Ulice nově vznikající vídeňské čtvrti Seestadt Aspern připomínají scény z filmu Inception. Po nových silnicích skoro nejezdí auta, chodníky jsou prázdné, v obchodech, lemujících ulice, se lidé mihnou jen vzácně. Seestadt Aspern se pro své budoucí obyvatele teprve dokončuje, časem tu ale má žít dvacet tisíc lidí. „Jak se vám tu bydlí?“ ptám se anglicky prvních kolemjdoucích a po chvíli zjišťujeme, že jsou to Češi. „Je tady levno a je to tu hezký,“ krčí rameny mladý pár, který tu žije v družstevním bydlení. „Metrem jste v centru za chvíli, ale hlavně tu máme všechno, co je potřeba, a to nám přijde ideální.“ Do Vídně se přestěhovali teprve před pár lety, a když slyšeli o možnosti pronajmout si byt v Seestadtu, neváhali. „V poměru k našim platům to tady vyjde nesrovnatelně levněji než v Česku. A navíc: podívejte se na to okolí.“ Ukazují na různé domy, které čtvrť pojmenovanou po uměle vytvořeném jezeře tvoří, než vesele mizí v jednom z mnoha vnitrobloků. Ekologicky udržitelná, technologicky chytrá, cenově dostupná a architektonicky rozmanitá čtvrť působí v jarním slunci jako reklama na dokonalý život. Ve Vídni však Seestadt představuje, nejen z hlediska bydlení, celkem běžný standard městského plánování.
Patnáct let práce a progresivních daní
Rakouská metropole se v žebříčcích kvality života umisťuje rok co rok na první příčce. Město, které víc než cokoli jiného definuje jeho politika bydlení, započalo svou cestu k dnešnímu úspěchu hned po první světové válce. Ačkoli období „Rudé Vídně“ trvalo jen krátce, dalo základ tomu, jak se dnes ve Vídni žije. Z města zdecimovaného první světovou válkou, kde byla bída, chudoba a nedostatečné hygienické i sociální standardy, se během patnácti let stala progresivní metropole, do které se sjížděli lidé z celého Rakouska. Když se dnes mluví o politice bydlení, panuje obecné přesvědčení, že jakékoli velké a systémové změny trvají dlouho. „No ano, ve Vídni, tam to ale dělají sto let,“ zaznívá i u nás kdykoli, když se zmíní progresivní bytová politika rakouského hlavního města. Přitom ty zásadní změny proběhly v řádu několika let.
Oproti jiným městům není Vídeň tolik zasažena globální krizí bydlení. I v takzvaných turistických čtvrtích žijí úplně obyčejní lidé a fungují úplně normální obchody.
Když tu sociální demokraté v roce 1919 drtivě vyhráli volby, mimo jiné i díky právu žen volit, dali si jako hlavní úkol udělat z Vídně výstavní skříň sociálnědemokratické politiky. V té době se Vídeň stala i samostatnou spolkovou zemí, což jí umožnilo vytvářet vlastní zákony. Právo na vzdělání, důstojné bydlení, zdravotnickou péči, veřejně dostupné sportovní vyžití, práci a celkově kvalitní život hrály v politice tehdejší radnice prim. Vedení města úplně přenastavilo daňovou politiku: vedle státních daní zavedla městská samospráva i daně lokální. Ty byly uvaleny na luxusní zboží, jako jsou jezdečtí koně, velká soukromá auta, drahé jídlo. Týkaly se i služebných v domácnostech a hotelových pokojů. V důsledku investiční činnosti obce se míra nezaměstnanosti ve Vídni ve srovnání se zbytkem Rakouska a Německa snížila. Všechny investice byly financovány přímo z daní, nikoli z úvěrů. Městská správa tak zůstala nezávislá na věřitelích a nemusela platit úroky z dluhopisů.
Vznikla také nová progresivní daň „Wohnbausteuer“ (daň z bytové výstavby), jejíž výše stoupala podle hodnoty majetku. Příjmy z ní město použilo k financování rozsáhlého programu bydlení. Tímto způsobem se za pouhých jedenáct let podařilo postavit více než 65 tisíc bytů v celkem 350 bytových komplexech vysoké architektonické kvality. Právě z této doby pocházejí i slavné „hofy“, komplexy, které dodnes slouží jako vzor ideálního bydlení. Jsou rozesety po celém městě. Jde přitom o velmi jednoduché koncepty bytovek s účelným vnitroblokem, ve kterém bylo pro obyvatele připraveno všechno podstatné: dostatek zeleně, školky, školy, knihovny, komunitní centra nebo bazény a prádelny. To vše v docházkové vzdálenosti. Tímto způsobem se ve Vídni staví dodnes.
Nikdo to nechápe, ale nějak to funguje
„Celý systém bytové politiky ve Vídni stojí na dvou pilířích: městských a družstevních bytech a nové výstavbě, která pravidelně vyhodnocuje aktuální kritéria a potřeby obyvatel a přizpůsobuje se jim. To hlavní ale zůstává: byty musí být za každou cenu maximálně dostupné,“ vysvětluje mi Daniel Glaser, jeden ze zastupitelů vídeňské radnice, který se věnuje přímo bydlení. Mladý sociální demokrat je také zastupitelem v jedné z městských vídeňských částí, kde má také na starosti bydlení, speciálně novou výstavbu a bydlení pro nejvíce ohrožené lidi ve čtvrti.
Na kusy papírů mi trpělivě kreslí grafy. Ve Vídni žijí přibližně dva miliony obyvatel v jednom milionu bytových jednotek. Pětasedmdesát procent žije v nájemních bytech. Z toho větší část – asi čtyři sta tisíc jednotek – tvoří bydlení v městském bytě nebo bytě, který byl postaven pomocí asociací s limitovaným ziskem, zbytek tvoří tržní nájemné. Jen dvacet procent lidí ve Vídni byty nebo domy vlastní, zbylých pět procent trhu pak tvoří nějaké typy ubytoven a další formy bydlení. To znamená, že čtyřicet procent ze všech bytů je vyřazeno z trhu a jsou strukturovány přímo jako dostupné bydlení. Navíc každý rakouský zaměstnanec automaticky platí jedno procento ze svého platu jako takzvanou „daň na bydlení“, což jen ve Vídni přivádí do městského rozpočtu na 250 milionů eur ročně.
„Je známá věc, že bydlení ve Vídni má oslovovat široké skupiny lidí. Říkáme tomu sice sociální bydlení, ale míří na většinu obyvatel města, takže je to spíš bydlení dostupné. Nechceme, aby stát nebo město dotovaly individuální bydlení soukromým pronajímatelům skrz nějaký dávkový systém, raději zpřístupňujeme bydlení třem čtvrtinám obyvatel a různými stavebními dotacemi diverzifikujeme trh, utržené peníze dál reinvestujeme, stavíme a opravujeme,“ popisuje Glaser. Průměrná mzda středních vrstev ve Vídni se měsíčně pohybuje v rozmezí 1300–2700 eur.
„Máme vypočítáno, že by lidé neměli dávat za bydlení více než dvacet až pětadvacet procent jejich rodinného příjmu, takže zhruba padesátimetrový byt v regulovaném nájemném stojí 270–500 eur, tržní nájemné, které je spíše pro lidi s vyššími příjmy, může být u stejně velkého bytu mezi 750–1250 eury za měsíc,“ kreslí mi Daniel Glaser další a další čísla do deníčku a dodává ještě něco ke složitému systému regulací nájemného: „Pokud žijete v bytě, který byl postavený před rokem 1945, nesmí nájem překročit 5,91 eura na metr čtvereční. A to platí pro všechny byty: městské i soukromé. Ale i nově postavené byty regulujeme: od roku 2019 se dvě třetiny nového developmentu, vybudovaného Asociacemi s limitovaným ziskem za podpory města, nesmí dostat na vyšší cenu čistého nájmu, než je 4,97 eura na metr čtvereční. K tomu nám zase dopomáhá územní plánování.“ To všechno podle něj dělají ve Vídni proto, aby trh zahltili dostupným bydlením, a tím vytvořili tlak na soukromé pronajímatele. „V prostředí, kde je velmi jednoduché získat extrémně levný pronájem ve vysoce kvalitním bytě, si nikdo nedovolí účtovat za bydlení nesmyslně přepálené ceny. Kromě toho, že je to proti vídeňskému způsobu přemýšlení o bydlení jako základní lidské potřebě, je to pro majitele i ekonomicky nevýhodné. Drahý byt tu nikdo nechce,“ dodává Glaser rezolutně.
Kromě kontroly nájemného tlačí Vídeň i na pronajímatele samotné: dříve de facto nebylo možné uzavřít jinou nájemní smlouvu než na dobu neurčitou. Dnes je možné tržně pronajímat byty na tři roky. Pro nájemníky fungují kalkulačky na výpočet výše nájemného, existuje nonstop linka, kam se můžou v případě problémů obrátit, je tu i MieterHilfe – centrum pomoci, kde je možné získat zadarmo právní radu nebo jinou podporu. Systém, na kterém vídeňská politika bydlení stojí, je však tak složitý a tak komplexní, že ani samotní obyvatelé města ho nechápou. Celých čtyřicet procent lidí, kteří ve Vídni žijí, přiznává, že by nebyli schopni ho komukoli vysvětlit, ale jsou s ním spokojeni.
Město musí být spravedlivé
„Máme celé spektrum podmínek, které musí žadatelé o byt splnit: nesmí mít příjem jednotlivce vyšší než 3200 eur, musí dva roky žít ve Vídni, musí být starší osmnácti let a žít tu legálně, případně mít vyřízený azylový pobyt,“ vyjmenovává Daniel Glaser různá opatření, kterými si Vídeň své byty hlídá. I ty se operativně proměňují, problém ovšem je, že tvoří bariéru, která může být pro některé skupiny nepřekonatelná.
„Bydlení by mělo být pro všechny, kteří ho potřebují,“ reaguje na striktní pravidla Gabu Heindl, slavná vídeňská architektka, urbanistika a aktivistka, která přednáší na univerzitách v Londýně a Sheffieldu. Část bytové politiky radnice kritizuje a volá po tom, aby pro skutečně potřebné neplatila žádná pravidla. Architektka před časem dokončila studii na zakázku města s pracovním názvem „Musíme mít spravedlivé město“, v níž se soustředí na různé nedostatky současného systému. Mluví především o ženách v patologických vztazích, obětech domácího násilí, které potřebují pomoc okamžitě. Ty někdy nesplňují požadavek radnice, aby žily více než dva roky na stejné adrese, a tak se někdy ani neprobojují do pořadníku. Zmiňuje ale také mladé lidi, kteří se do Vídně přestěhují za studiem nebo za prací a nemají splněné některé požadavky – například nutnost žít ve Vídni aspoň dva roky, a proto jsou odkázáni na byty s tržními nájmy. Bavíme se také o migrantech. „Lidé z Vídně mezi prvními – je to srozumitelné, ale také to je diskriminační pro lidi, kteří jsou v akutní nouzi,“ říká Gabu Heindl.
V podobném duchu mluví i Alexander Machatschke, ředitel neziskové organizace BAWO. „Jste tu, abyste slyšela ty ošklivé věci o našem systému bydlení, je to tak, že jo?“ směje se na mě už od dveří sympatický sociální pracovník a zve mě dovnitř své kanceláře. Ta se nachází ve Floridsdorfu, jedné z vídeňských periferií, v prvním patře panelového domu. Na zdech okolo nás visí plakáty s nápisy: Pro hazardéry, nerdy, skeptiky, optimisty, komunisty, zamilované, vtipálky, kverulanty… Výčet slov je na každém plakátu jiný (a někdy dost zábavný) a odkazuje k hlavnímu heslu nové kampaně BAWO, která má jednoduchý název: Bydlení pro všechny. „Já jsem toho názoru, že by tržní bydlení vlastně vůbec nemělo existovat. S něčím tak důležitým se obchodovat nemá. Vídeň měla usilovat o maximální podíl sociálního bydlení,“ říká rezolutně Machatschke. „Když už splníte všechny podmínky, trvá to nějaký čas, než se dostanete z pořadníku přímo k bytu, jenže pro některé skupiny je extrémně náročné žít dva roky v tržním nájmu,“ vysvětluje mi zpoza stolu. „Máme několik kategorií zranitelných lidí, kromě migrantů, samoživitelek, lidí s nízkými příjmy to jsou i lidé bez domova. A pro ty jsme tu my,“ říká sociální pracovník, který se problematikou bezdomovectví zabývá více než třicet let. Za tu dobu se hodně věcí změnilo.
Domovy místo domů
„Když jsme začínali, bylo ve Vídni jen pár domů určených přímo pro lidi z ulice. Dnes tu máme přes třicet programů a město pracuje s konceptem Housing First. Ubytovny, kde se dříve mohlo pobývat jen přes noc, se mění na takzvané Domy proměny, kde lidé mohou bez obav trávit celé dny. V zimě, kdy hrozí umrznutí, poskytuje město přespání každému, kdo si zažádá. Naše pravidlo je, že žádný člověk nesmí být na ulici mezi listopadem a březnem.“ I přesto jsou lidé bez domova i ve Vídni. „V celém Rakousku je něco kolem 21 tisíc lidí bez domova, ale to jsou jen ti registrovaní. Ve Vídni se mluví o necelých pěti tisících lidí bez domova nebo v nekvalitním bydlení. Problém ale je, že pro ně dnes nemáme dostatek sociálního bydlení. Ano, jsou tu ubytovny, jsou tu i celé domy, kde mohou přespávat. Ale to pořád neznamená, že jim město nabízí skutečný domov,“ vysvětluje Machatschke.
Z pohledu sociálního pracovníka má Vídeň své chyby, ale přinejmenším je její politika bydlení stabilní a pevná. „A nemáme žádná ghetta, což je skvělé, nejsou tu ani sociálně slabší čtvrti, nic podobného. Sociální bydlení je rozeseto po celé Vídni a bydlí v něm naprosto různí lidé. To je bezesporu úspěch. Ale chtělo by to zlepšit systém hodnocení, chtělo by to důslednější práci s komunitami, aby se ohrožených lidí nebály. Vídeň je sice solidární město, ale lidi z ulice tu v sousedství zas tolik obyvatel nechce,“ přiznává kriticky sociální pracovník.
„Každý rok se snažíme uchovat na dva tisíce bytů pro lidi v největší, akutní nouzi a na ty se nečeká“ oponuje jeho tvrzením Daniel Glaser. Podle Alexandera Machatschkeho to ale nestačí, tlačit se musí i na soukromé pronajímatele, aby své byty ještě zlevňovali. „Město může jen stavět další a další sociální bydlení, což dělá, ale spolu s tím by se mělo usilovat o omezení soukromého trhu s bydlením, větší zastropování nájemného. Bohužel to může zajistit jen stát,“ stěžuje si Machatschke. Ví, že s konzervativci ve vládě jsou tvrdší regulace v jakékoli oblasti nemyslitelné. „I do Vídně už doputoval názor, že se s bydlením má obchodovat. Ale víte, co o tom říká Leilani Farha,“ směje se. „Vím,“ odpovídám mu a pak oba zároveň řekneme: „Zlato není lidské právo, bydlení ano.“
Nejde jenom o bydlení
Monumentální budova Wiener Wohnen stojí přímo u stanice metra Gasometr. V chladném jarním počasí vypadá trochu jako nedobytná tvrz. V úřadě, jehož jediným úkolem je starat se o kvalitu vídeňského bydlení, pracuje na čtyři tisíce lidí. Jedním z nich i Christian Kaufmann. „Jsme největší neziskovou firmou zaměřenou na bydlení v Evropě,“ dme se pýchou, když mě provádí chodbami budovy. „V městských bytech žije zhruba půl milionu lidí, jsme také největší světový pronajímatel obecních bytů,“ dodává ještě pečlivěji jeho kolegyně. Jenom o bydlení ale nejde.
„Staráme se o stovky parků, dětských hřišť, společenských místností určených pro kulturní nebo sportovní vyžití, ale zaměstnáváme i sociální pracovníky, kteří pečují o stabilitu komunit. To je pro nás extrémně důležité,“ zdůrazňuje Kaufmann. S jednou takovou dvojicí se setkávám náhodou, při návštěvě jednoho z nejslavnějších vídeňských hofů. Reumann-Hof, tvořený nádherně členěnou fasádou a opečovávanými vnitrobloky s honosnými bazénky, obývají typově různorodí lidé. Celkem se tu nachází 450 bytů. „Žije se tu dobře, nájem je nízký a taky se o nás dost starají. Kdykoli něco potřebujeme, stačí se ozvat,“ říká bez sebemenšího náznaku zájmu mladší muž, který před domem pleje záhonek. Tak je to ve Vídni skoro pokaždé, kdy se o bydlení bavím s místními obyvateli. Ani je nenapadne, že z hlediska většinových poměrů v Evropě vlastně žijí v utopii.
„My jsme tu v podstatě od toho, aby se dařilo překonávat drobné i větší problémy, které mezi nájemníky můžou nastat,“ říká mi Daniel, jeden ze 160 sociálních pracovníků zaměstnaných městem jako komunitní koordinátoři. „Snažíme se budovat pozitivní vztahy mezi lidmi v domech, starat se o komunitní život, naslouchat místním a společně s nimi pak hledat řešení nebo měnit věci k lepšímu.“ Pro Wiener Wohnen je takový způsob práce typický. „Lidé si neplatí jen za byty, ty samotné vám domov nevytvoří, je nutné zajišťovat takovou kvalitu života, aby každý nájemník byl spokojený a žil v pocitu bezpečí.“
Město pro budoucnost
Od roku 2004 se většina nově postavených bytů realizovala prostřednictvím Asociací s limitovaným ziskem (LPHA). Město se tímto způsobem pokoušelo diverzifikovat trh a dát možnost menším developerům, aby za přesně daných podmínek mohli stavět. „Snažíme se podmínky pro výstavbu přizpůsobovat aktuálním potřebám. Máme celkem čtyři pilíře, které město při zadávání zakázek hodnotí: ekonomickou dostupnost, architekturu, sociální udržitelnost a ekologii,“ vysvětluje mi Kurt Hoffstetter, jeden z lidí zodpovědných za IBA Vienna, Mezinárodní výstavu budov, kterou Vídeň bude hostit v roce 2022. Pojala ji jako přehlídku toho nejlepšího ze sociálního bydlení, možnost, jak účelně renovovat i vytvářet novou výstavbu. „Nazýváme celý koncept Novým sociálním bydlením, což ale znamená především to, že operativně pracujeme s aktuálními výzvami. Řešíme proměnu trhu práce, genderové otázky, nové technologie, maximální dostupnost pro lidi s jakýmkoli handicapem a samozřejmě klimatickou krizi,“ říká důrazně Hoffstetter. Podle těchto kritérií se proto tvoří nové bytové komplexy, které za dva roky Vídeň představí veřejnosti. Celkem má být uvedena přibližně stovka projektů v devíti čtvrtích. Většinu z nich postaví Asociace s limitovaným ziskem. Pár z nich ale plánují postavit i soukromí investoři a město samotné.
„Na nějakou dobu přestalo Wiener Wohnen stavět, přišlo nám, že je potřeba spíše podporovat Asociace s limitovaným ziskem, což je taková vídeňská obdoba družstevního bydlení,“ říká Christian Kaufmann. „Jenže globální krize bydlení udeřila i na Vídeň, a tak jsme začali jednat. V roce 2015 jsme začali stavět první z nových hofů, pojmenovali jsme ho Barbara-Prammer-Hof – po jedné z nejslavnějších levicových političek v Rakousku. Celkem chceme během následujících pár let vybudovat čtyři tisíce bytů,“ pronáší s hrdostí v hlase.
Místo, kde Barbara-Prammer-Hof stojí, vypadá trochu jako moderní verze filmu Panelstory od Věry Chytilové. Vede sem prodloužená stanice metra, bytovka stojí, ale všechno ostatní je teprve v procesu. Rozkopané pozemky, vznikající veřejný prostor, dětské hřiště ve výstavbě. Už tady ale bydlí lidé a v celém tom chaosu se nerušeně pohybují. Jednoduchý bytový komplex zdobí klasický rudý nápis, kterým město občanům připomíná, kdo „jejich“ bydlení zaplatil: Postaveno městem Vídeň mezi léty 2018–2019. Jako většina městského a družstevního bydlení má i Barbara-Prammer-Hof vnitroblok a komunitní prvky jako společnou pavlač. Vstupní halu zdobí umělecká mozaika – Vídeň totiž stále pracuje s koncepcí „procento na umění“ a podporuje umisťování uměleckých děl ve veřejném prostoru. „Jeďte se podívat do nové čtvrti Sonnwendviertel, je hned u hlavního nádraží,“ nabádá mě ještě Christian Kaufmann.
My určujeme, kolik vy budete vydělávat
Obří výstavbu v lukrativní lokalitě tvoří rozmanité typy budov. Najdeme tu velké bytové komplexy i menší objekty, domy obložené dřevem i samostatně stojící malé paneláky. Část prostoru není vůbec zastavěná a je vyhrazená zeleným pásům, hřištím, cyklostezkám, rozlehlému parku. Jednotlivé vnitrobloky jsou volně průchozí a navazují na sebe, skoro každá orientační tabule na jednotlivých budovách ukazuje, jak moc se v Sonnwendviertelu dbá na komunitní život. Najdete tu kino, společenské místnosti, zahradní altánky určené ke společnému grilování, pavlače. V řadě domů jsou přístupné tělocvičny, najdete tu bazény – někdy na střechách, jindy zabudované přímo v domech. Objevují se i komunitní zahrady se včelíny nebo opravny kol. Všechna společná místa jsou maximálně bezbariérová a přátelská k dětem. V téhle nové čtvrti by velká část domů postavena právě pomocí Asociací s limitovaným ziskem, kterých je ve Vídni kolem šedesáti.
„Tak třeba jsme si vypočítali maximální možný zisk takové Asociace, a to s přihlédnutím na ekonomicky udržitelný aspekt výstavby,“ popisuje Daniel Glaser. „Náklady na nový development jsou podle nás ideální ve výši 2100 eur (55 tisíc korun) na metr čtvereční, to je částka, za kterou by se mělo stavět, a která přitom zaručuje maximální kvalitu,“ ukazuje na různé sloupce ve své prezentaci.
Celý systém družstevního bydlení je založený na systému spolufinancování, díky kterému si město udržuje stabilizovaný rozpočet. „V modelu podporovaného bydlení figuruje kromě města banka, samotná developerská asociace a ještě družstevník,“ ukazuje Glaser na své pečlivě vypracované grafy. Banka, Asociace i družstevník mají nějaký počáteční vklad. Město ho pak doplní. Pracujeme s tím, že maximální povolený úrok u Asociací i u bank je 2,5 procenta (zatímco na trhu je to pět procent), město si nárokuje procento úroku. Z těchto částek nakonec skládáme nájemné. Dostupnost je totiž otázkou zisku,“ dodává. V praxi to znamená, že výsledné nájemné na metr čtvereční u Asociací je poloviční oproti tržnímu. V městem nejméně podporovaných výstavbách je počáteční družstevní vklad třeba i třicet tisíc eur, nájemné je pak ale doživotně osm eur na metr čtvereční se vším všudy. Vedle tohoto typu výstavby má ale Vídeň i výrazněji dotované projekty, kde je počáteční částka, kterou musí družstevník vložit, mnohem nižší. Na výši nájemného se to ale projeví jen minimálně.
Taková politika je možná i proto, že Vídeň reguluje ceny pozemků. Právě ty bývají z hlediska výstavby nejdražší a město to dobře ví. „Vyrobili jsme nové zóny a ocenili je,“ ukazuje Glaser. „Jde nám o to, aby se s pozemky nespekulovalo, to hrozně zvyšuje cenu výstavby. Když někdo v minulosti vlastnil pole, které se změnilo na stavební pozemek, šlo o hrozný skok v ceně. Proto jsme určili, že každý takový pozemek musí být ze dvou třetin prodán za cenu 188 eur na metr čtvereční a jen s jednou třetinou si majitel může nakládat komerčně a prodávat ho za tržní cenu 750 eur. Tím město vstupuje do soukromých jednání a pro sebe i pro Asociace zajišťuje možnost dostupného odkupu půdy,“ říká Daniel Glaser. „Pro vlastníka pozemku je to velký výdělek tak i tak,“ dodává ještě lakonicky.
Chránit své obyvatele
„To hlavní, čeho se za každou cenu snažím vyvarovat je, aby moje kritika vyzněla jako to, co říkají pravicoví politici. Moje kritika míří zleva, mluvím o nespravedlnosti systému bydlení, které však za žádných okolností nevyřeší trh, ale jenom lepší politika ze strany města a kvalitnější balancování. Všechno, co se o politice bydlení ve Vídni říká, je pravda, ale máme i co zlepšovat,“ říká Gabu Heindl důrazně a dodává, že tendence zničit unikátní vídeňský systém jeho tržní liberalizací neustále sílí. „Privatizace a deregulace by ale znamenaly cestu do pekel,“ varuje. Jenže právě to dnes hrozí. V Rakousku totiž vládne pravicový parlament, a ačkoli města mají svou autonomii, to hlavní rozhodují státní zákony,“ doplňuje ji Alexander Machatschke z BAWO.
„Podle nového rakouského zákona je možné nabídnout družstevníkům jejich byty k odkupu po pěti letech. Dříve tato hranice byla deset let, ale málokdo jí využíval,“ popisuje Heindl, která proti novému zákonu aktivně vystupuje. „Vždyť je to blbost! Město družstevní byty masivně dotuje, tak proč by si někdo náš společný majetek měl vůbec kupovat do soukromého vlastnictví?“ rozčiluje se známá architektka.
„Dělali jsme si výzkum a 84 procent obyvatel Vídně o žádnou privatizaci nestojí. Ale možnost odkupu družstevních bytů nás samozřejmě znepokojuje, kdyby ho lidé začali uplatňovat, dá se očekávat, že se právě s tímto typem bydlení bude spekulovat. Obyvatelé ho koupí levně, pak ho za mnohem víc přeprodají a celý systém může začít kolabovat,“ přiznává Christian Kaufmann. Přes řadu obav, které s novým federálním zákonem přicházejí, ale věří, že ke zničení vídeňského systému bydlení nikdy nedojde. „Naše tradice funguje už sto let, každý, kdo ve Vídni žije, chápe, v čem je to výhodné. Oproti jiným městům nás tolik nezasahuje globální krize bydlení. Jasně, máte tu čtvrti, které jsou více turistické. Jenže i v nich žijí úplně obyčejní lidé a fungují úplně normální obchody. A o tom to celé je. Nemůžete bojovat proti gentrifikaci, turismu, negativní proměně města a služeb bez místních lidí. Jediný způsob, jak ve městě vzdorovat gentrifikaci, je pečovat o jeho obyvatele. Chránit jejich domovy, jejich právo na bydlení, jejich komunity. A to zajistí pouze dostupné bydlení. Všechno ostatní je jen kosmetika,“ uzavírá rezolutně Kaufmann, zatímco se loučíme na chodbě administrativního molochu.
Wiener Wohnen, stejně jako celá místní politika bydlení, není úplně bez chyby. Jedno je však z atmosféry rakouského hlavního města, místních institucí i myšlení obyvatel možné vyčíst téměř stoprocentně: ve Vídni je bydlení chápáno jako právo do takové míry, že nad tím nikoho nenapadne ani přemýšlet.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Text je součástí projektu Bydlení je nad zlato, který vznikl za podpory nadace Rosa-Luxemburg-Stiftung.
Autorka reportáže děkuje Eurocomm-PR / Zahraniční kanceláři města Vídně v Praze, speciálně Martinu Landovi, za obětavou pomoc při shánění respondentů a respondentek.