Pět let od vydání posledního dílu neapolské ságy Geniální přítelkyně vychází italské spisovatelce Eleně Ferrante nový román. Opravdu jen naprosto výjimečným celosvětovým bestsellerům se stává, že v jeden den vycházejí ve více než třiceti jazycích najednou. Jenomže Elena Ferrante takovou světovou literární superstar je a vydání románu Prolhaný život dospělých je světovou kulturní událostí, kterou doprovází patřičný marketingový hype. Právě ten ovšem od Ferrante odrazuje řadu náročných čtenářů a literárních snobů. Obviňují autorku z psaní melodramatické červené knihovny a mluví o jejích knihách jako o čtení pro lidi, kteří neumějí číst.
V někom může četba nového románu vyvolat pocit, že se italská autorka opakuje. Dříve nebo později ale kouzlu Eleny Ferrante propadnete i tentokrát.
Pokud se ale někdo do románů Eleny Ferrante bez předsudků začetl a ještě si k tomu zjistil něco o kontextu její tvorby, nemůže se s podobným zjednodušením spokojit. Pokud by se všem literárním bestsellerům a příběhům z červené knihovny podařilo do textů dostat takový obsah jako Eleně Ferrante, vypadal by náš svět docela jinak. Odkazy na italské radikálně feministické myšlení u Ferrante rozhodně nehledají jen příliš horliví literární kritici a intelektuálové. V publicistických textech na ně často odkazuje sama. „Ženy byly vytlačovány na okraj, až směrem k podřízenosti, dokonce i v literární tvorbě,“ psala v květnu minulého roku ve sloupku pro New York Times, v němž vysvětlovala, jakou společenskou sílu má vyprávění žen.
Hypnotický rytmus vyprávění
Příběhy Geniální přítelkyně se staly bestsellerem i v Česku. Každého dílu se prodalo kolem třiceti tisíc výtisků, což je na český trh nadprůměrný výsledek. Pro spoustu lidí byly její knihy zjevením. Proč? Protože zcela srozumitelným, ale vybroušeným stylem hovořily o netradičních nebo spíš dosud nepopsaných dimenzích ženské zkušenosti. Ženské postavy jejích knih jsou rozporuplné, ambivalentní, neschematické, živoucí a neustále popírající samy sebe. V Geniální přítelkyni autorka navíc využila plochu čtyř rozsáhlých románů pro to, aby ukázala, jak se myšlení i emoce jedné ženské individuality vyvíjí a proměňují v čase. I když má Ferrante daleko k autofikční literatuře Karla Oveho Knausgårda, Bena Lernera, Sheily Heti, Edouarda Louise a dalších, spojuje ji s nimi tendence upřímně a komplexně obsáhnout prožívání zdánlivě banálních situací každodenního života. Všichni tito autoři totiž prostory svých románů bohatě rozšiřují o vnitřní kontemplaci a psychologii. V jejich knihách je často více než samotný děj důležité to, jak ho v introspekci chápou a zpracovávají samotné postavy.
A to je také hlavní důvod jejich čtenářské přitažlivosti. Nejedná se o výjimečné příběhy výjimečných individualit. Hrdinové těchto próz, často literární alter ega samotných autorů, žijí průměrné euroamerické životy a řeší naprosto všední problémy, a právě proto je tak jednoduché se s nimi identifikovat a prožívat (nebo spíše promýšlet) s nimi situace, které moc dobře známe ze svých vlastních životů. Třeba již zmiňovaná kanadská spisovatelka Sheila Heti nedělá ve svém románu Mateřství v podstatě nic jiného, než že rekonstruuje, jakým způsobem se rozhodovala o tom, jestli mít nebo nemít dítě. U Eleny Ferrante je vše trochu složitější, protože autofikční literaturu podle všeho předstírá a s iluzí autobiografičnosti si zajímavým způsobem pohrává. Spekuluje se, jestli autorka skrývající se za tímto pseudonymem má vůbec nějakou vazbu na Neapol. A kromě toho jsou její romány napsány v poměrně klasických vyprávěcích strukturách. Konzervativní forma k příběhům ale vábí čtenáře, kteří by si jinak podobný obsah nikdy nepřečetli.
Ne vždy však byla forma jejích románů tak průzračně čistá jako v Geniální přítelkyni. Třeba v debutu Tíživá láska z roku 1992 najdeme mnohem expresivnější a tělesnější slovník, který dokonale vykresluje sexuální napětí v chudinských neapolských čtvrtích. Do těch se v knize vrací vypravěčka z italského severu poté, co jí zemře matka. Ještě o deset let později využívá Ferrante v pozoruhodném románu Dny opuštění téměř experimentální literární prostředky, aby zachytila rozpadající se vědomí vypravěčky, které se hroutí pod náporem péče o domácnost a rodinu poté, co ji opustil manžel. Až v neapolské sáze Geniální přítelkyně vydestilovala Ferrante svůj styl do krystalické čistoty, která je na jednu stranu všem dokonale srozumitelná, zároveň ale také nabízí specifický rytmus vyprávění s až hypnotickým efektem na čtenáře.
Cesta labyrintem lží
Novinka Prolhaný život dospělých v sobě vše zmíněné kombinuje a rozvíjí, a to až do té míry, že se někteří čtenáři zákonitě ptají, jestli nenarážejí jen na témata a motivy, které mnohem zajímavěji rozvíjely předchozí knihy. Ocitáme se opět v Neapoli, tentokrát na začátku devadesátých let, a to v rodině dvou intelektuálů a středoškolských učitelů. Vypravěčkou románu je jejich jediná dcera Giovanna, s níž se seznamujeme v jejích dvanácti letech, tedy v době, kdy pro ni pomalu končí věk „dětské nevinnosti“ a ona začíná vstupovat do světa dospělých.
Nevinnost se v románu Eleny Ferrante překrývá s naivitou a bezmeznou důvěrou v blízké. Giovanna své rodiče obdivuje, zcela jim věří, o ničem nepochybuje. Když ale jednoho dne zaslechne, jak o ní otec v návalu zlosti matce řekne, že „se začíná podobat Vittorii“, jejich důvěrný vztah se hroutí a Giovanna se seznamuje se zákonitostmi „prolhaného života dospělých“. Nejprve chce zjistit, kdo vlastně je ta záhadná a proklínaná tetička Vittorie, jíž její otec pohrdá. Nakonec se s ní setká a nevzdělaná, impulzivní a pobožná tetička jí otevírá zcela nový náhled na její rodinu i okolní svět. Idylický obraz rodinného života získává stále větší trhliny. I díky tetičce Giovanna zjišťuje, že její otec žije už několik let v paralelním milostném vztahu s Constanzou, ženou jeho nejlepšího přítele Mariana. Odhalení této bolestivé lži je Giovanninou rozlučkou s dětstvím a prvním kontaktem se světem dospělých.
Jenomže tím to nekončí a Giovanna se postupně musí proplétat celým labyrintem lží, které o sobě ostatní vytvářejí, a to včetně tetičky Vittorie. Její impulzivní povaha a prořízlá pusa sice zpočátku působí jako autentický protipól neupřímné a falešné kultivovanosti jejích rodičů, ale i prostředí chudinské čtvrti stojí na vlastních sebeklamech. V románu se zajímavým způsobem překrývá proces dospívání s rozpoznáváním neupřímnosti a falše světa dospělých. Aby vypravěčka Giovanna skutečně dospěla, musí se sama naučit lhát, což v průběhu jejího vyprávění začíná docházet i čtenářům, když v jejím vyprávění odhalují neupřímnost a stylizaci.
Spletenec emocí a tužeb
Právě v těchto momentech se Prolhaný život dospělých vrací k popisům rozporuplné a nejednoznačné psychologie ženských postav. V pubertálním životě dospívající dívky se navíc střetává opouštění dětských myšlenkových schémat a iluzí se vstupem do života dospělých, který ovládají jiná pravidla a pro nějž představuje rodící se sexualita mladého ženského těla objekt touhy. Sexualitou nabitá atmosféra této knihy připomene autorčin debut Tíživá láska a pro autorku typická ambivalence psychologických motivací ženských postav zde tvoří ještě složitější a rozporuplnější chuchvalec emocí a tužeb. Giovanna v průběhu děje postupně odmítá svou fascinaci mužskými postavami (otec, Roberto) a hledá si vlastní cestu, jak pomocí manipulace a lsti uniknout podřízenému postavení, které jí jako ženě svět italského jihu přichystal.
V někom může četba nového románu vyvolat pocit, že se italská autorka opakuje. Charakteristiky jejích postav je možné srovnávat s postavami slavné neapolské tetralogie Geniální přítelkyně i jiných děl. V tetě Vittorii zahlédneme záblesky nespoutané Lily z Geniální přítelkyně, přestože se ani náhodou nejedná o podobně složitou a propracovanou postavu. Dospívající Giovanna se zase podobá vypravěčce Eleně. Její vyprávění připomene druhý díl neapolské ságy Příběh nového jména zhusta se věnující sexualitě dospívajících dívek. I v novince se opět střetávají světy vzdělaných intelektuálů a chudších vrstev bez těch správných škol. Kritický čtenář tak k nové knize Eleny Ferrante musí zákonitě přistupovat skepticky. Prolhaný život dospělých na mnoha místech skutečně působí jako variace na už známá témata. Dříve nebo později ale kouzlu Eleny Ferrante propadnete i tentokrát. Autorka totiž čtenáře neustále vtahuje do víru dějových zvratů a vyvolává v nich čirou vášeň pro příběh. Pokud je její nový román v něčem překvapivý, pak především v tom, že i tentokrát síla jeho příběhu zvítězí nad vším ostatním. A přestože Prolhaný život dospělých funguje jako kompaktní a uzavřený celek, není úplně jasné, jestli poslední stranou vše skutečně končí, anebo jestli jsme právě dočetli první díl autorčiny nové románové ságy. Možné je obojí.
Autor je šéfredaktor Alarmu.