Foto HBO
Arabella je publicistka s kořeny v Ghaně, která žije v Londýně se svým kamarádem, létá za milencem do Itálie a neúspěšně se snaží napsat svou druhou knihu. Aktivní mileniálka má nejlepší kamarádku Terry, která se snaží prorazit jako herečka, a třetím do party je Kwame, fitness trenér vyhledávající milence na jednu noc přes aplikaci v mobilu. Všichni tři zažijí v sexu nějakou formu zneužití, liší se však typem, mírou, intenzitou a samozřejmě i následky. To, co se jim stalo, spadá do kategorie genderově podmíněného násilí, jemuž by neměl být vystaven nikdo. Nejen, že seriál britské autorky a komičky Michaely Coel vyvrací řadu mýtů, které jsou s touto tematikou spojené, ale důsledně upozorňuje i na aspekty, o nichž se příliš nemluví. Navíc dává sexuální násilí do souvislosti s etnicitou, a přenáší tak tento problém z perspektivy bílých žen do perspektivy nebílých žen a gayů.
Můžeme je zničit? Musíme!
Po divoké noci v baru se Arabella na začátku seriálu marně snaží vzpomenout si, co se stalo, události proto rekonstruuje pomocí toho, co se dozví od ostatních. Až po mnoha hodinách jí naplno dojde, že byla znásilněna. Plná síla prožitku, který si příliš nevybavuje, ji dostihne na policejní stanici, kde trestný čin ohlásí. Zde seriál nabízí velmi intenzivní moment, a to ve chvíli, kdy se během přestávky na kouření setká s jinou napadenou ženou, která vedle ní na lavičku usedne ve stejné košili, určené pro vyšetřované oběti, ovšem s obrovskou skvrnou od krve u rozkroku. Žena, která je poměrně klidná, se Arabelly zeptá: „Jste tady poprvé?“ Arabella přikývne a žena se podiví. Tento krátký dialog vydá za tisíc explicitních scén znásilnění. Skutečnost, že se ženám něco takového děje běžně a že tomu víceméně přivykly, je trýznivou obžalobou společnosti, která něco takového umožňuje.
Seriál Můžu tě zničit přináší odpovědi na otázku, jak se vyrovnat s hrozbou genderově podmíněného sexuálního násilí.
Mezi mýty a stereotypy, jež seriál eliminuje, patří například chování oběti – to, že by se její trauma mělo projevovat naprostou neschopností realizovat dál sociální vztahy nebo že by měla ležet doma v pláči a depresi. Arabella se snaží se znásilněním vyrovnat kreativně, chodí na terapie, zkouší různé aktivity a dokonce se o svém prožitku snaží napsat (ostatně představitelka hlavní role, scenáristka a režisérka některých epizod Michaela Coel, takto zpracovala svůj vlastní zážitek). To by mohlo část publika zmást – vždyť Arabella si přece většinu toho, co se onu noc stalo, nepamatuje. Důležité je ale uvědomit si, že znásilněný člověk bude vždy obětí, zatímco ten, kdo znásilnění provedl, pachatelem.
Mohla si za to sama?
Josef Chuchma na webových stránkách České televize zveřejnil 2. září glosu, v níž zpochybňuje, jestli je Arabella skutečně obětí, když se „zleje pod obraz boží a k tomu si střihne drogy“. Ano, samozřejmě, že je. Nejen, že ji tak vidí trestní řád Velké Británie i České republiky, ale především bychom to jednou provždy měli všichni přijmout v morální rovině. Podobné pochyby jsou totiž společensky velmi nebezpečné. Tvrzení, že si žena za znásilnění mohla sama, protože byla příliš opilá, zfetovaná, chovala se příliš provokativně, oblékala se vyzývavě či si vůbec dovolila jít někam večer sama, totiž už dávno nemohou obstát. Vinu bychom měli vždycky hledat u agresora, nikoli ji překlápět na stranu oběti. Pokud chceme mluvit o skutečné rovnosti mezi muži a ženami ve společnosti, nebudeme nikoho (zpravidla ženy) strašit, aby se bál jít sám ven, ale hrozit tomu (zpravidla mužům), kdo by chtěl venku někomu osamělému ublížit, že ho za to čeká trest nejen v rovině legislativy. Případně můžeme takto agresivnímu člověku pomoci, pokud nemá své chování úplně pod kontrolou. Diskuze o vině ale musí skončit hned tam, kde začala.
Že byla ještě nedávno v plenkách pomoc sexuálně napadeným ženám i ve Velké Británii, která je patřičně napřed, krásně ukazuje scéna, kdy jde Kwame po třech týdnech vnitřního boje sám ohlásit znásilnění. Můžeme porovnat, jak citlivě a opatrně se speciálně vycvičené policistky chovají k Arabelle, a jak gaye odbude policista, který jeho prožitek znevažuje špatně kladenými otázkami a celkovým chováním, nechává otevřené dveře na chodbu, místností nechává procházet jiné lidi a podobně. Svěřit se v takovém prostředí s něčím tak intimním a bolestným je skutečně téměř nemožné.
Jak se s tím vším vyrovnat
Právě ukázání toho, jak dlouho trvá některé špatné věci, které se nám staly, pochopit a přijmout, je silnou stránkou seriálu. Stejně jako popis hledání cesty, jak znovu najít vnitřní klid a jak se se sexuálním útokem vyrovnat. Zdánlivě spokojení krásní mladí lidé neumějí realizovat šťastné, a ne pouze sexuální vztahy, honí se za krátkodobým vzrušením a uspokojením, jejich život je těkavý a neuspokojivý. Zjištění, že by se k nim někdo mohl chovat hezky a nesnažit se je pouze využít, je téměř vykolejí. Vše navíc podtrhuje skutečnost, že většina hrdinů a hrdinek jsou černoši. Bílí lidé jsou v seriálu buď okrajovými postavami, nebo postavami nesympatickými. Získáváme tak perspektivu těch, kteří jsou ve společnosti „minoritou“.
Seriál Můžu tě zničit přináší odpovědi na otázku, jak se vyrovnat s hrozbou genderově podmíněného sexuálního násilí. Především ukazuje, že není dobré mlčet – svěřit se přátelům, rodině a policii je dobré nejen pro oběti samotné, ale i kvůli tomu, aby se zabránilo dalším možným napadením. Byť vše nemusí skončit dobře, odhalit veřejně některé sexuální predátory je něco, co prostě potřebujeme. Na druhou stranu nám Arabella dává najevo, že smíření nemusí znamenat pomstu, ale že záleží na tom, kolik toho v sobě musíme zahojit, abychom se mohli posunout dál. Musíme tedy ničit ty, kteří nám ubližují, ale tak, abychom přitom nezničili sami sebe. I kdyby tohle mělo být jediné poselství seriálu, stojí za to ho vidět.
Autorka je vysokoškolská pedagožka.