Vyprávění jako emancipace. Škola kritického myšlení Marie Janion

Polská literární historička Maria Janion (1926–2020) zdůrazňovala, že základem humanitních věd je vyprávění. Její analýzy se zaměřovaly na příběhy, které konstruují či zobrazují stereotypy, křivdí a stigmatizují či rozkrývají mechanismy násilí.

Maria Janion zdůrazňovala, že základem humanitních věd je vyprávění. V jejím pojetí se jednalo o vyprávění kritické a angažované. Není tedy divu, že se její analýzy zaměřovaly na příběhy, které konstruují či zobrazují stereotypy, křivdí a stigmatizují či rozkrývají mechanismy násilí.

Coby ochránkyně svobody výzkumu, svobody existenciální i společenské se metodicky pokoušela zjistit, kde má původ stigmatizace žen v kultuře a proč se s nimi a s jejich díly zachází jako s méněcennými.

Začnu dvěma citáty, které, jak se domnívám, spojuje přesvědčení, že vyprávění podporuje existenci literatury, filosofie, kultury, a tudíž musí mít (a má) potenciál udržovat a rozvíjet uvedené oblasti. Má se dobře i přesto, že bylo už několikrát (například dekonstruktivisty) posíláno do důchodu. Vykážete jej dveřmi, a ono se vrací oknem. Když zavřete okna, vchází komínem. Není důležité, že v oslabené verzi. Přetrvává a nikdy neusíná. To bez něj všechno ustává. Maria Janion si toho byla vědoma a v knize Niesamowita Słowiań­szczy­zna (Znepokojivé slovanství, 2006) pronesla důležitou tezi: „Myslím si, že základem humanitních věd je vyprávění. Nestačí pouze něco uvidět, prožít nebo snad něco pochopit. Je třeba umět o tom i vyprávět. Vyprávění, záměrně umělecké i neumělecké, usiluje o formu, ať chce nebo ne.“

Základní kámen lidské činnosti

Literární teoretička Barbara Hardy, zdůrazňujíc význam vyprávění coby „primárního aktu mysli přeneseného ze života do umění“, už před více než padesáti lety ukázala, že vyprávění je základním kamenem veškeré lidské činnosti – narativně přece vzpomínáme, kritizujeme, chválíme, závidíme, sníme, milujeme, nenávidíme, teskníme, učíme se. Dennodenně o sobě vyprávíme (a vyprávíme se) v esemeskách, mailech, komentářích na webu. Mluvením či psaním neustále vyjadřujeme sami sebe, mluvíme o sobě, o svých pocitech, zkušenostech, úvahách, plánech. Rozhodně se nejedná o monolog, ale o dialog – vyprávění předpokládá, že někdo někomu něco nebo o někom vypráví.

Příběh nabývá různých tvarů – dopisu, románu, hry, eposu, básně, eseje, reportáže, autobiografie. Potřebujeme jej bez ohledu na dané téma, motivy, stylistické uchopení, abychom alespoň na chvíli vnesli jakýsi řád (identický s vyjadřovacími schopnostmi a porozuměním) mezi množství našich prožitků či podnětů, které chce sám příběh sdělit. K podobným výsledkům v souvislosti s vyprávěním jako Barbara Hardy dospěla i Hannah Arendtová v díle Vita Activa (1958, česky 2007). Vyprávění tvoří jednotlivce, dvojici, skupinu, společenství. Velmi často spojuje estetiku s etikou nebo dokládá etičnost estetiky či estetičnost etiky. Především má ale emancipační charakter, osvobozuje, předává hlas. Emancipace vyprávění je silně svázaná s jeho kritickým hlediskem.

Angažované vyprávění

Právě kritičnost, neustálé pochybování, kladení otázek, nesouhlas, podezíravost, schopnost dívat se na věci jinak, z různých úhlů, osobitá intelektuální neposednost, která se promítá do nových pokusů o uchopení paradigmatu romantismu a jeho proměn během 20. století, patří k nejcennějším rysům literárněvědné a literárněhistorické esejistiky Marie Janion. Vědkyně znovu a znovu zdůrazňovala, že minulost má neopomenutelný význam pro přítomnost, jelikož formuje přítomný okamžik víc, než si uvědomujeme. Byla pozornou čtenářkou děl Jeana­-Jacquese Rousseaua, Gustava Flauberta, Adama Mickiewicze, Zygmunta Krasińského, ale také Witolda Gombrowicze, Stanisława Ignacyho Witkiewicze, Marie Kuncewiczové, pozorně pohlížela také na filmy Andrzeje Wajdy. Byla nejen literární historičkou, ale také historičkou idejí. Věděla dobře, že literatura vzniká ve spojení s mnoha dalšími texty z oblasti kultury, že s sebou nese pojmy z filosofie, vypovídá o dané epoše, společnosti, umělci.

Jednou z podstatných vlastností diskursu literatury je kritičnost, jíž chápeme jako otevřenost interpretacím ovlivněným daným výchozím bodem. Janion měla cit pro vnímání nejjemnějších nuancí, jakož i pro zevšeobecňování (které je samo o sobě neškodné, ale pokud se o něj pokoušíme nedbale, dospějeme k chybným soudům či úsudkům). S nesmírnou intelektuální i rétorickou obratností podkopávala stereotypy, dokázala uchopit mechanismy násilí a rozložit je na prvočinitele. Zde se projevuje nadmíru důležitá emancipace myšlenek a nástrojů analýzy, které Maria Janion tvořila a používala a jež se pokaždé skládaly v angažované vyprávění, které ona sama nazvala „způsobem orientace ve světě“. Vědomosti získané na takové cestě nejsou vždy optimistické, na což autorka často poukazovala, ale na druhou stranu jsou ze zásady nepostradatelné a vzbuzují vnímavost. Zejména u Druhého a často též u Jiného. Tím se nám nepřímo představuje důležitá vlastnost vyprávění: souvislost, která předpokládá dialog, obrácení pozornosti k tomu, komu se vypráví, ale zároveň k tomu, o kom tvoříme příběh. Jinými slovy: pomocí vyprávění můžeme sami sebe zastoupit, a tím pádem vytvářet něco, co je jednotné; musíme rovněž pamatovat na zaměnitelnost příběhů – ty, které utlačují, křivdí, eliminují, by měly být nahrazeny příběhy odhalujícími nerovnost a především těmi, jež nám objasňují mechanismy násilí tak, aby bylo možné je zastavit. A vůbec nejlépe: abychom je mohli rozebrat a na jejich místo navrhnout nová řešení. I v tom tkví podstata emancipace.

Překračování hranic

Emancipační schopnosti vyprávění, stejně jako jeho vnitřní, nezvykle efektivní kritičnost, Janion trefně a s nesmírnou empatií vystihla v díle Kobiety i duch inności (Ženy a duch jinakosti, 1996). Této knize náleží čestné místo v historii polské literární vědy po roce 1989 coby jedné z prvních publikací obsahujících myšlenky feministické kritiky. O tři léta později vyšla například neobyčejná monografie Krystyny Kłosińské Ciało, pożądanie, ubranie. O wczesnych powieściach Gabrieli Zapolskiej (Tělo, touha, oděv. O raných románech Gabriely Zapolské, 1999). Maria Janion se zprvu přikláněla k revizionistickému, později ke gynokritickému diskursu. Od setkání s ženskými postavami psanými muži (Mickiewicz, Józef Ignacy Kraszewski) přes úvahy o Marii Komornické až po rozbor románu Absolutna amnezja (Absolutní amnézie, 1995) Izabely Filipiakové dláždí cestu dlouho podceňovaným hrdinkám (ale i autorkám), na které se pohlíželo pouze prizmatem patriarchálních norem a zvyklostí. Coby ochránkyně svobody výzkumu, svobody existenciální i společenské se metodicky pokoušela zjistit, kde má původ stigmatizace žen v kultuře a proč se s nimi a s jejich díly zachází jako méněcennými. Nejenže odhaluje fungování a razantně usměrňovací povahu odvěkých limitujících mechanismů, ale také objasňuje, že překročení jejich hranic je nejen možné, ale dokonce nutné. Janion netlumočí pouze názory žen. Kráčí dál, když jim předává slovo, a způsobuje, že se toto slovo stává slyšitelným. Učí nás kritickému myšlení tím, že rozebírá mýty o ženách a ženskosti a vede spor se společenskými rolemi, zatíženými nespočtem konvencí. Vědomí toho, že jde o konstrukty, které lze transformovat, má ze své podstaty emancipační potenciál.

Vyprávění o ženách v kultuře a literatuře je samozřejmě jen jedním z mnoha aspektů odborné činnosti Marie Janion. Její emancipační esejistika zintenzivňuje význam svobody, nezávislosti myšlení a konání, otevřenosti vůči Jinému a uvádí do pohybu stále nové interpretace. Není u konce. Protože příběh o svobodě – a zároveň svobodu přinášející – by neměl skončit nikdy.

Autorka je polonistka.

Z polštiny přeložil Tadeáš Dohňanský. Text vyšel ve čtrnáctideníku A2 č. 20/2020.

 

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies