Proč osvobodili „vrahy“ novináře Kuciaka a jeho přítelkyně?

Rozsudek, který vyvolal na Slovensku pobouření, nemusí být výsledkem podplacení soudců, ale naopak důkazem, že Slovensko je právní stát.

Jak je možné, že na Slovensku osvobodili hlavní podezřelé v kauze vraždy novináře Jana Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové? Pravděpodobně proto, že pachatelé se nesoudí v mediálních lynčích, ale v soudních síních. Jejich propuštění nedokazuje, že Slovensko je mafiánský stát, ale naopak, že zde právní stát do jisté míry funguje – a v něm, i když se nám to tentokrát zdá nefér, nelze odsoudit člověka bez dostatku důkazů.

Soud vysvětlil, že skutek se sice stal, ale obžaloba neunesla důkazní břemeno. Na základě toho, co obžaloba soudu předložila, nemohl soud bez pochybností uznat obviněné vinnými.

V roce 2018 vražda novináře a jeho přítelkyně vyústila v protesty a politické zemětřesení, které pohřbilo tehdejšího ministra vnitra Roberta Kaliňáka i Roberta Fica na postu premiéra. Média byla přesvědčena, že jsou v tom nepřímo zapojení skrze takzvanou „italskou stopu“ podezřelých italských podnikatelů s kontakty na mafii a na nejvyšší vládní kruhy strany Smer-SD. O zapojení mafie dokonce psaly i italské deníky. Podezření vycházelo z faktu, že poslední články Kuciak věnoval právě působení italské mafie na Slovensku. Vyšetřovatelé ale vzali do vazby notoricky známého mafiána Mariána Kočnera, který Janu Kuciakovi v minulosti vyhrožoval kvůli investigaci, jež se týkala jeho podnikání.

Proces plný chyb

Od okamžiku, kdy se objevilo podezření na Kočnera, se v očích médií i v očích veřejnosti stal vinným. Na italskou stopu se v tom okamžiku zapomnělo. Obrovský šok a pochopitelný hněv se přenesl do velkého mediálního tlaku, aby Kočner a Alena Zsuzsová, jeho pravá ruka, byli odsouzeni. Vyšetřování probíhalo pod ohromným tlakem. Nejenže měli vyšetřovatelé na starosti jednu z nejprominentnějších vražd, jejíž vyšetřování s napětím sledovala celá země, ale zároveň byl každý krok podroben urputné kritice ze strany médií.

Celý proces přitom od zatčení podezřelých až po vynesení rozsudku provázela jedna chyba za druhou. V pravidelných intervalech se do vybraných médií dostávaly utajované části spisů. Kdo a za jakým účelem pouštěl vybrané informace, dosud není známo. Pokud ale v objednávce vraždy figuroval i někdo třetí, existuje oprávněné podezření, že někdo si vraždu objednal u Kočnera. Ten se celou dobu mohl připravovat na zametání stop, protože všechno, co potřeboval vědět o postupu vyšetřování, se dozvěděl z médií.

Zveřejňovat se například začaly části výpovědi jednoho ze zadržených vrahů, Zoltána Andruskóa, který označil za objednavatele Kočnera. Nebyla to potvrzená informace, ale začalo se s ní operovat jako s faktem. Později média prozradila identitu utajovaného svědka ve věci Petra Tótha, bývalého šéfa slovenské tajné služby. Tóth je člověk, který pro Kočnera pracoval a přiznal se k tomu, že pro něj sledoval novináře s cílem „získat kompromitující materiály“. Když vzali Kočnera do vazby, nejprve mu pomáhal komunikovat z vazby a ovlivňovat situaci, ale pak se přihlásil na policii a přinesl jeden z hlavních důkazů, Kočnerův mobil spolu s heslem. Díky němu tedy policie získala přístup k tzv. Kočnerově Threeme – šifrované aplikaci, přes kterou si psal s různými lidmi včetně Zsuzsové. I vybrané části přepisů z Threemy se postupně dostávaly na veřejnost, ale jen selektivně konkrétní pasáže, nikdy celý přepis.

Stopa vedoucí k Pentě

Kočnerovi jakožto jedinému hlavnímu objednateli byla věnována nadstandardní pozornost na úkor zapojení případných dalších osob. Indicie ukazovaly i jiným směrem. Objevily se domněnky, že hlavním objednatelem by mohla být finanční skupina Penta, respektive její tvář a hlavní postava velké korupční kauzy Gorila Jaroslav Haščák, jinak Kočnerův kamarád, se kterým si tykal. Na veřejnost se dostala například esemeska, kterou poslal Kočner Haščákovi, kde píše v inkriminovaném čase, že „pracuje na ODJ * dolů toho čuráka“. Jako hlavního objednavatele ho označila i Zsuzsová. Na Pentu poukazovala i krátká komunikace mezi Kuciakem a jeho českou kolegyní, jíž vysvětluje, že má materiály týkající se Penty a že by se kvůli tomu měli setkat.

Nejde o konspirování nad jinými scénáři, ale obávám se, že se novinářskou prací podařilo etablovat ve veřejnosti názor, že Kočner je jediný viník a hlavní objednatel. Portál Aktuality.sk, kde Kuciak pracoval, udělal dokonce velký hodinový rozhovor s Haščákem, který technicky vzato v té době mohl být podezřelý a vypovídal na policii. V interview dostal sáhodlouhý prostor, aby se mohl z celé kauzy vyvléci.

Poslední týdny kolem procesu začaly vypadat chaoticky. Prokurátor se na poslední chvíli snažil přinést nové důkazy, soud odročoval jednání. Bývalý elitní vyšetřovatel Šátek den před rozsudkem kritizoval vyšetřování, které prý bylo předčasně ukončeno, čímž se část důkazů mohla ztratit, a tím se zúžil prostor pro odhalení „dalších stupňů objednatelů“.

Nepřesvědčivé důkazy

Specializovaný trestní soud nakonec rozhodl tak, že odsoudil přímé vrahy Kuciaka a Kušnírové, ale osvobodil Kočnera a Zsuzsovou, kteří byli obviněni z objednávky vraždy. Tento rozsudek byl pro mnohé ohromným zklamáním, zejména vzhledem k velkému očekávání a symbolickému významu, jejž tato kauza pro slovenskou společnost představuje. Přesto si nemyslím, že jde o důkaz prohnilého mafiánského státu. Soud vysvětlil, že skutek se sice stal, ale obžaloba neunesla důkazní břemeno. Na základě toho, co obžaloba soudu předložila, nemohl soud bez pochybností uznat obviněné vinnými.

Obžaloba založila argumentaci na sérii nepřímých důkazů. Jak vysvětlil soud ve svém rozsudku, v takovém případě ale musí nepřímé důkazy tvořit logický a neprůstřelný celek, který nepovoluje jiné interpretace. Ústřední důkazní linií byla výpověď jednoho z vrahů – Andruskóa, který v procesu začal spolupracovat, aby dostal nižší trest. Soud ho však nepovažoval za důvěryhodného. Části jeho výpovědi byly sporné, na některých místech přímo lhal, a soudu navíc lhal i v minulosti. Tvrdil například, že odevzdal peníze druhému vrahovi, ale v ten den se podle lokalizace telefonů nesetkali. Prohlašoval také, že u Zsuzsové a Kočnera neměl žádný dluh, i když hlavním motivem mělo být, že Zsuzsová si u něj vraždu objednala, aby tak svůj dluh splatil. Existenci dluhu dokazuje i jejich společná komunikace. Proto soud pracoval i s teorií, že Andruskó prostě může mít zájem na odstranění svých věřitelů.

V okamžiku, kdy soud označil Andruskóovu výpověď za nedůvěryhodnou, ostatní důkazy nestačily. Ani v komunikaci mezi Zsuzsovou a Kočnerem nenašli nic, co by mohlo být opravdu explicitně přiřazeno k objednávce vraždy. Neexistuje důkaz o provedení nebo vyplacení peněz za objednávku. Soud dále poznamenal, že motiv samotný nestačí. Motiv mohli mít i jiní lidé, o kterých Kuciak psal, například zmiňovaní Italové. Pachateli ale musí být jasně a bez pochybností prokázáno, že za vraždou opravdu stál. Vzhledem k velkému očekávání rozsudek sice svádí k přesvědčení, že šlo určitě o podplacení soudců, ale pravda bude složitější. Minimálně v tom, jaké chyby se při přípravě obžaloby staly a jaký podíl viny na tom nesou média.

Prokurátor se proti rozsudku odvolal, kauza tedy přijde před Nejvyšší soud, který ještě může rozsudek zvrátit. Pokud ho nezvrátí, čeká současnou vládu těžký úkol. Slibovali změnu Slovenska, restart soudnictví, poctivé trestání viníků, zatočení s mafií, byli zvoleni v podstatě na zádech dvou mrtvých. Co když ale během jejich vládnutí soudy v tak traumatizující kauze osvobodí nenáviděného mafiána Kočnera a „vraha novináře“, o jehož vině jsou všichni přesvědčeni?

Autorka je programová ředitelka Inštitútu ľudských práv.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies