Utéct do své hlavy. Existenciální horor Charlieho Kaufmana by mohl být filmem roku

Jeden z nejoriginálnějších amerických scenáristů současnosti nás ve své novince Asi to ukončím opět zavádí do úzkostlivé introspektivní mysli. A dostáváme se hlouběji než kdy dřív.

Málokterý scenárista si v americkém filmovém průmyslu vydobyl takovou pozici jako Charlie Kaufman. Autor vypravěčsky spletitých příběhů nešťastných lidí se během posledních dvaceti let zařadil mezi přední americké tvůrce, jejichž jméno představuje srovnatelné lákadlo jako herecké hvězdy. Pro jeho díla, nastolující zásadní existenciální otázky a zamýšlející se nad lidskou pamětí a identitou, se dokonce vžilo adjektivum „kaufmanovský“.

Kdo je tady vypravěč

Kaufmanovy scénáře jsou zároveň příliš intelektuální na to, aby na jejich základě vznikaly divácké hity. Důvěru Hollywoodu, získanou mimo jiné Oscarem za scénář k Věčnému svitu neposkvrněné mysli, ztratil po komerčním fiasku ambiciózního režijního debutu Synekdocha, New York. Zůstali mu nicméně věrní fanoušci, s jejichž podporou mohl realizovat loutkovou tragikomedii Anomalisa, dovádějící do důsledku jeho pojetí člověka jako bytosti řízené faktory mimo jeho kontrolu.

Charlie Kaufman nepatří k umělcům, kteří by diváky konejšili šťastnými konci. I díky tomu jeho nový film vypovídá o obavách člověka moderní doby nebývale komplexně, zábavně a podnětně.

Loutkoherec ztvárněný Johnem Cusackem nastupuje v jeho prvním úspěšném filmu do nové práce v kanceláři umístěné mezi sedmým a osmým patrem. Náhodou objevuje vstup do hlavy Johna Malkoviche, což vede k mnoha bizarním střetnutím a úvahám nad svobodnou vůlí. Nesmělý třicátník s tváří Jima Carreyho si nechává vymazat vzpomínky na nepodařený vztah. Vzpomínky jej ale stejně dostihnou. Philip Seymour Hoffman coby divadelní režisér procházející hned několika krizemi se rozhodne proměnit v umělecké představení celý život. Pokud ale má být autentický, nutně musí jít o tvůrčí selhání…

Předchozí Kaufmanovy snímky byly poměrně komunikativní v tom, že nám nejpozději na konci první poloviny odhalily, v čí hlavě nebo divadelní hře se nacházíme a jaký vnitřní myšlenkový proces je v nich pomocí různých hypotetických konceptů zhmotněn (tunel do Malkoviche, přístroj na mazání paměti). V jeho volné adaptaci stejnojmenné knihy Iana Reida, zapojující do hry takřka všechny kaufmanovské motivy, ovšem podobně explicitní vysvětlení chybí. Bez znalosti předlohy je prakticky nemožné napoprvé určit, kdo nebo co vyprávění řídí.

Nestane se nic

Upozornění: NÁSLEDUJÍCÍ ODSTAVCE OBSAHUJÍ SPOILERY!

Nejnovější Kaufmanův film stejně jako Anomalisa nevznikl pod záštitou zavedeného studia. Ke zvýšení prestiže vlastní značky se autorových neotřelých nápadů a absurdního humoru rozhodl využít Netflix. Kaufman měl díky štědrému sponzorovi téměř absolutní tvůrčí svobodu coby scenárista i režisér, a mohl tak dále rozvést myšlenku, že svět každého z nás je vyměřen naším vědomím. Vznikl filmový hlavolam, vedle kterého se Adaptace, V kůži Johna Malkoviche nebo Věčný svit neposkvrněné mysli jeví jako lehko stravitelný mainstream.

Také z toho důvodu se Netflix jeví jako ideální distribuční platforma. Abyste pochopili, co symbolizují modré bačkory nebo mluvící červy prolezlé animované prase a proč většina postav zdánlivě trpí amnézií či jinými duševními nemocemi, budete Asi to ukončím muset vidět víckrát. Výjimečná herecká flexibilita a perfektní komediální timing Jessie Buckley (Taboo, Černobyl), která nás Kaufmanovým nejnovějším myšlenkovým bludištěm od prvních vteřin provádí, jsou ale zjevné již během prvního zhlédnutí.

Jak je u Kaufmana obvyklé, film začíná na povědomém území – jako prostý vztahový příběh. Žena, které můžeme pro zjednodušení říkat Lucy, cestuje se svým přítelem Jakem na svou první návštěvu jeho rodičů. Venku hustě sněží. Jízdu autem doprovází kromě iritujícího zvuku stěračů ženin vnitřní monolog, z nějž je zřejmé, že se na společnou večeři netěší. Pár týdnů trvající vztah nevnímá jako perspektivní a zvažuje, že jej ukončí. Partneři každopádně dorazí k rodičům, stráví tam nějaký čas a vracejí se zpátky. Navenek se ve filmu, z poloviny tvořeném dynamicky sestříhaným a nasnímaným dialogem dvou lidí v autě, nic víc nestane. Přesto je v něm shrnut celý život. Přesněji několik možných verzí jednoho života.

Horor u večeře

Už během cesty za rodiči se objevují náznaky, že Jake slyší, co si jeho přítelkyně myslí. Občas ji žádá, aby zopakovala to, co jí jen proběhlo hlavou, nebo se na ni se znepokojením dívá, když přemýšlí nad věcmi, které před ním chce utajit. Partnerčino jméno se navíc několikrát změní. Nejdřív je druhými oslovována jako Lucy, potom se z ní stává Louisa, Yvonne nebo Ames. Tyto proměny, pomáhající rytmizovat vyprávění, jako by ohlašovaly telefonáty nebo textové zprávy, kterým ovšem žena nevěnuje zvláštní pozornost.

Scény z partnerského života jsou navíc od začátku prokládány krátkými záběry ze všedního pracovního dne jednoho školníka v pokročilém věku. Když Lucy z okna automobilu zahlédne na zahradě novou dětskou houpačku, jedná se zjevně o týž objekt, který se mihnul v jedné scéně se školníkem. Znepokojivých otázek ohledně spolehlivosti vypravěčky a jejího vztahu k cizímu muži bude postupně přibývat.

Hororové náznaky znatelně zesílí poté, co milenci dorazí na místo. Ještě děsivější než prázdné tmavé pokoje s ohavnými květinovými tapetami a poškrábané dveře do sklepa, kde Jake skrývá své nejtemnější tajemství, se ukáže být konverzace s rodiči. Ta je kvůli neschopnosti najít společnou řeč prostoupena rozpaky do té míry, až se trapno stává hmatatelným a usazuje se hluboko v útrobách. Kdo někdy podobné setkání zažil a stejně jako Lucy se stal vězněm společenských konvencí, bude během rodinné večeře i zásluhou ostrých střihů trpět víc než u filmů, v nichž se lámou kosti a teče krev.

Kdo je Lucy?

Scény, při nichž se na postavy lze napojit a prožívat s nimi povědomé situace, u Kaufmana coby výsostného antirealisty nikdy netrvají dlouho. Skutečnost vnímá jako pouhý konstrukt našich myslí, který jej baví rozkládat na jednotlivé složky, ne napodobovat. Další indicií, že také tentokrát sledujeme něčí myšlenkové projekce, je chování rodičů. Ti se znenadání objevují a mizí, stárnou a mládnou, v každé scéně jsou jinak oblečeni. Jednotliví aktéři klaustrofobního, zároveň ale vtipného i zraňujícího domácího psychodramatu jako by navzájem přejímali své charakteristické rysy. Časoprostor i identita postav se drolí.

Během cesty zpět začne Lucy znenadání citovat nesmlouvavou recenzi snímku Žena pod vlivem, kterou pro New Yorker v sedmdesátých letech napsala Pauline Kael. Nejde pouze o komentář k chování Jakea, který se stejně jako protagonistka Cassavetesova filmu snaží každému vyjít vstříc, ale také o jeden z řady interpretačních klíčů k Asi to ukončím, které jsou rozesety napříč fikčním světem filmu. Kniha s vybranými texty renomované filmové kritičky byla totiž dřív k vidění v Jakeově pokoji. Tím, kdo by měl znát slova Pauline Kael, tedy není Lucy. Ta stejně jako většina ostatních postav vůbec neexistuje.

S blížícím se koncem je stále zřejmější, že celý film znázorňuje asociativní proud vzpomínek stárnoucího školníka, kterému počínající demence ztěžuje udržet myšlenku. Proto mezi záběry dochází k rušivým skokům v prostoru a čase, proto minulost splývá s přítomností. Aby to ale nebylo tak jednoduché, muž nevzpomíná na život, jaký skutečně prožil. Změť vzpomínek v hlavě tvaruje tak, aby z nich vyšel co nejlépe a mohl zemřít s klidem v duši. Ostatní postavy, včetně Jakea, představujícího jeho pohlednějšího a úspěšnějšího avatara, vyjadřují to, co si sám myslí a co o sobě chce slyšet. Senilní rodiče odrážejí jeho vlastní strach ze smrti a návratu „domů“. Lucyina slova chvály zase nenaplněnou touhu po uznání a přijetí.

Potřeba příběhu

Další z Kaufmanových fascinací je hranice mezi fikcí a realitou. V Asi to ukončím se individuální představa o naplňujícím životě prolíná s předpřipravenými obrazy štěstí. Jake je fanouškem broadwayských muzikálů, zejména Oklahomy. V závěru filmu, představujícím jakýsi posmrtný záchvěv, se sám stává jednou z jeho postav. Nikoliv ale hlavním hrdinou, nýbrž antagonistou Judem, samotářem žijícím v rozpadávající se chatrči, kterého nikdo nemá rád. Své vysvobození spatřuje ve vztahu s Laurey, do které je zamilován. Ta ovšem dává přednost pohlednému kovboji.

O popkultuře se ve filmu mluví jako o viru, který postupně infikuje naši paměť. Stejně tak vzpomínající protagonista filmu nastavuje své autentické bytí přejatými obrazy, slovy a vyprávěcími schématy. Skutečná místa, která navštívil, a skuteční lidé, které potkal, se potkávají s krajinami, objekty a postavami, jež pouze viděl nebo o nich slyšel či četl. Celý příběh o cestě tam a zase zpět je důmyslným kompilátem toho, co je jedinečné, a toho, co si na základě všudypřítomné popkulturní produkce spojujeme se šťastným životem.

Příběh osamělého a nikým nemilovaného člověka se tak bezejmenný školník pod vlivem broadwayských muzikálů a hollywoodských romantických komedií, z jejichž konvencí si Kaufman vždy s chutí utahoval, snaží proměnit ve vyprávění o výjimečně inteligentním a vnímavém muži se zajímavým zaměstnáním a milující partnerkou. Jenomže i v tomhle selhává. Zejména prostřednictvím voiceoveru jeho imaginární partnerky se do jeho verze minulosti vkrádají pochybnosti a nejistota, zda štěstí záhy nepomine.

Možnost happy endu

Přestože svou pravou identitu skryl hluboko do podvědomí, zpřítomněného zlověstným sklepem, nedokáže před sebou nešťastný muž utajit, kým skutečně je – obyčejným člověkem, který se tak dlouho bál přijmout zodpovědnost a učinit zásadní rozhodnutí, až těsně před smrtí zjišťuje, že se celý život oddával jen představám. Stejně jako hrdinové předchozích Kaufmanových filmů tak uvnitř vlastní hlavy nakonec nenachází bezpečné útočiště, ale jen další zdroje existenciální úzkosti.

Kaufman ale prostřednictvím svižných a pronikavých dialogů, jež tradičně rozebírají ústřední témata a reflektují vyprávěcí postupy filmu, naznačuje, že umírající školník není výjimkou, že vlastní smrtelnosti podobně čelíme všichni. Namísto toho, abychom přijali, že „život je v podstatě rychlík do pekel“, jak konstatuje Jakeova matka, upínáme se k mýtům, ideálům a falešným nadějím. Právě víra ve změnu k lepšímu, kterou nám dodávají smyšlené příběhy a která překrývá fakt, že vše stárne a postupně se rozkládá, může být hlavním důvodem, proč z onoho rychlíku nevyskočit před cílovou stanicí.

Charlie Kaufman nepatří k umělcům, kteří by diváky konejšili šťastnými konci. I díky tomu jeho nový film vypovídá o obavách člověka moderní doby nebývale komplexně, zábavně a podnětně.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies