Odpočívej v nepokoji, Davide

Minulý týden nečekaně zemřel jeden z nejvlivnějších myslitelů současnosti – antropolog a anarchista David Graeber. Přinášíme vzpomínku jedné z jeho bývalých studentek.

„Podoby příběhů, které vyprávíme o minulosti, jsou přímo závislé na tom, jaká je přítomnost, a jak chceme, aby vypadala budoucnost. Dnes se podíváme na ideály osvícenství, které ovlivňují světové dění dodnes a které (kontraintuitivně a zároveň zcela zřejmě) Západ převzal odjinud.“ Přesně si pamatuji, jak vypadala první hodinu semestru posluchárna: sedělo se na stolech i na zemi a v oknech a každý napjatě a zmateně sledoval Davidovo mumlání o obskurních osvícenských filozofech. Stejně jako já přišli i ostatní na přednášky z antropologie globální historie, aby naslouchali jednomu z nejvlivnějších osobností globálního anarchistického hnutí. Chtěli jsme se od něj naučit, jak se stát posly zprávy, že budoucnost, o které sníme, je možná teď a tady. David mě naučil, že hlavním nástrojem anarchie je právě tento posun temporality – jen díky snění dokážeme vzdorovat tomu, čemu Fisher říká zrušení buducnosti, Irigaray uzavírání alterit a Bhabha zkáza hybridity. Uvědomuji si privilegium, které jsem získala tím, že jsem měla možnost, aby mě David formoval. David Graeber, americký antropolog a aktivista, zemřel 3. září v Benátkách. Byl to zmatený pán v pomačkané vestičce, můj mentor.

Myšlenka pokroku vznikla jako reakce na domorodou kritiku

Francouzský aristokrat Baron de Lahontan v roce 1684 vstoupil do armády. Po vyslání do Nové Francie se naučil wendatsky a spřátelil se s několika místními. Na základě svých poznámek z rozhovorů s obyvateli Želvího ostrova sepsal sérii knih, které se mezi elitami Paříže staly neskutečně populárními.  V díle Zvídavé dialogy se zcestovalým a uvědomělým divochem (1703) nám je představen Kondiaronk, vlivný člen kmene Wendat (Francouzi přejmenovaného na Hurony), kterého poznatky z výletů do Paříže učinily zarytým kritikem evropských způsobů života. Kondiaronk se smál slepé podřízenosti králi, pohrdal disciplinací sexuality a monogamií. Kondiaronkovi přišlo nemyslitelné, že by jeden člověk měl víc než druhý, že bohatí nerespektují chudé. De Lahontan shrnuje:  „Ve zkratce, dle názoru místních, by pojem divoši měl náležet spíš nám samým, jelikož v našich činech není nic, co by se podobalo moudrosti.“

David mne naučil, že úspěch moci tkví v její schopnosti se skrývat. David Graeber věřil, že výchozím bodem je naše schopnost měnit svět.

Na základě de Lahontanovy tvorby vzniklo několik divadelních her, na které se byl podívat i jeden švýcarský myslitel, jehož mýtus vznešeného divocha natolik nadchl, že roku 1754 zaslal do soutěže Dijonské univerzity esej odpovídající na otázku, jaký je původ nerovnosti mezi lidmi. Tím myslitelem byl Jean-Jacques Rousseau, a přestože soutěž nevyhrál, staly se jeho Rozpravy o původu nerovnosti mezi lidmi pionýrským dílem dodnes utvářejícím metanaraci, jíž říkáme tradice Západu. Rousseauova myšlenka je vcelku jednoduchá – je to myšlenka pokroku. Zatímco malé a dočasné komunity vzkvétají v horizontální struktuře, s větší populací a obděláváním půdy se musí vynořit elity, které vládnou nezvladatelné mase. Skrz zemědělskou revoluci a vznik vlastnictví sice přichází otroctví a patriarchát, ale také kultura, věda a modernita. Proto je potřeba stát. Stát nás zkrotí, ale zároveň povznese.

David mi hned první den mého studia příběhem o Kondiaronkovi změnil pohled na to, jak přemýšlet o světě. Ohromila mě myšlenka, že ideály pokroku a svobodné vůle, jež tvoří západní dogma, byly bezděčně vyvlastněny domorodé kritice. Davidovi posmrtně vyjde kniha, na které dlouhodobě pracoval s archeologem Davidem Wengrowem. Autoři v ní společně představují nálezy dokazující, že představa pokroku jakožto linie vedoucí od malých kmenů k velkým civilizacím je chybná. Naopak ukazují, že dějiny politického uspořádání jsou charakterizovány především flexibilitou a adaptací na environmentální podmínky. Celé kmeny vědomě měnily svou strukturu podle ročních období i planetárních epoch: od absolutních hierarchií k horizontalitám, od kmenů postavených na otrokářství k těm, co vlastnictví lidí rezolutně odmítaly. David tak velmi odvážně poukazuje na to, že jednou ze základních vlastností myšlenky unilineárního pokroku – od divocha k civilizaci – je její schopnost zamezit našemu snění o alternativách. Pokud víme, že směřujeme k lepšímu, proč narušovat status quo?

Anekdoty každodennosti

Před prvním seminářem s Davidem Graeberem jsem jako správná přehnaně ambiciózní žačka strávila dva dny a dvě noci bedlivou analýzou povinné četby. David přišel s půlhodinovým zpožděním a zbytek semináře strávil monologem o etice kradení a o tom, jaká kantýna na kampusu nabízí nejlepší poměr ceny a kvality filtrované kávy. David pocházel z dělnické rodiny a opovrhoval elitářstvím akademie. Na seminářích vždy při prezenci zapsal i nepřítomné, čímž aktivně bojkotoval byrokracii univerzity i vízovou politiku Británie. Pokud se totiž někdo se studentským vízem párkrát nedostaví na přednášku, má v patách imigrační úřad.

Když David založil volitelný čtenářský klub zabývající se etikou péče, má kamarádka a jeho doktorandka Gabriela Cabana-Alvear vynaložila mnoho neplacené organizační práce, aby klub fungoval. David byl jediným vyučujícím, který se objevoval na snídaních, jež studentská aktivistická skupina Justice for Cleaners pořádala pro vykořisťované uklízeče naší univerzity. David byl také jediným, kdo od začátku a bez výčitek podporoval studentskou dekolonizační kampaň zasazující se o to, aby se naše katedra postavila čelem ke své koloniální minulosti. Když letos v lednu konečně proběhlo přejmenování knihovny katedry do té doby nesoucí jméno Charlese Seligmana (antropologa, který do jisté míry ovlivnil ospravedlnění rasismu impéria), byl to právě David, kdo ve svém projevu vyslovil uznání studentské mobilizaci.

Jsme schopny měnit svět

Když jsem 8. března na Davida narazila v průvodu Women Strike, vytáhl z brašny bichli Sartra nebo nějakého jiného bílého filozofa a další kilometr polemizoval nad subjektivizací objektu. Svědky mu byly jen můj pohled a Samba Band. David mě zcela podporoval v mých akademických ambicích a se zaujetím se mnou konzultoval můj projekt na doktorandský výzkum. Pověst chaotika ho však předcházela. James ze studijního vtipkuje, že tím, jak ho naháněl před deadliny, napomohl jeho analýze byrokracie. Přestože jsem Davidovi poslala podklady pro doporučující dopis tři měsíce předem, nahrál ho do systému dvě minuty před dvanáctou. Kéž bych přeháněla.

David mne naučil, že úspěch moci tkví v její schopnosti se skrývat. Bojoval za to, abychom si uvědomili, že koncepty, skrze které chápeme svět, jsou často živé projekty. Stopování genealogie takových konceptů je klíčové pro snění o jiném světě. Za každým dluhem je moralita, za každou „prací na hovno“ je dysfunkčnost kapitalismu, za každým Rousseauem je Kondiaronk. Díla, která nám David odkázal, budou inspirací ještě po generace a on tak bude vytvářet nepokoje i dlouho po své smrti. Vyzývám vás, abyste se na jeho památku začetli do některého z jeho mnoha bestsellerů. David Graeber věřil, že výchozím bodem je naše schopnost měnit svět.

Autorka je antropoložka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies