Proč můj profesor není Rom?

Rasismus a diskriminace jsou hluboko zakořeněny ve většině institucí. Na Západě i u nás. Debaty o dekolonizaci, které kriticky reflektují zaběhlé rámce našeho přemýšlení, je proto nutné brát vážně. 

Když po pár měsících první třídy odvedli mou spolužačku Martinu Giňovou do speciálky, vůbec jsem nechápala, co se děje. Jednak mi Martina připadala jako každá jiná spolužačka, jednak jsem nerozuměla tomu, čemu dnes říkáme institucionální rasismus. Že by byly cesty předem vyšlapané tak, aby se po nich některým šlo lépe než druhým?

Každý z nás je součástí globálního neokoloniálního trhu, ať už tankujeme benzín či lámeme kešú oříšky do našich müsli.

Já na rozdíl od Martiny byla bílé děcko s pohodlným dětstvím, které se díky svým privilegiím dostalo až na elitní školu do Londýna. Jako spoluzakladatelka kolektivu #SeligmanMustFall, který vzdoruje násilné historii katedry antropologie na London School of Economics and Political Science, jsem pronikla do globálního společenského hnutí odmítající pozici „univerzity“ nejen jako koloniálního aktéra, ale i její pozici legitimního tvůrce vědění. Od roku 2015, kdy na Univerzitě v Kapském Městě propukly protesty #RhodesMustFall, vznikají studentská dekolonizační hnutí po celém světě. Postkoloniální teoretička Gayatri Spivak chápe kolonizaci jako vykreslování západních hodnot jako jediných správných nejen pro Evropany, ale i pro celou planetu. Právě i proto mě po návratu z Londýna, ohniska dekolonizace, fascinovalo, že se Češi tváří, jako by se jich to netýkalo. Jak by řekla Donna Haraway: „Už si nemůžeme nárokovat nevinnost.“ Česká republika profituje z civilizační bělosti a je načase začít se aktivně ptát, jak, kým a pro koho byl svět kolem nás postaven.

Demokratizace produkce vědění

Pokud proces kolonizace chápeme jako upřednostnění určitého způsobu života a zároveň upřednostňování Západu jako autority, jež má zásadní vliv na to, jak tento způsob života má vypadat, je logické, že takový proces jde ruku v ruce s aktivním přehlížením nezápadních forem přemýšlení, komunikování a tvoření. Osvícenský ideál racionálního subjektu, který vyhlíží na svět objektů a přináší o nich údajně objektivní a univerzální poznatky, je protkán evropskou duší. Česko není imunní a národní identitu také staví na představách civilizace a pokroku.

Není myšlenka, že jeden racionální subjekt je vůbec schopen poznat svět a že toto pochopení světa je univerzálně platné pro všechny, dost arogantní? Postkoloniální teoretici odpovídají na tuto otázku kritikou univerzit jako úschoven této arogance, ale také radikálním sněním o prostoru kolektivního a horizontálního učení. Achille Mbembe přichází s pluriverzitou, Fred Moten a Stefano Harney s Undercommons a Paulo Freire s pedagogikou utlačovaných. Vzniká i hnutí za zavržení univerzit: „Ptáme se, jsou vězení a univerzity dvě strany stejné mince? Jste z takovéto otázky nervózní?“ Jejich cílem není zavrhnout vězení, ale společnost, která je schopná mít vězení, otroctví nebo mzdy. Proto hnutí nebojuje za zavržení univerzit za účelem eliminace vzdělání, ale proto, ale s vidinou nových, demokratičtějších a posteurocentrických možností studia­.

Čím víc se pěšina používá, tím víc se pěšina používá

Postkoloniální a feministická filosofka Sara Ahmed dlouhodobě zkoumá proměnu institucí: vede hloubkové rozhovory s pracovníky univerzit i aktivisty, kteří se zabývají inkluzí, diverzitou či podporou znevýhodněných studentů. Z jejího výzkumu také vyplývá, že instituce je nemožné reformovat zevnitř. Na to konto Ahmed opustila prestižní univerzitu Goldsmiths a v současné době je jednou z nejvýznamnějších nezávislých akademiků. Minulý podzim publikovala knihu What’s the Use?, v níž pomocí metafor představuje „univerzitu“ jako prostor utvářený tím, k čemu a kým je využíván. Jednou z těchto metafor je pěšina. Pokud člověk stojí na rozcestí dvou cest, z nichž jedna je vyšlapaná a druhá zarostlá trním, kterou si vybere? Čím víc se pěšina používá, tím víc se pěšina používá. Možná nám začne pěšina připadat dokonce přirozená a jakákoli odchylka od této cesty, která by vedla roštím, by byla dřina. Ahmed však metaforu cesty posouvá ještě dál, když popisuje privilegium jako zařízení na úsporu energie. Protloukání se světem vyžaduje daleko méně energie od těch, jimž cesta byla vyšlapána na míru.

Která těla jsou již předem předurčena ke stoupání po univerzitním žebříku? Kterými těly byl univerzitní žebřík postaven? Pokud jsou jen určitá těla vhodná pro takové stoupání, je logické že i vědění, jež vychází z akademie bude dál tvořit svět, do něhož zapadají některá těla víc než jiná? Kolik autorů četby k maturitě jsou ženy, či dokonce neběloši? Jaký je rozdíl mezi výsledky maturit bílých českých žáků a žáků z etnických minorit? Proč můj profesor není Rom? Podporuje české školství dostatečně žáky, jejichž mateřský jazyk není čeština? Jak měření výsledků pomocí známkování ovlivňuje to, který typ přemýšlení a schopností je oceňován? Co když český školní systém tím, že hodnotí, jestli Meda umí hada, automaticky zvýhodňuje ta těla, která samotný systém vytvořila? Vede náš vzdělávací systém dostatečně ke kritickému myšlení, otevřenému dialogu a respektování odlišností?

Okem dekolonizátora

K roku 2020 je ve Velké Británii 21 tisíc profesorů. 140 z nich se hlásí k černé rase. Na London School of Economics, kde jsem studovala a bojovala za přístupnější vzdělávání, byl černý profesor jeden. Hlavní knihovna katedry antropologie, místo každodenního setkávání studentů, tradičně nesla jméno Charlese Seligmana. Charles Seligman byl zakladatelem katedry a jeho nejvýznamnější prací byla hamitská hypotéza, podle které národy severní Afriky měly geneticky blíže k židovsko-křesťanské tradici než národy subsaharské. Hamitská hypotéza je dodnes jedním z proudů ospravedlnění fašistických ideologií. Po publikování otevřeného dopisu katedře, ve kterém jsme žádali o přejmenování knihovny, trvalo dva roky urputného boje, než k tomu doopravdy došlo. Pořádali jsme pléna, demonstrace, panelové diskuse, lobbovali u jednotlivých profesorů. Požadovali jsme, aby se katedra postavila čelem své koloniální minulosti, ale také jsme volali po diverzifikaci bílého kánonu, větší podpoře znevýhodněných studentů, ať už lepším mentoringem nebo prostřednictvím stipendií. Žádali jsme, aby byli lektoři školeni v tom, jak zacházet s rasismem na seminářích. Dožadovali jsme se toho, aby univerzita sama pomohla vyšlapat cestu těm, komu ji ještě nikdo, kdo vypadal jako oni, neprošlapal.

Netrvalo dlouho, než si náš kolektiv uvědomil, že bojujeme s něčím daleko větším, než je naše univerzita. V Británii jsou jednotlivé univerzitní programy klasifikovány jako maso na trhu a podle jejich místa v žebříčku se odvíjí jejich cena – školné. Kvůli neoliberalizaci univerzitního vzdělávání se tak z dekolonizace stává jakýsi etický konzumerismus. Poté, co katedra prohlásí, že je pionýrem antirasismu, stává se v očích uchazečů atraktivnější. Tím pádem stoupá prestiž dané katedry, stoupá školné a zisk v následujících letech bude ještě vyšší. V Česku sice převažují státní vysoké školy, přesto i s nimi je trh intimně spojen. Vzpomínám například na tříletou smlouvu Univerzity Karlovy s firmou Home Credit, která přinesla „nejen finanční podporu, ale i pomoc s vědeckými a výzkumnými programy, hostování zahraničních profesorů a granty pro studentské a vědecké práce“. Je vůbec možné dekolonizovat naše instituce, když žijeme v nefunkčních demokraciích a v kapitalismu? 

Dekolonizace našich myslí

Absurdita české obsese Západem tkví v tom, že ji používáme jen tehdy, když se nám to hodí. Neoliberalizace v devadesátkách? Ano, prosím. Jakmile však celý Západ protestuje proti rasismu institucí a volá po přehodnocení vztahu ke své kolonialitě, Česko se jen usmívá. Česká republika je přitom i dnes aktivním neokolonizátorem. Škoda Auto, která na dani z příjmu odvádí státu nejvíce, se živí outsourcingem z Indie a Číny. Naše zbrojovka je dlouhodobý kamarád Izraele. Každý z nás je součástí globálního neokoloniálního trhu, ať už tankujeme benzín či lámeme kešú oříšky do našich müsli.

Moc dobře vím, že žiju ve světě, který byl postaven spíš pro moje tělo než pro tělo mé spolužačky Martiny. Svá privilegia chci ale využít ke zpochybňování toho, komu je vůbec dovoleno filosofovat a čí myšlenky tvoří náš svět. V Česku bude náročné téma dekolonizace vůbec otevírat, a i proto jsem neskutečně nadšená z iniciativy Dekolonizace. Dekolonizace je totiž především kritické přemýšlení o tom, kým a pro koho byly cesty, po kterých kráčíme světem, prošlapány.

Autorka je sociální antropoložka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies