Z dětské naivity do prolhaného světa dospělých. Nový román Eleny Ferrante

Italská literární superstar Elena Ferrante vydává román Prolhaný život dospělých. Próza vycházející zároveň v 34 jazycích je opět celosvětovou literární senzací.

Pět let od vydání posledního dílu neapolské ságy Geniální přítelkyně vychází italské spisovatelce Eleně Ferrante nový román. Opravdu jen naprosto výjimečným celosvětovým bestsellerům se stává, že v jeden den vycházejí ve více než třiceti jazycích najednou. Jenomže Elena Ferrante takovou světovou literární superstar je a vydání románu Prolhaný život dospělých je světovou kulturní událostí, kterou doprovází patřičný marketingový hype. Právě ten ovšem od Ferrante odrazuje řadu náročných čtenářů a literárních snobů. Obviňují autorku z psaní melodramatické červené knihovny a mluví o jejích knihách jako o čtení pro lidi, kteří neumějí číst.

V někom může četba nového románu vyvolat pocit, že se italská autorka opakuje. Dříve nebo později ale kouzlu Eleny Ferrante propadnete i tentokrát.

Pokud se ale někdo do románů Eleny Ferrante bez předsudků začetl a ještě si k tomu zjistil něco o kontextu její tvorby, nemůže se s podobným zjednodušením spokojit. Pokud by se všem literárním bestsellerům a příběhům z červené knihovny podařilo do textů dostat takový obsah jako Eleně Ferrante, vypadal by náš svět docela jinak. Odkazy na italské radikálně feministické myšlení u Ferrante rozhodně nehledají jen příliš horliví literární kritici a intelektuálové. V publicistických textech na ně často odkazuje sama. „Ženy byly vytlačovány na okraj, až směrem k podřízenosti, dokonce i v literární tvorbě,“ psala v květnu minulého roku ve sloupku pro New York Times, v němž vysvětlovala, jakou společenskou sílu má vyprávění žen.

Hypnotický rytmus vyprávění

Příběhy Geniální přítelkyně se staly bestsellerem i v Česku. Každého dílu se prodalo kolem třiceti tisíc výtisků, což je na český trh nadprůměrný výsledek. Pro spoustu lidí byly její knihy zjevením. Proč? Protože zcela srozumitelným, ale vybroušeným stylem hovořily o netradičních nebo spíš dosud nepopsaných dimenzích ženské zkušenosti. Ženské postavy jejích knih jsou rozporuplné, ambivalentní, neschematické, živoucí a neustále popírající samy sebe. V Geniální přítelkyni autorka navíc využila plochu čtyř rozsáhlých románů pro to, aby ukázala, jak se myšlení i emoce jedné ženské individuality vyvíjí a proměňují v čase. I když má Ferrante daleko k autofikční literatuře Karla Oveho Knausgårda, Bena Lernera, Sheily Heti, Edouarda Louise a dalších, spojuje ji s nimi tendence upřímně a komplexně obsáhnout prožívání zdánlivě banálních situací každodenního života. Všichni tito autoři totiž prostory svých románů bohatě rozšiřují o vnitřní kontemplaci a psychologii. V jejich knihách je často více než samotný děj důležité to, jak ho v introspekci chápou a zpracovávají samotné postavy.

A to je také hlavní důvod jejich čtenářské přitažlivosti. Nejedná se o výjimečné příběhy výjimečných individualit. Hrdinové těchto próz, často literární alter ega samotných autorů, žijí průměrné euroamerické životy a řeší naprosto všední problémy, a právě proto je tak jednoduché se s nimi identifikovat a prožívat (nebo spíše promýšlet) s nimi situace, které moc dobře známe ze svých vlastních životů. Třeba již zmiňovaná kanadská spisovatelka Sheila Heti nedělá ve svém románu Mateřství v podstatě nic jiného, než že rekonstruuje, jakým způsobem se rozhodovala o tom, jestli mít nebo nemít dítě. U Eleny Ferrante je vše trochu složitější, protože autofikční literaturu podle všeho předstírá a s iluzí autobiografičnosti si zajímavým způsobem pohrává. Spekuluje se, jestli autorka skrývající se za tímto pseudonymem má vůbec nějakou vazbu na Neapol. A kromě toho jsou její romány napsány v poměrně klasických vyprávěcích strukturách. Konzervativní forma k příběhům ale vábí čtenáře, kteří by si jinak podobný obsah nikdy nepřečetli.

Ne vždy však byla forma jejích románů tak průzračně čistá jako v Geniální přítelkyni. Třeba v debutu Tíživá láska z roku 1992 najdeme mnohem expresivnější a tělesnější slovník, který dokonale vykresluje sexuální napětí v chudinských neapolských čtvrtích. Do těch se v knize vrací vypravěčka z italského severu poté, co jí zemře matka. Ještě o deset let později využívá Ferrante v pozoruhodném románu Dny opuštění téměř experimentální literární prostředky, aby zachytila rozpadající se vědomí vypravěčky, které se hroutí pod náporem péče o domácnost a rodinu poté, co ji opustil manžel. Až v neapolské sáze Geniální přítelkyně vydestilovala Ferrante svůj styl do krystalické čistoty, která je na jednu stranu všem dokonale srozumitelná, zároveň ale také nabízí specifický rytmus vyprávění s až hypnotickým efektem na čtenáře.

Cesta labyrintem lží

Novinka Prolhaný život dospělých v sobě vše zmíněné kombinuje a rozvíjí, a to až do té míry, že se někteří čtenáři zákonitě ptají, jestli nenarážejí jen na témata a motivy, které mnohem zajímavěji rozvíjely předchozí knihy. Ocitáme se opět v Neapoli, tentokrát na začátku devadesátých let, a to v rodině dvou intelektuálů a středoškolských učitelů. Vypravěčkou románu je jejich jediná dcera Giovanna, s níž se seznamujeme v jejích dvanácti letech, tedy v době, kdy pro ni pomalu končí věk „dětské nevinnosti“ a ona začíná vstupovat do světa dospělých.

Nevinnost se v románu Eleny Ferrante překrývá s naivitou a bezmeznou důvěrou v blízké. Giovanna své rodiče obdivuje, zcela jim věří, o ničem nepochybuje. Když ale jednoho dne zaslechne, jak o ní otec v návalu zlosti matce řekne, že „se začíná podobat Vittorii“, jejich důvěrný vztah se hroutí a Giovanna se seznamuje se zákonitostmi „prolhaného života dospělých“. Nejprve chce zjistit, kdo vlastně je ta záhadná a proklínaná tetička Vittorie, jíž její otec pohrdá. Nakonec se s ní setká a nevzdělaná, impulzivní a pobožná tetička jí otevírá zcela nový náhled na její rodinu i okolní svět. Idylický obraz rodinného života získává stále větší trhliny. I díky tetičce Giovanna zjišťuje, že její otec žije už několik let v paralelním milostném vztahu s Constanzou, ženou jeho nejlepšího přítele Mariana. Odhalení této bolestivé lži je Giovanninou rozlučkou s dětstvím a prvním kontaktem se světem dospělých.

Jenomže tím to nekončí a Giovanna se postupně musí proplétat celým labyrintem lží, které o sobě ostatní vytvářejí, a to včetně tetičky Vittorie. Její impulzivní povaha a prořízlá pusa sice zpočátku působí jako autentický protipól neupřímné a falešné kultivovanosti jejích rodičů, ale i prostředí chudinské čtvrti stojí na vlastních sebeklamech. V románu se zajímavým způsobem překrývá proces dospívání s rozpoznáváním neupřímnosti a falše světa dospělých. Aby vypravěčka Giovanna skutečně dospěla, musí se sama naučit lhát, což v průběhu jejího vyprávění začíná docházet i čtenářům, když v jejím vyprávění odhalují neupřímnost a stylizaci.

Spletenec emocí a tužeb

Právě v těchto momentech se Prolhaný život dospělých vrací k popisům rozporuplné a nejednoznačné psychologie ženských postav. V pubertálním životě dospívající dívky se navíc střetává opouštění dětských myšlenkových schémat a iluzí se vstupem do života dospělých, který ovládají jiná pravidla a pro nějž představuje rodící se sexualita mladého ženského těla objekt touhy. Sexualitou nabitá atmosféra této knihy připomene autorčin debut Tíživá láska a pro autorku typická ambivalence psychologických motivací ženských postav zde tvoří ještě složitější a rozporuplnější chuchvalec emocí a tužeb. Giovanna v průběhu děje postupně odmítá svou fascinaci mužskými postavami (otec, Roberto) a hledá si vlastní cestu, jak pomocí manipulace a lsti uniknout podřízenému postavení, které jí jako ženě svět italského jihu přichystal.

V někom může četba nového románu vyvolat pocit, že se italská autorka opakuje. Charakteristiky jejích postav je možné srovnávat s postavami slavné neapolské tetralogie Geniální přítelkyně i jiných děl. V tetě Vittorii zahlédneme záblesky nespoutané Lily z Geniální přítelkyně, přestože se ani náhodou nejedná o podobně složitou a propracovanou postavu. Dospívající Giovanna se zase podobá vypravěčce Eleně. Její vyprávění připomene druhý díl neapolské ságy Příběh nového jména zhusta se věnující sexualitě dospívajících dívek. I v novince se opět střetávají světy vzdělaných intelektuálů a chudších vrstev bez těch správných škol. Kritický čtenář tak k nové knize Eleny Ferrante musí zákonitě přistupovat skepticky. Prolhaný život dospělých na mnoha místech skutečně působí jako variace na už známá témata. Dříve nebo později ale kouzlu Eleny Ferrante propadnete i tentokrát. Autorka totiž čtenáře neustále vtahuje do víru dějových zvratů a vyvolává v nich čirou vášeň pro příběh. Pokud je její nový román v něčem překvapivý, pak především v tom, že i tentokrát síla jeho příběhu zvítězí nad vším ostatním. A přestože Prolhaný život dospělých funguje jako kompaktní a uzavřený celek, není úplně jasné, jestli poslední stranou vše skutečně končí, anebo jestli jsme právě dočetli první díl autorčiny nové románové ságy. Možné je obojí.

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies