Foto Press-služba prezidenta Rossii (CC BY 4.0)
Poté, co se média přestala zabývat Běloruskem v hlavním vysílacím čase, dostávají se k nám už jen jednotlivosti, jako je například únos Mariji Kolesnikové. V mezičase se tak mnozí ptají: revoluce skončila?
Ač se může zdát, že se v Bělorusku vlastně nic moc neděje, že Alexandr Lukašenko je dál prezidentem a Bělorusové stále pořádají demonstrace, celý proces má svou dynamiku, která však na první pohled není příliš zřetelná. Obecně revoluční proces tohoto typu, kdy lidé ve velkém vyjdou do ulic a nenásilnými prostředky se snaží donutit vládnoucí moc k odstoupení, je akční jen v několika momentech. Většinu času lidé prostě stojí nebo pochodují s opozičními symboly a jakoby se „nic neděje“. Avšak to, že lidé již měsíc zůstávají na náměstích nebo pořádají pochody, sice není divácky přitažlivé, avšak je to základní prvek, kterým revoluce začíná. Ve chvíli, kdy je lidí v ulicích dostatečné množství, aby je vládnoucí moc začala brát vážně, nastupuje fáze, kdy je potřeba vytvořit opoziční orgán, který bude demonstrace organizovat a bude artikulovat požadavky vládě. Bělorusové se přesně o toto pokusili, když zformovali Koordinační radu.
Protireakce režimu
Nicméně ani režim nezahálí a hledá způsoby, jak protesty rozehnat a vrátit situaci do doby před volbami. Bezprostředně po volbách úřady v domnění, že se podaří demonstranty zastrašit, použily na místní poměry nevídanou míru násilí. V důsledku však dosáhly výsledku úplně opačného: na stranu demonstrantům to přitáhlo ještě víc lidí a samozřejmě větší pozornost zahraničí. Režim se poměrně rychle poučil a propříště se úroveň veřejně viditelného násilí snížila. Další víkend policisté stáli se spuštěnými štíty a nechali si od demonstrantů dávat za štíty květiny, ale zadržení ve vězeních byli podrobeni o to rafinovanějšímu týrání. Úřady svoji pozornost zaměřily na jednotlivce, kteří mají mobilizační potenciál, tedy na ty, již jsou schopni organizovat protesty a do budoucna by mohli vyjednávat s vládou o předání moci.
Aby se revoluční proces dostal blíž ke svému cíli, je potřeba, aby členové sjednoceného opozičního orgánu byli v zemi a na svobodě, jinak ztrácejí svůj potenciál.
Jednalo se právě o Koordinační radu a především její sedmičlenné předsednictvo, které v současné situaci představovalo největší hrozbu pro režim, protože anonymní protestující dav, jehož nejznámější představitelé jsou v exilu, nemá šanci revoluční potenciál posunout dále. Předsednictvo dalo protestům tvář, a ne ledajakou: jeho členy se staly osobnosti s morálním kreditem nabytým v rámci kampaně jako Kolesniková nebo bývalý člen běloruského režimu Latuško, který se postavil na stranu opozice, a celou radu zaštiťovala držitelka Nobelovy ceny za literaturu a všemi vážená osobnost Světlany Alexejevičové. Koordinační rada přišla s plánem na další postup a artikulovala seznam požadavků na vládu.
Tento moment představuje nebezpečí pro režim, jelikož revoluční hnutí se posouvá do další fáze. Úřady se tedy rozhodly zasáhnout podle logiky „není předsednictvo – není problém“ a jednoho po druhém začali odstraňovat. Aby se revoluční proces dostal blíž ke svému cíli, je totiž potřeba, aby členové sjednoceného opozičního orgánu byli v zemi a na svobodě, jinak ztrácejí svůj potenciál. Úřady se rozhodly použít taktiku, která se jim osvědčila jak u Cichanouské, tak v minulosti proti tehdejším opozičníkům: nucený exil.
Záleží na každém
Uvěznění významné tváře opozice ovšem má na demonstranty spíše mobilizační než utlumující účinek, jak jsme mohli vidět, když se objevily zprávy o zatčení Mariji Kolesnikové. Jakkoliv cynicky to zní, fyzická likvidace oponentů je něco, co si Lukašenkův režim dnes nemůže dovolit, protože by si tím podepsal svůj ortel. Nucený exil se pak nabízí jako elegantní řešení: opoziční postava ztratí svůj bezprostřední vliv na domácí scénu. Sice působí jako morální osobnost, má možnost setkávat se s významnými politickými aktéry, avšak revoluce se dělá doma, ne u řečnického pultíku zahraničních institucí nebo v politických kuloárech.
Kolesniková si tento fakt dobře uvědomovala, když na hranici roztrhala svůj pas a odmítla opustit zemi i za cenu toho, že její věznitelé nejspíš splní hrozby, kterými se ji snažili donutit k odchodu. Její čin kromě toho, že je obrovským osobním hrdinstvím, má velkou hodnotu i pro demonstranty a působí jako povzbuzení, že i jednotlivec má proti režimu váhu, že záleží na každém.
Hroucení režimu
Aby se běloruský režim zhroutil, musí se nejdřív zhroutit jeho opory. Bylo by třeba, aby se k lidem v ulicích připojili zaměstnanci závodů a továren. V minulých týdnech jsme viděli, že v některých podnicích proběhly stávky a někteří odboroví předáci byli dokonce zatčeni. Dokud však nebude vyhlášena generální stávka po celé zemi, nedá se hovořit o pádu tohoto pilíře, jelikož pracující zaměstnanec, ač nesouhlasící s režimem, ho stále podpírá. Významný byl nicméně počin zaměstnanců státní televize, kteří vstoupili do stávky a odmítli vysílat prorežimní propagandu. Tento krok byl však velmi rychle neutralizován vládou, která si nechala z Ruska dovézt nový tým „správně“ smýšlejících žurnalistů. Ti nahradili své vzbouřené běloruské kolegy a státní propaganda se rozjela po starých kolejích s novými tvářemi.
Třetím pilířem běloruského režimu – a to tím nejobtížněji narušitelným – jsou ozbrojené složky. Z nich odpadlo jen pár jednotlivců, ale jako celek stojí pevně na straně režimu. Tvoří vlastně poslední bariéru mezi ním a lidem. Zhroutí-li se tento pilíř, zhroutí se všechno jako domeček z karet. Nicméně každý autoritář s pudem sebezáchovy se snaží pojistit si ozbrojené složky dlouho dopředu, a to většinou metodou cukru (výsadním postavením, ekonomickými výhodami) nebo i biče (jde o to provázat ozbrojené složky s režimem natolik, aby jeho pád s sebou strhnul i je).
V případě Běloruska je navíc třeba zohledňovat ještě mezinárodního partnera a Lukašenkova nenáviděného a milovaného spojence zároveň – Rusko. Kreml vyčkával a připravoval se na všechny možné scénáře od nahrazení Lukašenka jinou postavou přes drtivé vítězství opozice až po vyslání tanků. Vlažná a nejednotná reakce EU opět Rusko přesvědčila, že Evropa nepodnikne radikálnější kroky k podpoře demonstrantů. Lukašenko hledí k Moskvě jako k jedinému aktérovi, který jej může udržet u moci. A Vladimir Putin se ho evidentně rozhodl vyslyšet, neboť se v pondělí s Lukašenkem sešel osobně v Soči, aby se poradili, co dál. Za zavřenými dveřmi se dohodla půjčka Bělorusku ve výši 1,5 miliardy dolarů, která však v žádném případě nemůže pokrýt ztráty běloruské kolabující ekonomiky. Jejím cílem je spíše zajistit Lukašenkovi ještě pár měsíců, kdy se bude snažit vypořádat s demonstranty, respektive vyčkat, zda revoluční nadšení nevyšumí. Nechme stranou, co za to Lukašenko musel Putinovi slíbit, ani prodloužením současného stavu se však Lukašenko nevyhne volbě, která ho čeká: stane se svrženým diktátorem, nebo utopí svou zemi v krvi a zůstane prezidentem, anebo se stane vazalem Moskvy? Podle všeho má nakročeno k poslední variantě.
Autorka je politoložka se zaměřením na východní Evropu.