Foto Shealah Craighead / White House
Trumpova administrativa v září sjednala mírové dohody mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty a posléze i mezi Izraelem a Bahrajnem. Trump se tímto průlomem na domácí scéně celkem chvástá, což může být samozřejmě dáno také tím, že se blíží volby. Jsou dohody skutečně přelomové? Jak je vnímají okolní státy? A nedospívá izraelsko-palestinská kauza ke konci své životnosti? Na to všechno jsme se zeptali spolupracovníka redakce a autora blogu Blízkovýchodní stránky, politologa Marka Čejky.
Palestinci poznají ještě řadu příkoří, avšak nyní už s menší šancí, že se jim je podaří zvrátit.
Příklon Izraele k sunnitským režimům v regionu je veřejným tajemstvím už nějakou dobu. Jsou dohody se Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem skutečně tak průlomové?
Z hlediska dlouhodobé pozice Izraele na Blízkém východě je to úspěch. Netanjahu je sice katastrofální na izraelské vnitropolitické scéně a v přístupu k Palestincům, ale ve světové diplomacii si z hlediska reálpolitiky nevede vůbec špatně. Ostatně jistým důkazem jeho přesvědčivosti je třeba i to, jak k němu přistupuje česká politická scéna: u nás byl dlouho politiky zleva doprava adorován, zatímco u něj doma by ho značná část Izraelců viděla nejradši za mřížemi. A Trump? Pro toho je celá věc čistý byznys, což ilustruje nejlépe právě navázání vztahů mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty. Ty totiž daly zelenou nákupu amerických letounů F-35, z čehož se vzápětí Netanjahuovi lehce zježily vlasy. Trump vidí vše optikou vlastního prospěchu a byznysu a spojí se třeba i s Íránem nebo Palestinci, pokud to bude výhodné pro udržení jeho moci a vlivu. Taková situace ale dnes není a Trump jde daleko více na ruku sunnitským autokratům a jejich spojencům, jako je Netanjahu.
Jinak je obecně známo, že v amerických prezidentských volbách nehrají zahraniční témata zdaleka takovou roli jako ta domácí. Pro izraelskou veřejnost je sice obecně zahraniční politika důležitější, nicméně už bylo zmíněno, že mnoho Izraelců Netanjahu dlouhodobě irituje bezpáteřní domácí politikou a svými kriminálními skandály.
A je tu ještě jedna věc: Spojené arabské emiráty ani Bahrajn s Izraelem nikdy neválčily (takže „mírová dohoda“ je v tomto kontextu nepřesný pojem) a naopak Palestinci jsou ze současné situace, kdy je opouštějí arabské země právě v časech Netanjahua, kterého tak nesnáší, velmi frustrovaní. To může znamenat další pokračování izraelsko-palestinského konfliktu. Takže Netanjahuův úspěšný diplomatický průlom může mít i obrácené ostří.
Trump a jeho zeť Jared Kushner, který má blízkovýchodní agendu v Bílém domě de facto na starosti, často mluví o grandiózních plánech na vyřešení v podstatě celé situace Blízkého východu. V médiích teď občas kolují spekulace, že Bahrajn a Emiráty by mohla následovat Saúdská Arábie. Jak moc je to realistické?
Osobně mám za to, že Saúdská Arábie je stále ještě trochu jiný kalibr než Spojené arabské emiráty a Bahrajn. Emiráty jsou pragmatičtí šejchové-byznysmeni a Bahrajn je poměrně marginální stát Zálivu. Diskurs „nepřátelského Izraele“ je v Saúdské Arábii podstatně hlubší a tato země navíc s Izraelem i reálně bojovala. Současný ambiciózní a bezskrupulózní následník trůnu Mohamed bin Salmán (nazývaný MBS) má sice v zemi i přes své krvavé škraloupy velkou moc, ale klíčová rozhodnutí stále drží v rukou jeho otec, král Salmán. MBS by zřejmě s Izraelem mír bez větších problémů uzavřel a v minulosti dal najevo, že ho Palestinci vlastně ani moc nezajímají, ale jeho otec je ze staré školy, stejně jako řada dalších členů rodiny a králových loajalistů na důležitých státních postech. Pro ty je představa formálního míru s Izraelem stále obtížná, byť v neformální rovině se již s ledasčím smířili, protože se bojí Íránu a drží se rčení „nepřítel mého nepřítele je můj spojenec“.
Jak na dohody nahlíží Palestinci? Necítí se být zrazeni? Nejsou teď odkázáni na spojenectví s režimy, které jsou Západem vnímány jako nepřátelské?
Jak už jsem naznačil, velkou část Palestinců nastalá situace velmi frustruje. Netanjahu je dlouhodobým šampionem osadníků, který metodicky pracuje na tom, aby z jimi obývaného území udělal ještě větší osadnicko-teritoriální ementál. Že vlivné arabské země typu Emirátů uzavřou diplomatické styky právě s ním, vnímají jako o to větší zradu. Na druhou stranu, většina politických kauz má omezenou životnost a zdá se, že ta palestinská minimálně v arabském světě pomalu expiruje. O tom si můžeme myslet co chceme, ale aktuální enormně krvavé konflikty v Sýrii, Iráku, Libyi, Jemenu, kde během pár let přišlo o život více lidí než za sto let izraelsko-arabských válek a intifád, prostě odsouvají ty méně krvavé do pozadí. Palestinci poznají ještě řadu příkoří, avšak nyní už s menší šancí, že se jim je podaří zvrátit.
A co ostatní státy v regionu? Je jasné, že například Írán z dohod nadšený nebude… Setkávají se dohody s pozitivní reakcí dominantně sunnitských států?
Většina států a obyvatel Blízkého východu řeší dnes své lokální problémy, kterých se vynořilo v době arabského jara celá řada, a pokud si už mohou třeba trochu oddechnout, nemají už příliš zájem pálit si prsty jinde. V Íránu je silná protiizraelská linka hlasem režimu, který je mezi mnoha Íránci velmi neoblíbený. Lze tak konstatovat, že v reálu dnes ani mnoho Íránců palestinské osudy příliš nezajímají. Íránský režim se dnes navíc potýká s izolací silnější než před pár lety, katastrofální hospodářskou situací, nyní navíc umocněnou i velmi nemilosrdnou vlnou koronaviru. Nedokážu si moc představit, že by za těchto podmínek přešel íránský režim od propagandy k nějakým výraznějším propalestinským aktivitám. A rovněž řada Palestinců ví, že jejich kauza je především propagandistická a že jim vazby na Írán příliš prospěchu nepřinášejí. Ještě je tu ale Erdoğanovo Turecko a Katar, které mohou Palestince nadále podporovat, ale mohou je rovněž více zatáhnout do svých politických a propagandistických her.