,,Vždycky, když mám pocit, že jsme narazili na dno, stane se něco horšího,“ říkají Libanonci po pekelném roce

Libanon zažil za poslední rok bouřlivé protesty, pandemii koronaviru, drtivou inflaci a obrovský výbuch v hlavním městě Bejrútu. Jak se Libanonci vypořádávají se sérií pohrom?

Sedmnáctého října si Libanon připomene první výročí začátku saury (revoluce). Revoluce přišla do ekonomické krize, kterou protesty prohloubily stávkami a blokádami silnic. Přestože demonstrace trvaly několik měsíců a demonstrující zkoušeli všechny možné strategie od lidského řetězu přes veřejné debaty o budoucnosti země po blokády náměstí, nepodařilo se vyměnit zkorumpované politické elity a nahradit sektářský politický systém. Ještě před ničivou explozí v bejrútském přístavu 4. srpna, která zabila téměř dvě stě lidí, byla meziroční inflace více než sto procent. Země prošla takzvanou dolarovou krizí. Americké dolary byly po dobu třiceti let v poměru s libanonskou lirou 1 : 1500. Dnes se je možné v tzv. pouličním kurzu vyměnit dolar za 7500 lir.

Po internetu koluje petice žádající Macrona, aby z Libanonu znovu udělal francouzské mandátní území. Stojí pod ní více než šedesát tisíc podpisů.

Ekonomickou situaci, která už tak byla velmi nahnutá, exploze v přístavu ještě zhoršila. Cena importovaných produktů tím, že část přístavu byla zničena, vzrostla. Zemi se na jaře také nevyhnula několikaměsíční karanténa, jejímž cílem bylo zpomalit pandemii koronaviru. Na konci letošního září ale přesto přibývá přes tisíc nových případů denně, což je na zemi, ve které žije zhruba šest milionů lidí, velmi vysoké číslo. (Přesný počet obyvatel nikdo nezná, protože poslední census proběhl v roce 1932 a od té doby se do něj politici nechtějí pouštět ze strachu, že odhalí změnu v poměru náboženských skupin.) ,,Vždycky, když mám pocit, že jsme narazili na dno, stane se něco horšího a objevíme nové patro,“ říká mi v různých variacích asi pět různých lidí poté, co jsme se rok neviděli.

Kdo z krize profituje a kdo míří do pekla?

Na otázku, co se stane s Libanonem, když se brzo nezformuje vláda, odpověděl nedávno prezident Michel Aoun, že Libanon míří do pekla. Někteří Libanonci proto na sociálních sítích uvedli jako své místo pobytu Peklo. Legrace to ale není, krize se podepisuje na všech sociálních třídách. Nejvíce samozřejmě na té nejchudší, nicméně podle Hospodářské a sociální komise pro západní Asii při OSN se více než polovina Libanonců v poslední době dostala pod hranici  chudoby. V důsledku toho vzrostla kriminalita i počet sebevražd. Je znám případ muže, který šel ukrást do obchodu plínky pro svoje dítě, nebo příběh člověka, jenž vykradl obchod a pak se vrátil a prosil o odpuštění.

Nicméně v každé krizi se najde někdo, kdo dokáže najít cestu, jak ze situace profitovat. V posledních dnech občanské iniciativy poukazují na problém skupování lukrativních oblastí v Bejrútu neznámými investory. Obdobná situace nastala v zemi po občanské válce, kdy část Bejrútu odkoupila soukromá firma Solidaire, která tak přispěla ke gentrifikaci centra hlavního města. Letošním srpnovým výbuchem bylo zasaženo osm tisíc budov včetně 640 historických domů. Lidé vlastnící domy v bezprostřední blízkosti výbuchu často nemají finance na to, aby budovy opravili. Francouzský server Le Commerce du Levant popsal, že lidé žijící v zasažené oblasti byli už několik málo dnů po výbuchu kontaktováni s dotazem, zda nemají zájem své nemovitosti prodat. Občanská organizace Save Beirut Heritage proto spustila kampaň na právní i jinou pomoc majitelům a majitelkám domů ve zničené oblasti.

Ztráta naděje na změnu

,,Ztratila jsem naději v tuhle zemi,“ říká mi Lea, šéfkuchařka žijící v Bejrútu, které revoluce změnila život. Byla aktivní v několika skupinách a libanonské ozbrojené složky jí během rozhánění demonstrace vyrazily zub. Naučila se spolupracovat, politicky přemýšlet, mobilizovat svoje okolí a zažila několik silných momentů solidarity. Sounáležitost a solidarita jsou mimochodem velmi často používaná slova při popisu událostí po výbuchu. Lidé z různých koutů Libanonu se už druhý den sešli, aby Bejrút uklidili. Po několika měsících, co politici zcela ignorovali hlas lidu, výbuch definitivně sebral Lee naději na změnu.

Jako jedna z mála si ale v aktuální situaci dokázala zachovat práci. Nezaměstnanost totiž dosahuje aktuálně kolem třiceti procent. Výjimečný je taky Lein plán v Libanonu zatím zůstat, i když má díky své matce francouzské občanství. Po dvou letech, co bydlela v Paříži, zjistila, že přes všechny problémy se jí lépe žije v Libanonu. Může ovšem pas využít, kdyby se situace ještě zhoršila. Velká část lidí ale takovou možnost nemá. Po výbuchu v Bejrútu dosahuje počet žádostí o emigraci 380 000. Situace je tak vážná, že se lidé čím dál častěji rozhodují i pro nebezpečnou variantu vyrazit na člunu směrem na Kypr. Od konce srpna odplulo na moře z druhého největšího města Tripolisu už 21 lodí, každá zhruba s čtyřicetičlennou posádkou, a několik lidí už utonulo. Nejčastěji se na moře vydávají Syřané, kterých je v Libanonu něco mezi 1,5 a dvěma miliony a kteří kromě všeobecně náročné situace čelí ještě různým diskriminačním zákonům.

Papa Macron 

Na začátku září přijel Libanon navštívit francouzský prezident Emmanuel Macron. Celá jeho návštěva působila, jako kdyby francouzskému státníkovi někdo zapomněl zmínit, že Libanon už není francouzskou kolonií. S libanonskými politickými elitami se setkal v bývalé centrále koloniální správy a oznámil jim, co se musí v Libanonu s velmi přesným časovým rozvrhem udát, aby Francie zemi finančně podpořila. ,,V tomto bodě ale libanonské elity nemají moc na výběr. (…) Když Francie zakročila, politici začali být velmi poslušní, protože potřebují peníze. Stát by bez externích příjmů zkolaboval. A to je dnes hlavní faktor, který ovlivňuje budoucí rozhodování,“ říká Nizar Hassan v aktuálním díle podcastu The Lebanese Politics s názvem Papa Macron.

Macronův plán se ale nedaří naplňovat. Jmenovaný premiér Mustafa Adíb nedokázal zformovat vládu ,,včas“ a v sobotu 26. září odstoupil. V neděli jsem procházela večerním Tripolisem a z každé televize, kterou jsem zahlédla, na mě zíral Macron. Ve svém proslovu označil aktuální vývoj za zradu libanonské politické elity. Navzdory bizarnosti celé situace ale po internetu koluje petice žádající Macrona, aby z Libanonu znovu udělal francouzské mandátní území. Stojí pod ní více než šedesát tisíc podpisů. Ukazuje se, že tito lidé věří, že jedině skrze mandátní vládu se zbaví současných politických elit a tím se dostanou z krize.

Autorka studuje sociologii a momentálně pobývá v Libanonu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies