Foto Sarah Mirk (CC BY-SA 4.0)
Když minulý týden Dawn Wooten, zdravotní sestra v detenčním zařízení pro imigranty v americkém státě Georgia, vyslovila obavy ohledně vysokého počtu hysterektomií, tedy odstranění dělohy, prováděných hispánským imigrantkám bez jejich vědomí nebo proti jejich vůli, část americké veřejnosti byla v šoku. Pro mnohé historiky se však o zásadní překvapení nejednalo – Spojené státy americké mají totiž za sebou (podobně jako další země) více než století organizovaného provádění hysterektomií či podvazování vaječníků, a to především na pacientkách tmavé barvy pleti.
Nevhodní občané
Když se v roce 1907 stala Indiana prvním státem v USA se zákonnou povinností sterilizace osob s poruchami intelektu, asi málokdo čekal, že během následujících dvaceti let vzniknou podobné zákony v dalších jednatřiceti státech. Za rozmachem sterilizací obyvatelstva tehdy stála především eugenika, soubor principů a domněnek, jehož cílem bylo zlepšení genetického složení populace podporou rozmnožování vhodných jedinců (pozitivní eugenika) a omezením reprodukce chudých, nevhodných občanů (negativní eugenika).
Brutálně primitivní násilí otroctví je vyměněno za technologické násilí ve jménu pokroku a zdravého vývoje populace.
Zakladatel eugeniky a bratranec Charlese Darwina Francis Galton a jeho následovníci – paradoxně například i zakladatelka organizace Planned Parenthood (nevládní organizace zaměřující se na reprodukční medicínu, která mimo jiné zprostředkovává většinu potratů ve Spojených státech) Margaret Sangerová – tak usilovali nejen o zkultivování lidstva, ale zároveň o omezení nežádoucích společenských jevů a s ním spojených osob. Sterilizace tak mohly být v USA dle doporučení odborné komise nařízeny u osob označených za blázny, idioty či imbecily nebo u odsouzených za znásilnění a jinou závažnou trestnou činnost.
Asi nejznámější případ nucené sterilizace osoby s poruchou intelektu představuje příběh sedmnáctileté Carrie Buck z Virginie, která se v roce 1927 stala první sterilizovanou osobou v tomto americkém státě. Carrie se tehdy ocitla v ústavu pro slabomyslné a epileptiky kvůli údajné slaboduchosti a promiskuitě – tyto vlastnosti podle psychiatrů zdědila po své matce, zavřené ve stejném ústavu – ihned poté, co porodila svoje nemanželské dítě Vivian. Případ Carrie se dostal až k Nejvyššímu soudu USA, který navzdory jejímu skvělému školnímu prospěchu a skutečnosti, že dívka byla znásilněna rodinným příslušníkem, potvrdil zákonnost sterilizace a tím umožnil dalším státům, aby přijaly podobnou eugenickou legislativu jako Virginie. Soudce Nejvyššího soudu Oliver Wendell Holmes tehdy zdůvodnil rozsudek těmito slovy: „Je lepší pro celý svět, aby společnost namísto čekání na popravu zdegenerovaných potomků za trestnou činnost nebo jejich smrt hlady kvůli imbecilitě znemožnila další rozmnožování těm, kteří jsou k výchově potomstva zjevně nezpůsobilí…Tři generace imbecilů stačí.“ Rozhodnutí soudu pak bylo minimálně do konce 20. století používáno jako precedent.
Za zdravou a bílou Kalifornii
Ve velké míře se však sterilizace v USA zaměřily především na nebělošské ženy: původní obyvatelky Severní Ameriky, migrantky ze střední Ameriky, ostrovů Západní Indie či Asie a na afroamerickou populaci. Například Kalifornie v rámci eugenického sociálního inženýrství v první polovině 20. století sterilizovala na dvacet tisíc osob, tedy třetinu celkového počtu sterilizovaných v zemi, přičemž oběťmi soudem či doktory nařízeného zákroku byly i asijské přistěhovalkyně a disproporčně také osoby latinskoamerického původu. Podle výzkumníků z michiganské univerzity hrozila tehdy sterilizace s pravděpodobností větší o 23 procent Latinoameričanům a o 59 procent Latinoameričankám v porovnání s majoritní populací. Mexičané a další přistěhovalci totiž byli považováni za rasově podřadné, přirozeně méně inteligentní, nemorální, hyperplodné a náchylné ke kriminalitě. V rámci eugenické logiky tak byl růst jejich populace vnímán jako nežádoucí jev a právě zmiňované genetické atributy – nacházející se i na oficiálních sterilizačních formulářích – ospravedlňovaly velké množství lékařských zákroků, které měly chránit Kalifornii před zvýšenou kriminalitou, chudobou a rasovou degenerací.
Ani na začátku nového tisíciletí Kalifornie se sterilizacemi „nežádoucích osob“ nepřestala. Mezi roky 2006 a 2010 totiž byly ve dvou státních věznicích 148 ženám těsně po porodu podvázány vaječníky. Většina z obětí byla hispánského nebo afroamerického původu – vybrány byly kvůli obavám vedení věznice z jejich opětovného pobytu ve vězení a vysokým státním nákladům na péči o ně a jejich potomky (pravidla určují věznice individuálně, ale vězeňkyně se mohou o své dítě starat ve vězení po dobu až 30 měsíců). V období let 1997–2013 pak v Kalifornii proběhlo na 1400 sterilizací; ty se týkaly nejen cis žen, ale i trans lidí. Od roku 2014 jsou nucené sterilizace coby kontrola porodnosti v kalifornských věznicích zakázané.
Genocida jinými prostředky?
U původních obyvatelek Severní Ameriky se staly masivní sterilizace jedním ze způsobů, kterými chtěla federální vláda dosáhnout kontroly nad vývojem indiánské populace a na něj navázanými výdaji. V roce 1900 žilo na území USA pouhých 250 tisíc indiánů a vysoká porodnost byla jedním z mála způsobů, jak uchránit kmeny před vyhynutím – zároveň však podle statistik z roku 1916 dvě třetiny indiánských dětí umíraly před dosažením pěti let. Úřad pro indiánské záležitosti, součást federální vlády od roku 1824, tak v první polovině 20. století postupně kriminalizoval činnost šamanů a shazoval tradice porodních bab; namísto nich začala vláda nabízet výstavbu primitivních porodnic. V padesátých letech následně vznikla Indiánská zdravotní služba, jejíž kvalita a efektivita však trpěla kvůli opakovanému snižování výdajů.
Zásadní změna nastala v roce 1970, kdy prezident Richard Nixon prosadil doposud využívaný zákon o výzkumu populace a dobrovolných programech rodinného plánování, kterým sice podle Hydeova dodatku z roku 1976 nemůže federální vláda dotovat potraty, ale může vydávat prostředky například na sterilizace a jiné efektivní metody. I s podporou Nixonova zákona zdravotníci sterilizovali mezi lety 1970 a 1976 minimálně čtvrtinu indiánských žen v plodném věku, přičemž některým ženám byl zákrok proveden nedobrovolně, nebo o něm nebyly dostatečně informovány. I proto vystoupila v roce 1977 na půdě OSN představitelka kmene Šajenů Marie Sanchez a obvinila federální vládu z moderní genocidy.
Násilí ve jménu pokroku
Zmiňovaný zákon o rodinném plánování se netýkal pouze původních obyvatelek Severní Ameriky: počet sterilizací žen obecně v letech 1970 a 1975 vzrostl o 350 procent a každý rok tak docházelo ke sterilizaci zhruba jednoho milionu žen, včetně Afroameričanek. Notoricky známým příkladem je případ sester Relfových, dvanáctileté Minnie Lee a čtrnáctileté Mary Alice, kterým byly v roce 1973 na federální vládou financované klinice v Alabamě podvázány vaječníky. Sestry pocházely z negramotné a na sociálních dávkách závislé rodiny s šesti dětmi, a tak byly snadným a zjevným cílem, protože zdravotníci často oběti přiměly k souhlasu se zákroky pod pohrůžkou omezení přístupu k sociálním dávkám a sociálnímu bydlení.
Minnie Relf starší tehdy dívky přivedla na kliniku s přesvědčením, že jim doktoři podají antikoncepční injekci, ale vedle toho došlo i ke sterilizaci. Případ dívek, jejichž starší sestře bylo bez svolení rodičů vloženo nitroděložní tělísko, přivedl na světlo masivní využívání federálních grantů ke sterilizaci desetitisíců chudých žen ročně. V Severní Karolíně byly například dvě třetiny sterilizací z celkových 7600 prováděny právě na Afroameričankách, přičemž černošky a černoši tvořili pouze čtvrtinu populace státu. Koneckonců i americký autor Colson Whitehead zasadil svůj Pulitzerovou cenou oceněný román Podzemní železnice z roku 2016 právě do Severní a Jižní Karolíny, kde uprchlí otroci nevědomky podstupují sterilizaci – brutálně primitivní násilí otroctví je tak vyměněno za technologické násilí ve jménu pokroku a zdravého vývoje populace.
Hysterektomie se dotkla rovněž jedné z významných, byť často nedoceněných postav hnutí za občanská a lidská práva z šedesátých let, Fannie Lou Hamer. Ta se stala v roce 1961 obětí nevyžádané hysterektomie poté, co přišla do nemocnice na rutinní chirurgický zákrok – v Mississippi se takové sterilizaci říkalo „mississippské odstranění slepého střeva“ a podle Hamer byla prováděna až na dvou třetinách Afroameričanek ve státě. Přestože je Hamer dnes vzývána jako legendární aktivistka zejména za volební právo Afroameričanů, právě nevyžádaná sterilizace byla jedním z impulsů k její politické angažovanosti.
Sterilizace byly a jsou pro mnoho žen v USA nejdostupnější variantou zabránění neplánovanému nebo nedobrovolnému otěhotnění: každý rok si zákrok dobrovolně zvolí 700 tisíc amerických žen (a půl milionu mužů). Problémem však zůstávají nucené sterilizace či zákroky prováděné bez vědomí či dostatečného informování pacientky. Spojené státy historicky využívaly sterilizací ke kontrole nebělošských či jinak nežádoucích populací, přičemž u toho jednotlivé státy mnohokrát porušily zákony a občanská a lidská práva svých občanů (dalším případem je Spojenými státy podporovaná sterilizace žen v Portoriku). Pokračování těchto temných dějin dokazuje nejen případ detenčního centra v Georgii, ale také nedávné případy z Oklahomy či Tennessee, kde soudci navrhli obviněným snížení trestu, pokud svolí k hysterektomii. V zemi, kde se diskuze o reprodukčních právech žen většinou zužuje na střet podporovatelů práva na život dítěte se zastánci práva na tělesnou integritu, je načase, aby do diskuze přibylo rovněž téma státem sponzorovaných sterilizací a jejich často rasistický podtext.
Autor je amerikanista.