Foto Petr Zewlakk Vrabec
Když mi nedávno zavolal jeden pracovník z uhelného rypadla, aby mi poděkoval za to, že v Uhelné komisi usilujeme o pomoc lidem odcházejícím z uhelného průmyslu, potěšilo mě to. Už jsem totiž také zažil demonstrující horníky s hesly proti ekologickým organizacím. Sice šlo o akci organizovanou uhlobarony, ale přesto se opírala o reálnou naštvanost zaměstnanců. Dnes však vedeme konstruktivní debatu s odboráři a odborářkami zastupujícími lidi z elektráren a dolů. I když se většinou neshodneme na tom, jak rychle by u nás mělo uhlí skončit, jsme zajedno v tom, že proces musí doprovázet maximální ohledy na zaměstnance.
Místo daňových rájů podpora lidí
Starost o budoucnost lidí z uhelných regionů ostatně byla v centru zájmu organizací jako Hnutí DUHA a Greenpeace od začátku dlouhého boje za konec využívání uhlí. Samotné územní limity těžby hnědého uhlí (jedno z nejzásadnějších rozhodnutí s cílem dosažení udržitelnosti naší ekonomiky) chrání pracovní místa a obecně možnost žít kvalitní život, stejně jako chrání krajinu nebo ovzduší. Například limity na velkolomu Československé armády chrání pětkrát více pracovních míst (v obcích i továrnách, které měly ustoupit rypadlům), než kolik by jich zachování limitů postupně zrušilo. Podobně dlouholetá marná snaha ekologických organizací o odpis zásob uhlí ležícího za limity těžby směřuje k uvolnění zablokovaného stavebního rozvoje obcí ležících na zásobách uhlí.
Lidé z dolů a elektráren jsou právem hrdí na to, že oni a jejich předchůdci po desetiletí zajišťovali energetické zásobování naší společnosti. Energetiku je nutné dramaticky změnit, ale musíme přitom myslet na dluh, který vůči těmto lidem máme, a splatit jej.
Když místní lidé a ekologické organizace společně zabránili zbourání měst a obcí, bylo nutné se zaměřit přímo na pomoc lidem pracujícím v dolech. Proto jsme podporovali ustanovení speciálního sociálního příplatku lidem, kteří přijdou z důvodu politicky stanoveného útlumu na tomto velkolomu o práci. Povedlo se. A zároveň jsme chtěli, aby stát zvýšil poplatky z vytěženého hnědého uhlí a peníze z něj místo do daňového ráje na Kypru (kde sídlí mateřská firma Pavla Tykače, vybírající si miliardové dividendy) směřovaly právě do pomoci lidem v místě. To se zatím nepodařilo, ale aktuálně usilujeme, aby toto navýšení umožnila novela horního zákona.
Energetiku je třeba změnit
Nyní však všichni čelíme novým výzvám. Výrazně se zpřesnilo vědecké poznání budoucí změny klimatu, která bohužel probíhá už nyní rychleji, než se čekalo. Víme také přesněji, co musíme udělat, abychom ji zadrželi na relativně bezpečné úrovni. Vědci apelují, že by vyspělé státy měly skončit se spalováním uhlí do roku 2030, tedy už za deset let. Uhelné firmy čelí vlivem kampaní ekologických organizací veřejnému tlaku, banky jim přestávají půjčovat, nároky na ochranu zdraví (a tedy i emisní limity pro prach, rtuť a další škodliviny) se zpřísňují a cena emisní povolenky vystřelila vzhůru. A to vše má své důsledky. Aktuálním příkladem je firma Sokolovská uhelná, které se před pár měsíci přestalo vyplácet využívání uhlí v elektrárně Vřesová, a tak začátkem září přešla na zemní plyn. Což má za následek propouštění části lidí z těžby a také z provozu na zpracování uhlí (elektrárna totiž nepálila přímo uhlí, ale z něj vyrobený plyn).
Dostáváme se tedy do situace, kdy není až tak důležité, jak dlouho by kdo z nás chtěl uhlí využívat (mimochodem 52 procent dotázaných z Karlovarského a Ústeckého kraje ve výzkumu veřejného mínění preferuje konec do roku 2035 či dříve), ale do kdy potřebujeme vymyslet, jak zvládnout rychlý ústup firem od tohoto paliva, tedy jak zajistit nové zdroje pro pokrytí energetických potřeb obyvatel a ekonomiky. Zároveň musíme zabránit sociálním problémům lidí, kteří v končícím uhelném průmyslu pracují a vytvořit nová pracovní místa v uhelných regionech. Proto prosazujeme nejen rozšíření speciálních sociálních dávek na zaměstnance a zaměstnankyně uhelných dolů, ale také uhelných elektráren. A také proto se zasazujeme o využití peněz nyní nabízených z Evropské unie na rozvoj domácích obnovitelných zdrojů právě také v uhelných regionech. Lidé z dolů a elektráren jsou právem hrdí na to, že oni a jejich předchůdci po desetiletí zajišťovali energetické zásobování naší společnosti. Energetiku je nutné dramaticky změnit, ale musíme přitom myslet na dluh, který vůči těmto lidem máme, a splatit jej.
Autor je vedoucí energetického programu Hnutí DUHA a člen Uhelné komise.