Ještě v roce 1990 slavný dokument Paris Is Burning zachytil newyorskou ballroom culture jako společenství, jehož identita vychází do velké míry z frustrace. Je to kultura chudých a společensky vyloučených komunit, které ale žijí v těsném sousedství luxusu, jenž pro ně není dostupný. Návštěvníci newyorských bálů, z větší části příslušníci afroamerických či latinoamerických LGBTQ+ minorit, založili svou subkulturu, do které patří i drag, právě na imitaci nebo rovnou ilegálním přivlastnění luxusu, kolem něhož denně procházeli na ulici s vědomím, že pro ně oficiálně nikdy nebude dostupný. Odtud také vzešla velká část praktik, na kterých kultura bálů stála: realness jakožto co nejuvěřitelnější vnější nápodoba určité společenské vrstvy (převlékání se do uniforem byznysmenů nebo vojáků), tanec voguing vycházející z módních póz časopisu Vogue nebo mopping, což bylo prostě kradení drahého zboží v obchodech.
Devadesátkový RuPaul
Ballroomová kultura, jak ji zachycuje Paris Is Burning, byla také neobyčejně pestrou platformou pro experimentování s genderovými rolemi. Drag byl sice jednou z nejpodstatnějších, ale zdaleka ne jedinou. Jednotliví protagonisté, kteří ve filmu mluví přímo na kameru, zabírají celé spektrum pozic od hrdých dragových královen, které o změně pohlaví vůbec neuvažují, protože „to, že máte vagínu, neznamená, že povedete skvělý život“, po transgender osoby, jež sní o tom stát se plnohodnotnými ženami, ale nemají na to peníze.
Jde o to, zda je drag záležitostí homosexuálních mužů stylizujících se do role žen, nebo volná disciplína založená na určité estetice, která dělá hru ze samotného genderu.
Film Paris Is Burning je ještě bezútěšnější, když si uvědomíme, že tahle kultura nešťastných, opomíjených existencí zhruba v té době začínala pronikat do mainstreamu. Už v roce 1990 využila Madonna původem harlemský ballroomový tanec voguing ve svém songu a videoklipu Vogue. O tři roky později se nečekaným hitem na MTV stal videoklip k písni Supermodel (You Better Work) od drag performera jménem RuPaul. Ten se ještě pod svým občanským jmémen RuPaul Charles etabloval na přelomu osmdesátých a devadesátých let právě v New Yorku, byť ne přímo na ballroomové scéně, ale v tamních drag a gay nočních klubech. Chytlavý taneční hit, ve kterém tehdy mimo svou scénu zcela neznámý Afroameričan ve velmi přesvědčivém dragu pózuje coby módní ikona, zabodoval navzdory tomu, že na MTV tehdy dominoval grunge nasáklý úzkostmi heterosexuálních bílých mužů a gangsta rap živený mýty o drsném životě heterosexuálních černochů. Supermodel odstartoval RuPaulovu kariéru nejen v hudebním byznysu, ale i v modelingu a nakonec z performera učinil plnohodnotnou mainstreamovou celebritu. Song a klip přitom může posloužit jako výstižný koncentrát celé RuPaulovy hvězdné persony, která od roku 2009 díky televizní show RuPaul’s Drag Race udává tón celé současné dragové kultury.
Z dragu mainstream
Prvním zásadním znakem songu i klipu Supermodel je to, že samotný drag v něm de facto vůbec není téma. To je výrazný rozdíl oproti tomu, jak se tento fenomén v mainstreamu obvykle zobrazuje. Samotný crossdressingu mívá v hollywoodských filmech většinou nádech komedie (I Was a Male War Bride, Někdo to rád horké, Tootsie a mnoho dalších) nebo monstrozity (Psycho, Oblečen na zabíjení, ale i Hra na pláč). Samotný drag pak do devadesátek zůstával především v undergroundu, kde ho obestírala aura skandálního životního stylu – proslulý undergroundový film Flaming Creatures (1963) obsahující scény s dragem se dostal v New Yorku před soud kvůli nařčení z obscénnosti, drag queen Divine se v raných filmech Johna Waterse prezentuje jako královna nevkusu a kvazidokumentární snímek proslulého Eda Wooda Glen or Glenda osciluje mezi obhajobou transvestitismu a exploatací.
Naproti tomu RuPaul ve videoklipu vystupuje prostě jako model(ka), která je velmi sebejistá a uvolněná ve svém projevu. Její okolí na ni/něj reaguje bez zdviženého obočí nebo údivu prostě jako na osobu, která dokonale zapadá do svého prostředí. Je to vize světa, kde muži stylizovaní jako ženy nejsou nic, nad čím je třeba se pozastavovat. Další klíčový prvek, který v Supermodel víceméně absentuje, je vazba na celou komunitu dragu. RuPaul je jediná dragová královna, která tu vystupuje, a v jednom záběru dokonce inzultuje svého maskéra, když si z legrace nasadí její paruku. Nejde tu přitom v žádném případě o to, že by se RuPaul dragové komunity zříkal. Jen jde jinou cestou, než jakou představuje třeba hrdá oslava „alternativní“ subkultury ve stylu drag festivalu Wigstock (na němž ostatně RuPaul léta sám vystupoval).
Právě tento přístup je možná to nejzásadnější, s čím RuPaul ve vztahu k drag culture přišel. RuPaul se totiž dlouhodobě snaží ani ne tak posunout dragovou subkulturu do mainstreamu, ale spíš udělat z jejích performerů celebrity zapadající do běžné mainstreamové popkultury. Supermodel je příběh „černošské dívky z Detroitu, které si všimla modelingová agentura,“ jak se říká v mluveném prologu klipu. Je to příběh o úspěchu v modelingovém světě, ne příběh o tom, jak většina uznala práva nějaké minority. Je to také univerzálně srozumitelný příběh, u nějž většinový divák nemusí vůbec přemýšlet o existenci nějakých menšin. Spíš než že by RuPaul pálil mosty mezi sebou a dragem, suverénně popírá existenci propasti, přes kterou by bylo nutné takové mosty stavět.
Makat dvakrát tolik
V Supermodel je zároveň silně přítomný asi nejproblematičtější aspekt RuPaulovy persony, totiž poněkud staromódní akcent na nekompromisně tvrdou pracovní disciplínu a perfekcionismus. Slovo, které se v textu opakuje jako interpunkční výraz oddělující každou frázi, zní „work“. RuPaul někdy působí jako příslušník vlny afroamerických selfmademanů, kteří se dostali do mainstreamového šoubyznysu díky nelidsky tvrdému drilu, praktikovanému většinou už od dětství. Jeho důraz na tvrdou práci se opírá právě o to, že šoubyznys tvrdou práci vyžaduje, a pokud jste (černošská) drag queen jako RuPaul, tak se musíte snažit dvakrát tolik, abyste dosáhli polovičního úspěchu. Část komunity vyčítá RuPaulovi právě to, že dragu sebral rozměr uvolněné hry, v níž jde především o svobodné sebevyjádření, a zavedl do něj poněkud nelítostný profesionalismus (mluví se například i o tom, kolik financí je třeba, aby člověk mohl obstát v RuPaulově soutěži).
Po Supermodel se RuPaulovi de facto podařilo splnit si sen, který v tomto videoklipu prezentuje. Stal se mainstreamovou americkou celebritou. Do RuPaul’s Drag Race si pak přinesl celé dědictví vlastní kariéry. Od devadesátek do dneška pokračuje ve vydávání hudebních alb a jeho songy slyšíme v každé epizodě. Finální hodnocení soutěžících vždy uvádí jako model(ka) v perfektních designových šatech. Uplatňuje se tu ale i jeho kariéra moderátora a speakera. Hodnocení jednotlivých soutěžících je prošpikováno vtipnými dvojsmysly a pohotovými komentáři. Hlavní spoluporotkyní celé soutěže je bývalá hudebnice Michelle Visage, která s RuPaulem moderovala zábavný televizní pořad The RuPaul Show v druhé polovině devadesátých let.
Nejzásadnějším otiskem RuPaulovy kariéry do Drag Race je ale snaha posunout drag z pozice subkultury přímo do centra mainstreamového šoubyznysu. V Drag Race nejde o oslavu odvahy, s jakou dragové královny ztvárňují vlastní identitu tím, že se převlékají za fiktivní osoby. Nejde tu ani o to, aby soutěžící prezentovaly svou vlastní show, s jakou vystupují na veřejnosti (což dnes už zdaleka nejsou jen specializované kluby a performance v Las Vegas, ale také velké sály a poslední dobou čím dál víc samozřejmě i sociální sítě). Obojí se považuje za nutný, ale nikoli dostačující předpoklad.
Žádný bizár
Disciplíny, ve kterých se v Drag Race soutěží, i přísnost porotců často účastníky zaskočila – zejména v nejstarších sezónách. RuPaul po dragových královnách chtěl, aby společně vytvořily dívčí kapelu ve stylu Destiny’s Child, připravily reklamní kampaň pro kosmetiku prestižní značky M·A·C nebo moderovaly televizní rozhovor s mainstreamovou hvězdou Tori Spelling. V dalších sezónách se pak přidalo množství dalších úkolů včetně promovidea pro fiktivní prezidentskou kampaň, wrestlingového turnaje nebo namíchání vlastní voňavky. Stejně tak byly soutěžící překvapeny, jak seriózně porotci hodnotí jejich vlastní obleky a performance – v podstatě od nich očekávají stejnou úroveň jako u klasických módních návrhářů a modelek. Postupem dalších ročníků už se v podstatě bere jako samozřejmost, že účastníci soutěže umí šít a mají nějakou představu o módním návrhářství.
To všechno má jasný emancipační smysl. RuPaul učí dragové královny, že mohou obstát v běžných disciplínách showbyznysu a zároveň učí mainstreamové diváky i průmysl, že se nemusí dragových královen štítit ani je automaticky škatulkovat do kategorie bizár. Naopak ukazuje, že mezi nimi jsou špičkové komediální talenty, modelky, herečky, performerky, módní designérky nebo vyloženě angažované persony, které naprosto obstojí v konkurenci mainstreamu. Samozřejmě, že spoustu podobných úkolů, které soutěžící dostanou, se nakonec zvrhne do záměrné parodie nebo hry, v níž je všechno záměrně jen jako. A samozřejmě, že v mainstreamových médiích stále ještě nikde nenarazíme na drag queen coby hlasatelku počasí, moderátorku televizní talkshow nebo političku. Ale už to, že Drag Race nabízí tuto možnost, je první krok na cestě k jejímu uskutečnění.
Subkultura na vzestupu
Drag Race se ovšem na druhou stranu nezříká ani dědictví dragu jakožto subkultury spojené s určitými druhy performance a určitou estetikou. Vyřazovací disciplínou, která se opakuje v každé epizodě seriálu, je lip sync, tedy v podstatě taneční performance na playback, kde tanečník ústy němě napodobuje zpěv příslušné písně. Právě lip sync je přitom klasický formát vystoupení typický pro travesti show, jak je známe i u nás. Série se také plně hlásí ke klasické estetice dragu, tíhnoucí k extravaganci, manýře, ornamentálnosti, ironii a požitkářství. Pravidelně se stává, že soutěžící dostane od porotců zdrcující kritiku za to, že přišla na molo v příliš obyčejném oblečení.
Přímo z dragové tradice pocházejí i slova, která se později stala asi nejikoničtějšími frázemi RuPaul’s Drag Race: „sashay“ a „shantay“. Jejich původ a význam není úplně jasný, ale slovo „shantay“ slyšíme vykřikovat i moderátora bálu v Paris Is Burning. Některé disciplíny a termíny jako „knihovna“ nebo „realness“ jsou z Paris Is Burning přímo převzaty a pořad čas od času připomene nějakou význačnou osobnost historie dragu (například v jednom díle jako host vystupuje John Waters). Jednoznačně ale převažuje snaha vytrhnout soutěžící z jejich rutin daných různými disciplínami, kterým se v komunitě běžně věnují, jako pageant queens, comedy queens, imitátorky celebrit a podobně. Cílem je vytáhnout drag z ulity a obohatit jím mainstreamovou popkulturu, a ne ho v mainstreamu rozpustit.
Tato RuPaulova snaha má po dvanácti letech vysílání Drag Race na celou scénu zásadní vliv. Výsledkem je nárůst ambic i příležitostí. Z některých účastnic soutěže se staly hvězdy, které vytvářejí vlastní mediální produkci. Řada z nich vydává hudební alba nebo knihy, dalším jsou věnovány dokumenty (Trixie Mattel: Moving Parts, Dancing Queen), výjimečně dokonce i hrané filmy (Hurricane Bianca). Přesto jen zřídka dopad této produkce přesáhne rámec fanoušků RuPaul’s Drag Race – ale i pokud k tomu dojde, je to většinou zase jen jakési přihlášení k současné dragové scéně (skvělým příkladem je aktuální klip Erasure Nerves of Steel). Drag je totiž stále především subkultura obklopená určitou komunitou fanoušků. Dragové královny si ve svých projektech často vzájemně hostují a jejich tvorba bývá plná interních narážek a frází, kterým rozumí jen ti, kdo jsou se scénou více či méně obeznámeni. Mnohé z této produkce je dnes samozřejmě dostupné na internetových kanálech jako YouTube, Netflix a sociálních sítích, což zásadně rozšiřuje její dosah. Produkčně je ale tato tvorba často vázána na specializované LGBTQ společnosti jako OutTV, která produkuje hororově laděnou soutěžní reality show Dragula, nebo World of Wonder, zaštiťující mimo jiné i RuPaul’s Drag Race a provozující vlastní VOD kanál WOW Presents Plus. Je to stále subkultura, nicméně díky velké popularitě Drag Race rozhodně subkultura na vzestupu.
Konflikt uvnitř dragové scény
Nejlépe ale o současném stavu drag culture vypovídá pohled na její hranice. Pravidelně se opakující součástí všech sezón Drag Race jsou momenty, kdy soutěžící otevřeně mluví o svých životních zkušenostech, ve kterých často figurují rozvrácené rodinné vztahy, domácí násilí, drogové závislosti a komplikovaný vztah k vlastní osobě. Stát se drag queen stále znamená zvolit si identitu, která je v rámci společnosti okrajová a pro spoustu lidí obtížně přijatelná. Drag je pořád evidentně vnímán jako ostrůvek bezpečí, ve kterém platí výrazně odlišná pravidla než ve zbytku společnosti.
V tomhle svém vzepětí navíc v současnosti reviduje sám sebe. RuPaul’s Drag Race se stal epicentrem současného dragu, a není se tedy čemu divit, že se stává terčem kritiky vedené z okrajů celé subkultury. Nejlépe je to vidět na konkurenčních projektech. Zmíněná soutěžní reality show Dragula i nedávno odstartovaná show Love of the Arts, zaštítěná dragovou královnou Trinity the Tuck, deklarují, že oproti RuPaulovi dávají prostor všem formám dragu. Jedná se o kategorie jako drag king (ženy stylizující se do mužských person), female drag queen či faux queen (ženy, které vystupují v ženském dragu) nebo transgender osoby. Tyto performerky mají do soutěžní sekce Drag Race dveře zavřené – jakkoli RuPaul loni připustil, že je v budoucnosti možná pootevře – a někdy bývají v rámci dragové komunity i šikanovány.
V tomto konfliktu se přitom hraje o definici dragu jako takového. Jde v podstatě o to, zda je drag záležitostí homosexuálních mužů stylizujících se do role žen, nebo volná disciplína založená na určité estetice, která dělá hru ze samotného genderu. Asi nejlepší odpověď na tuto otázku dává nová série HBO Jsme tu. Trojice známá z Drag Race – Bob the Drag Queen, Eureka O’Hara a Shangela, v ní cestuje po amerických maloměstech, kde rekrutují místní obyvatele do své drag show. Ke slovu se tak dostává základní disciplína dragu, tzv. makeover. V ní jde o to vytvořit si vlastní personu a fyzicky se do ní převtělit pomocí masek, makeupu, oblečení, ale i vlastního vystupování. Drag je především záležitost proměny osobnosti, dočasné obléknutí nové kůže. Hra, která je tak vážná, jak seriózně ji chcete hrát. Série Jsme tu ukazuje terapeutický rozměr této proměny. Je to akt, který dokáže změnit to, jak se díváme sami na sebe a jak nás vnímá okolí. Už to, že hned v první epizodě se převléká žena ve středním věku, která tím chce provést vstřícné gesto ke své dceři, ukazuje, že tato estetika ani zdaleka nemusí mít smysl exkluzivně pro skupinu feminních homosexuálních mužů. Spíš platí motto, které pochází z refrénu jedné RuPaulovy písně: „We’re all born naked and the rest is drag.“
Autor je filmový publicista.