Foto Petr Zewlakk Vrabec
Ve středu představily české občanské organizace sdružené v Social Watch a Klimatické koalici monitorovací zprávu, která poukazuje na nedostatečné kroky české vlády při naplňování závazků Pařížské dohody. Česko podle zprávy selhává ve všech klíčových oblastech. Nejenže příliš pomalu snižuje vlastní emise, ale v ambiciózních snahách o přechod ke klimatické neutralitě navíc blokuje i zbytek Evropské unie.
Pařížskou dohodu Česko ratifikovalo v roce 2017. Společně s většinou zemí světa se tím zavázalo držet růst globální teploty pod kritickou hranicí, jejíž překročení by pro lidstvo mělo katastrofální následky. Ve stejném roce vláda přijala také klíčový strategický dokument Politika ochrany klimatu v ČR, který navrhuje čtyři desítky konkrétních opatření pro snížení emisí skleníkových plynů.
Podle Michaely Pixové z Klimatické koalice vláda tomuto obrovskému globálnímu riziku stále ještě nepřikládá patřičnou vážnost. „Tím, že nedostatečně usiluje o dodržování závazků Pařížské dohody a vykazuje slabé výsledky i v naplňování své vlastní strategie ochrany klimatu, poškozuje zájmy obyvatel této země, které de facto vydává napospas nejisté a velmi nebezpečné budoucnosti,“ tvrdí Pixová. Namísto podpory zdravých ekosystémů v Česku přetrvávají špatné postupy v zemědělství i lesním hospodářství. V důsledku toho se česká krajina nedostatečně adaptuje na nové klimatické podmínky, proměňuje se v neúrodnou polopoušť bez schopnosti zadržovat vodu a stává se zdrojem dalších emisí.
Aby transformace byla spravedlivá
Slabá je také podpora spravedlivé transformace uhelných regionů. Podle Kristiny Zindulkové z Asociace pro mezinárodní otázky je pro spravedlivou transformaci klíčový regionální rozvoj uhelných krajů a vytvoření férových podmínek ve spolupráci s horníky a hornickými odbory. „V rámci programu Re:start, který přerozděluje evropské fondy, se do nich však nedaří v přepočtu na obyvatele dostat více prostředků než do ostatních krajů. Obchodem s emisními povolenkami z nich navíc odtékají příjmy uhelných společností. Proto je nutná výrazně vyšší podpora, než jaké se jim v současnosti dostává, a zajištění lepšího využití dostupných finančních zdrojů z dotací,“ vysvětluje Zindulková.
Ve třech českých uhelných regionech – Karlovarském, Ústeckém a Moravskoslezském kraji – jich pracuje zhruba čtrnáct tisíc, zaměstnanců elektráren a tepláren je pak kolem tří tisíc. Na uhlí je navázáno dalších přibližně deset tisíc pracovních míst ve výrobním řetězci a na těžbě černého uhlí závisí také pracovní místa v hutnictví. „To jsou lidé, kteří jsou přechodem od uhlí výrazně ohroženi,“ upozorňuje Zindulková, podle níž v českém kontextu chybí komplexní program, který by na jedné straně mapoval požadavky bývalých zaměstnanců uhelného sektoru, na straně druhé by monitoroval poptávku po pracovní síle a podílel se na vyhledávání a vytváření vhodných pracovních míst, protože právě nesoulad mezi poptávkou a nabídkou práce bývá častým problémem zdárné rekvalifikace.
Nedostatečnou pomoc pak Česko poskytuje nejen strukturálně postiženým regionům na svém území, ale také rozvojovým zemím, jimž v poměru ke svému HDP posílá jeden z nejmenších finančních příspěvků na pomoc s klimatickou krizí ve srovnání s ostatními vyspělými zeměmi, které k tomu zavazuje Pařížská dohoda.
Nenaplněná vládní strategie
V pořadí druhá publikace Klimatické koalice a Centra pro dopravu a energetiku reviduje naplňování vládní strategie ochrany klimatu v Česku a navrhuje doporučení pro její aktualizaci. Ta nejdůležitější se týkají novely lesního zákona, úspory energie, rozvíjení kapacit železniční sítě pro nákladní dopravu nebo revize vládního postoje k tzv. antifosilnímu zákonu. S tím by měla mimo jiné pomoci i Uhelná komise – do konce tohoto roku má totiž doporučit konkrétní datum konce těžby a spalování uhlí v ČR. „Důkladná evaluace Politiky ochrany klimatu v ČR ukázala, že po třech letech od jejího přijetí jsou ze čtyřiceti opatření a doporučení uspokojivě plněny pouze čtyři,“ uvádí Tomáš Jungwirth z Centra pro dopravu a energetiku. Nelze se tedy podle něj divit, že až do příchodu pandemie české emise skleníkových plynů neklesaly. Politika ochrany klimatu v ČR (POK ČR) je podle organizací strategický dokument, který má potenciál zalomit českou emisní křivku směrem dolů a napravit škody napáchané v českých lesích i zemědělské krajině. „Většina opatření uvedených v tomto dokumentu se ale ve skutečnosti naplňuje pouze z části, nebo vůbec. Ministerstva se ke své odpovědnosti nehlásí a nejdůležitější nástroje, které mohly přinést opravdovou změnu, jako je uhlíková daň nebo antifosilní zákon, vláda smetla ze stolu,“ říká Jungwirth.
Publikace, kterou Jungwirth představil, obsahuje i sadu doporučení, co by ČR měla dělat. Například v oblasti dopravy jde o zavržení nápadu snížit spotřební daně z nafty. Dále navrhuje rozvíjet kapacity železniční sítě směrem k její větší propustnosti pro nákladní dopravu, zpoplatnit další silniční úseky nebo upravit silniční daň tak, aby stimulovala využití alternativních pohonů v silniční nákladní dopravě.
Podle stanoviska, které Klimatická koalice nedávno zaslala českým zákonodárcům, je pro ochranu klimatu a soulad s cíli Pařížské dohody klíčové snižování emisí zejména v nadcházející dekádě. Současná čtyřicetiprocentní redukce emisí do roku 2030 by měla být na celounijní úrovni navýšena ideálně na 65 procent. Jako nejpravděpodobnější se zatím jeví nedávno zveřejněný návrh Evropské komise na 55procentní redukci. I ten však česká vláda odmítá. Organizace sdružené v Klimatické koalici proto vládu ČR nabádají k odpovědnosti a k vyslovení podpory co možná nejvyššímu klimatickému cíli pro Evropskou unii jako celek a k tomu, aby v Bruselu neblokovala návrh na minimálně 55procentní redukci emisí skleníkových plynů do roku 2030.