Podporu manželství pro všechny jsem si slízla, říká jihlavská primátorka Karolína Koubová

S primátorkou Jihlavy Karolínou Koubovou jsme mluvili o tom, proč se při proslovu poslance SPD otočila zády, co ji vedlo k vyvěšení romské vlajky a jak se vedení města postavilo ke koronavirové krizi.

Před dvěma lety se stala nejmladší představitelkou padesátitisícové Jihlavy a zároveň první jihlavskou primátorkou, po Daniele Brodské druhou ženou v čele města. Jak se „vládne“ Karolíně Koubové, která se netají svými otevřenými postoji k menšinám ani kritikou absence žen v politice?

Jak hodnotíte své téměř dva roky ve funkci?

Jsem ráda, že už jsme v polovině, a doufám, že to nejhorší máme za sebou. Samozřejmě mám radost z té odpracované části, protože na to, jak jsme křehká koalice a jak velké byly krize, jsme toho zvládli opravdu hodně. Daří se nám posouvat velké projekty, na které v minulosti nebyla síla, ačkoliv koalice byly stabilnější. Když se podíváte na hlasování zastupitelstva, všechno jsme prohlasovali, to v minulých obdobích nebylo zvykem. Z toho mám radost.

Proč si vás Jihlavané zvolili jako svou primátorku?

To se budete muset zeptat spíš jich (smích). Předpokládám, že za tím byla touha po změně.

Myslíte, že ženský pohled na věc dá politice, která je v současné době stále ještě převážně doménou mužů, jinou perspektivu? Proč jste vlastně vstoupila do politiky?

Moje první volby byly v roce 2014. Prvotní motivací bylo to, že jsem chtěla změnit kulturní politiku města, protože jsem profesí kulturní manažerka a do tématu jsem chtěla vnést trochu odbornosti. V druhých komunálních volbách v roce 2018 jsem opravdu nepředpokládala, že se stanu primátorkou. Byla jsem hodně překvapená. Jak už jsem řekla, naše koalice je hodně křehká a myslím, že zrovna tady je prospěšný ženský pohled na věc. Jsem spojovatelkou šesti stran a předpokládá se ode mě, že je udržím po kupě. Což je samo o sobě oříšek. V téhle situace je potřeba upozadit svoje ego. Nechci říkat, že to jde lépe ženám nebo mužům, ale to spojení je důležité.

Je podle vás v politice málo žen? V jaké oblasti nejvíce chybějí?

Určitě je v politice málo žen. Třeba u nás má zastupitelstvo třicet sedm členů a z toho jen šest žen. Kdyby nás bylo víc, tak je to lepší. Na druhou stranu – rovnost by znamenala, že je to jedna ku jedné. Rozhodně nejsem pro kvóty ani umělé protlačování žen do pozic, na které nemají náladu. Protože co si budeme povídat – je to boj, je to náročné a ne každému se do toho chce.

Co je vám nejčastěji vyčítáno z úst kritiků?

Že nevládnu pevnou rukou. Podle nich bych měla častěji bouchnout do stolu a prostě to zařídit. Ono to ale v mé pozici zas tolik nejde. Musíme trávit víc času diskusemi, protože jsme roztříštění. Ale neberu to jako nic špatného, takhle jsem to chtěla. Demokracie je o diskusi, takže si za tím stojím. Nechci, aby město bylo vedeno autoritářsky.

Nechci dělat jen věci, které dělat musím. Nechtěla bych žít ve městě, které dodržuje jen své zákonné povinnosti a o nic jiného se nestará.

Máte nějaký politický vzor?

Tak samozřejmě paní Čaputovou, to je úplně bez diskuze. Ale každý má svoje klady a svoje zápory. To jsem zažila teď při odhalování lavičky Václava Havla, kdy byla situace dost vyhrocená. Lidé si myslí, že když byl člověk slavný politik, symbol své doby, tak musel mít jen dobré vlastnosti. To není pravda. Každý máme svoje klady a zápory. Kdybych řekla, že se mi líbila politika třeba Baracka Obamy, tak by mi v tu samou chvíli přišlo několik hejtů, co všechno udělal špatně. Nikdo z nás nedělá jen dobré věci, které se líbí všem.

Nedávno jste vystoupila se svým příběhem ve speciálním vydání Deníku N o sexuálním obtěžování. Vnímáte tento problém i ve vaší funkci?

Tady nejde oddělit funkce a osobní život. Nejsou to věci, se kterými bych si neuměla poradit. Ty situace se ale ději, jsou to takové drobné nuance, co způsobí člověku pocit diskomfortu. Jsem veřejná osoba a je na mě v této oblasti vyvíjen větší tlak, takže částečně ano.

Může být sexuální obtěžování a stigmatizace žen důvodem, proč jich je v politice málo?

Na to nedokážu odpovědět. Jak jsem říkala ve své výpovědi, já jsem se nikdy nesetkala s přímým násilným chováním, jsou to prostě nekomfortní situace, které asi znají všechny ženy ve vyšších pozicích. Momenty, kdy sedíte na diskusi, ostatní oslovují pane inženýre, pane náměstku a mě Karolínko. To je prostě jenom trapné, nic, kvůli čemu bych nechtěla být v politice. Spousta žen na to ale nemá náladu, nechce se neustále dostávat do těchto situací.

Jaká byla reakce po vaší výpovědi? Změnilo se jednání některých kolegů?

Jeden kolega se mě ptal, jestli mi ještě může dát pusu, když se potkáme (smích). Jinak se nic moc nezměnilo.

V den památky romského holokaustu vyvěsila radnice z okna romskou vlajku, což vzbudilo ohlas na sociálních sítích. Starosta Řeporyjí Pavel Novotný například prohlásil, že radnice, které vlajku nevyvěsí, jsou pokrytecké a bojí se, co by tomu řekla hospoda. Bála jste se ohlasů? Co jste nejčastěji říkala kritikům vy?

Ohlasů jsem se nebála. Ani mě to nenapadlo. Skutečnosti ohledně holokaustu a druhé světové války jsou dost citlivé, je třeba je připomínat. Zvláště v dnešní době, kdy cítím nárůst rádoby vlasteneckých aktivit a nálad. Pro mě je naprosto zásadní, aby se ve veřejném prostoru mluvilo o tom, že utlačovat někoho kvůli barvě pleti je naprosto nepřípustné. Pro mě to vyvěšení bylo vlastně i na just. Musíme tohle dávat najevo, není možné rozlišovat lidi podle barvy kůže nebo vyznání. Nad tím odmítám diskutovat.

Radnice také vyvěsila tibetskou vlajku v den Tibetu, stejně jako teď vlajku Běloruska. Cítí komunální politici zodpovědnost za to, aby občané věděli, co se děje v zahraničí?

Nežijeme v izolované bublině. Musíme vědět, co se děje za hranicemi našeho státu. To je jedním z našich úkolů, tedy aspoň já to tak mám. Nevím, jestli to tak mají všichni komunální politici, ale já určitě.

A to vás vedlo k vyvěšení vlajek?

Určitě. Nechci dělat jen věci, které dělat musím. Nechtěla bych žít ve městě, které dodržuje jen své zákonné povinnosti a o nic jiného se nestará. Tohle je způsob, jak dát najevo postoj radnice – proč nám jako menšinové koalici stojí za to rvát se o myšlenku demokracie a vyhýbat se autoritářskému přístupu. A tohle je způsob, jak to dokázat. Tady se vracím k otázce, proč si nás Jihlavané zvolili – nechceme se uzavřít jenom pod pevnou ruku jednoho člověka. To nevede k ničemu dobrému.

Byla jste také jedna z prvních představitelek měst a obcí, která podepsala petici za manželství pro všechny. Lze tuto rovnoprávnost více podporovat i na komunální úrovni? 

Jo, to jsem si pěkně slízla (smích). Všichni jsme stejní. Všichni máme stejný základ, i když možná máme jinou výchovu a výchozí podmínky. I když se podíváte na biblické příběhy, základní lidské rysy jsou pořád stejné. To se nemění. Co se týče komunální politiky, můžu říct nahlas, že se budu prát za to, aby gay a lesbické páry neoddávali úředníci, ale politici jako hetero páry. Aby to nebyl jen úřední obřad, ale aby to byl obřad se vším všudy. Ale legislativně s tím bohužel nic neudělám, do poslaneckého křesla nemířím. Tohle je bohužel jediné, co s tím můžu dělat. A dělat to budu dál, všichni máme mít stejná práva.

Minulý rok jste se při aktu uctění obětí komunistického režimu během projevu poslance SPD Radka Kotena obrátila zády. Co jste si v tu chvíli myslela?

Vůbec jsem v tu chvíli nevěděla, co mám dělat. Až v momentě, kdy jsme tam všichni stáli, včetně rodin dotčených, jsem se dozvěděla, že má mluvit pan poslanec Koten. Byla jsem tak vytočená, že jsem nemohla ani dýchat. Nechtěla jsem dělat nějaké scény, bylo to krátce po mém nástupu do funkce a nevěděla jsem, jestli ho můžu úplně odmítnout. To jsem udělala až letos, kdy chtěl znova mít proslov, ale tentokrát už jsem to nedovolila. Kytku ať si klidně položí, ale není možné, aby člověk, který má v programu podněcování k nenávisti, mluvil na takovéto pietní akci.

Otočení se zády bylo jediné, co mě v tu chvíli napadlo, že můžu udělat. Byla jsem opravdu zoufalá. Vedle mě stáli pánové, kterým to přišlo v pohodě. Nevěděla jsem, jestli nejsem magor, když mi to jako jediné přišlo ujeté. Až později jsem zjistila, že mě zachytil fotograf, a jsem ráda, že tohle moje gesto získalo takovou podporu.

Na Facebooku jste psala, že jste při tom gestu řešila velké dilema. Máte ho stále?

Už menší. Letos už jsme mu mluvit nedovolili. Za ty dva roky ve funkci jsem se mnohé naučila, hodně otázek už jsem si zodpověděla. I dilema, jak moc řvát ve veřejném prostoru proti takovým projevům, už jsem si vyřešila. Je to jeden z důvodů, proč jsem do politiky šla, chci to dělat dobře a myslím si, že tohle jsou drobnosti a momenty na které mohu být zpětně pyšná.

Nedáváte ale panu poslanci munici, aby mohl vyprávět o cenzuře?

Kdybych to takhle brala, tak neudělám nikdy nic. On by si našel něco jiného.

V červenci se objevilo ohnisko nákazy koronavirem na Jihlavsku, které na jaře patřilo k nejméně zasaženým oblastem. Co se vám hlavou prohnalo jako první, když jste zjistila, co se stalo?

Tušila jsem, že něco takového přijde, už když se koronavirus dostal do Větrného Jeníkova, a vůbec se mi to nelíbilo. K nošení roušek v uzavřených prostorech jsem přistupovala tak, že je to to nejmenší, co můžeme udělat. Bála jsem se hlavně, aby nezrušili kulturní akce. Jsem ráda, že Prázdniny v Telči to vše zvládly v pohodě. Doufám, že to bude brzy za námi, že se k té nemoci budeme chovat jako k běžnému spoluobčanovi, co tu s námi prostě bude.

Co tato situace znamenala pro vedení města?

Mělo to dva úhly pohledu. Tím, že se všechno zastavilo, jsme měli víc času na řešení vodohospodářské krize, což jsme potřebovali. Na druhou stranu to byla obrovská nejistota, každý den chodily jiné zprávy, včetně těch od lidí, kterým koronavirus zastavil podnikání. Až teď vidíme dopad na ekonomiku. Vidíme rozpočet a máme hrůzu v očích, s tím se musíme nějak poprat. Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré, aspoň jsme zvládli vyřešit situaci kolem vody.

Můžete už zpětně zhodnotit, jestli Jihlava zvládla situaci dobře?

Určitě ano.

A jaký je váš nejvyšší politický cíl? 

Žádné posuny nepotřebuji, v téhle chvíli zvažuji, jestli budu v příštích letech chtít pokračovat. Nikam dál se nechystám. Pozici primátorky si ale chci odpracovat.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies