský salon z roku 2017. Ptám se, proč se vedení rozhodlo zlínské salony přerušit a jestli to nepovažuje za chybu. Překvapilo mě, jak moc ho zasáhla kritika ze strany české umělecké scény. Jako člověk evidentně konflikty rád nemá a hluboce se ho dotýkají. To, co pro uměleckou obec byla jen jedna z mnoha kauz, v níž se bojovalo o podobu českého uměleckého pole, mělo pro krajskou instituci úplně jiný význam. Spor ji paralyzoval natolik, že přerušila pořádání přehlídky, jejíž tradice sahá až do časů první republiky. Vedení galerie také pochybovalo o samotném formátu salonů – je i ve 21. století funkční a má o něj zlínská veřejnost vůbec zájem? Příští rok na podzim ale krajská galerie hodlá znovu uspořádat Zlínský salon mladých a pokusí se na tradici navázat.

Podle Mílka mají přehlídky výtvarného umění s nadregionálním významem na kulturní život ve Zlíně pozitivní dopad. Krajské galerii se ale dlouhodobě nedaří udržet si experty na současné umění, kteří by byli schopní podobné přehlídky dát dohromady. Odborníci na tato témata nechtějí ve Zlíně žít, je těžké je tady udržet, protože zde nemají životní standard, na který jsou zvyklí. To byl i případ kurátora Martina Fišera, který se do Zlína nikdy nepřestěhoval a nakonec upřednostnil nedalekou Olomouc. Krajská galerie je ale také pod větším veřejným dohledem, což bývá pro experimenty překážkou. Současné umění sice politiky vesměs nezajímá, ale takzvaný Baťův institut chápou jako prostor pro honosná a reprezentativní setkání. Takovou perspektivou nejspíš nahlížejí i na výstavy v krajské galerii.

Možná i proto se teď krajská galerie stahuje z území současného výtvarného umění a zaměřuje se spíše na výstavy umění staršího. Do celostátních médií třeba v roce 2014 prokapala kauza zrušené výstavy polské umělkyně Natalie LL, kterou hejtman Stanislav Mišák z ČSSD označil za pornografickou a nehodnou státní podpory. Mílek se tehdy na adresu politické reprezentace vyjadřoval docela silně. Tato zkušenost ho ale nejspíš negativně ovlivnila. Je ale jasné, že pokud má být krajská galerie tahounem místní výtvarné scény, bude muset vystupovat mnohem nekompromisněji, a to i za cenu nepříjemných politických sporů. Je otázka, zda má současný ředitel chuť do takových sporů vůbec vstupovat.

To nejlepší z města i vesnice

Až na úplný závěr se mi podařilo konečně setkat s někým ze zástupců schrödingerových studentů UTB, kterých je ve Zlíně asi jedenáct tisíc a zároveň se s nimi nikdo nevídá. Čas si na mě udělala pětadvacetiletá Veronika, čerstvá absolventka Veřejné správy na Fakultě managementu a ekonomiky. S přítelem si nedávno koupili ikonický baťovský půldomek v půvabné zlínské čtvrti Letná a vypadá to, že jim tady nic nechybí. „Já Zlín absolutně miluju a nedám na něj dopustit. Když jsem se rozhodovala, kam půjdu na výšku, rozhodně jsem nechtěla jít do Prahy. Já jsem z vesnice a líbí se mi žít ve městě,“ říká Veronika a tvrdí, že ve Zlíně se potkává to nejlepší z vesnice i města.

Jako členka Studentské unie Univerzity Tomáše Bati pořádá různé akce pro univerzitní studenty, takže je s nimi neustále v kontaktu. Přiznává, že vysokoškoláci se od života ve městě izolují. „Myslím, že těch studentů teď není ve městě tolik jako dřív. Řešilo se to před dvěma, třemi lety, hodně studentů dojíždí a ještě u studií pracují. Studenty zkrátka už studentský život tolik nezajímá a zaměřují se na práci. Přijde mi to škoda, já jsem hrozně ráda, že jsem těch šest let nemusela pracovat a mohla jsem si to užít, protože pracovat budeme celý život.“

Podle její zkušenosti se ale izolují i studenti jednotlivých fakult navzájem. Pověst trochu nafoukaných samotářů mají podle všeho ti z Fakulty multimediálních komunikací. „Snažíme se to nabourávat a přesvědčovat lidi, aby se navzájem stýkali. Nejen kvůli lepšímu životu na univerzitě, může to být výhodné i do budoucnosti. Vždycky se bude někomu hodit účetní nebo ajťák a lidi můžou využít své známosti z univerzity,“ říká bezelstně. Univerzita podle ní nemá žádný program, v němž by studenty z různých fakult propojovala, a zároveň jí chybí kampus. Ten podle ní mohl být třeba v areálu bývalé baťovské továrny. „Teď neexistuje žádné centrum studentského života, univerzita je rozptýlená po celém městě,“ dodává a naznačuje, že jediným takovým místem setkávání ve Zlíně je dnes už několikrát zmiňovaný park Komenského. Žádný vyloženě studentský klub či podnik ve Zlíně není.

„Já Zlín absolutně miluju a nedám na něj dopustit,“ říká Veronika, absolventka Univerzity Tomáše Bati

Když zabrousíme do tématu, kolik lidí odchází po získání diplomu pryč, docházíme k tomu, že univerzita ve městě lidi odjinud příliš nezachytává. Veronika a její přítel jsou spíš výjimky. „Je tady podle mě docela vyhlášený marketing, ale pro ty lidi tady není uplatnění a odcházejí vesměs do Prahy. Já jsem vystudovala veřejnou správu a ve veřejném sektoru tady uplatnění najdu. Chtěla bych do něj přenést svoje zaměření na ekologii a udržitelný rozvoj.“ Veronika je členkou místní pobočky Extinction Rebellion, takže otázky klimatické krize a životního prostředí jsou jí velmi blízké. Na schůzky XR tu chodilo asi patnáct lidí a jejich aktivitu utlumila koronavirová opatření. Ani v této skupince ale netvoří většinu univerzitní studenti. Najdeme v ní pedagogy ze zlínských gymnázií i základních škol, středoškolské studenty, místní pankáče i Mexičana z jazykové školy.

Veronika zmiňuje také Kryštofa Zvolánka, který na místní univerzitě dálkově studuje střihovou skladbu a zároveň je i studentem dokumentární tvorby na pražské FAMU. Nedávno uvedl svůj krátký film Mezi odpady, který na příkladě Zlína ukazuje několik aspektů problematiky recyklovatelnosti odpadů. Společně chtějí na univerzitě rozvíjet aktivity Univerzity za klima. Při jejím povídání mi dochází, že je tady ještě jedna důležitá role, kterou může zlínská univerzita splňovat. Pro lidi z okolních měst může takové studium znamenat velkou kvalitativní změnu a často i sociální mobilitu. Tímto způsobem se do Zlína mohou dostat společensky aktivní lidé, které život ve velkých městech neláká nebo v nich z různých důvodů bydlet nemohou.

Možná není v silách Zlína dostat do tohoto krajského města odborníky a kapacity z celé republiky. Současný Zlín na to, slovy primátora Korce, prostě nemá. Mohl by ale minimálně udržet talentované jedince, kteří sem přijedou studovat na Univerzitu Tomáše Bati. Bez kvalitní kultury a pestrého společenského života to ale určitě nepůjde.

Autor je šéfredaktor Alarmu.

Reportážní cyklus Rok nula vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies