Zrušení zaručené mzdy je cesta do pekla vykořisťování

S každým zvýšením minimální mzdy se zvyšuje i zaručená mzda, kterou by ministryně Schillerová ráda zrušila. Výsledkem nebude podpora podnikání, ale sociální propad mnoha zaměstnanců.

„Co je to ta zaručená mzda?“ ptali se mě lidé, když jsem diskutovala o pracovních podmínkách. Moudří z toho pojmu ale často nebyli ani kolegové novináři z jiných médií. Stejně jako z ustanovení Zákoníku práce, že za stejnou práci má být stejná odměna. To přece není možné, že existuje tolik minimálních mezd, slýchávala jsem, stejně jako pohoršený podiv nad tím, že by snad stát měl určovat, že lidé, kteří vykonávají stejnou práci v jedné firmě, mají dostávat stejný základní plat. Šňůra měsíce trvajících debat o pracovních podmínkách mi přinesla poznání, že o Zákoníku práce panuje v České republice nikoliv primárně mezi nízkopříjmovými zaměstnanci, ale zejména mezi lidmi, kteří by o tématu pracovních podmínek měli něco vědět, jen velmi nízké povědomí. Nebo spíš jen zmatené představy.

Pokud stát zaručenou mzdu zruší při nastupující ekonomické krizi, uvolní ruce mnoha zaměstnavatelům, aby platili svým zaměstnancům ještě méně než dosud.

Ministryně financí Alena Schillerová (ANO) chce zaručenou mzdu od ledna zrušit, protože podle ní zbytečně zatěžuje podnikatele. Zaručená mzda je však zákonný minimální plat, který si musí podle své profese či vzdělání vydělat každý zaměstnanec. Tato mzda je odstupňována podle toho, jak složitou, odpovědnou a namáhavou práci člověk vykonává, do osmi stupňů. Vtip spočívá v tom, že s každým zvýšením minimální mzdy se zvyšuje i mzda zaručená. A to je podle Schillerové problém, který je potřeba vyřešit.

Krize dopadne na chudé i na stát

Rozdělení profesí do osmi mzdových tarifů má své drobné mouchy. Patří k nim třeba skutečnost, že do té nejnižší, u které se zaručená mzda rovná mzdě minimální, patří šičky, tedy ženy, které šijí. Vyučená švadlena patří do čtvrté skupiny, ale zaměstnavatelé tuto skutečnost často obcházejí a za minimální mzdu najímají i zručné švadleny. Při hledání zaměstnankyň většinou sice nevyžadují výuční list, ale často místo toho požadují roky praxe. Přes nespravedlnosti v rozřazení do skupin je ovšem zaručená mzda funkční nástroj, který zamezuje tomu, aby lidé pracovali za mzdy ještě směšnější, než za které nyní pracují. A s každým zvyšováním minimální, a tedy i zaručené mzdy se zlepšuje situace mnoha zaměstnanců.

Pokud stát zaručenou mzdu zruší při nastupující ekonomické krizi, uvolní ruce mnoha zaměstnavatelům, aby platili svým zaměstnancům ještě méně než dosud. V zemi, kde je politika bydlení v tak katastrofálním stavu jako u nás, kde není sociální ani dostupné bydlení a kde už teď mnoho zaměstnanců pobírá dávky na bydlení, i když pracují na plný úvazek, ponesou následky zaměstnanci a spolu s nimi i stát. Radikálně se zvýší výplata dávek na bydlení a zároveň se do šedé ekonomiky přesunou lidé, kteří si podporu státu nedokážou včas vyřídit, anebo bude nedostatečná. Jestli už teď řada pracujících nedokáže ze své mzdy zaplatit nájem, po zrušení zaručené mzdy jich bude ještě mnohem víc.

Kdyby mohl, dal by víc

Když se mluví o minimální a zaručené mzdě, vzpomenu si vždy na svou rozmluvu s jedním šéfredaktorem velkého českého média. Onen šéfredaktor tehdy hájil právo zaměstnavatele vyplácet nízkou mzdu a tvrdil, že když zaměstnavatel bude mít větší zisk, svým zaměstnancům jistě přidá. Ale co prý má dělat, pokud víc nemá? Při debatě vzpomínal na počátky své vlastní kariéry, kdy bral relativně málo, a došel k tomu, že si polepšil i proto, že jeho médium je nyní bohatší. Nikdo podle něj navíc nikoho nenutí dělat tu práci, kterou dělá. Jsme přece svéprávní, tvrdil.

Ano, svéprávní jsme, ale není třeba kvůli tomu být naivní. Kdyby zaměstnavatelé opravdu svým zaměstnancům platili tolik, kolik mohou, těžko by generovali tak ohromné zisky. Nůžky mezi bohatými a chudými by nebyly tak rozevřené a bohatství by se nekumulovalo v rukou pár superboháčů. Což je ostatně jeden z největších problémů současné světové ekonomiky. Ve světě, kde se vždycky najde dostatek lidí tak chudých, že jsou ochotni odjet do jiné země, aby se tam nechali sedřít z kůže za cenu, že uživí svou rodinu, je ovšem stejně naivní i představa, že zaměstnavatele dotlačí ke zvyšování mezd nedostatek nekvalifikované pracovní síly. Zejména, pokud přijde ekonomická krize. Hodní zaměstnavatelé určitě existují, ale nezdá se, že by navrhované opatření bylo vymyšleno pro ně.

Jistě, ministryně mohla při své úvaze myslet i na drobné a střední podnikatele, kteří jsou páteří dobře fungující společnosti, jim však stát klidně může přinést úlevy jinde. To ale nedělá – zvýhodňováni jsou dlouhodobě zaměstnavatelé velcí. A to i v těch oblastech, kde jsou podmínky takzvaně rovné. Například byrokratická zátěž, se kterou se podnikatelé potýkají, dopadá mnohem víc na ty drobné, protože velké firmy na to mají svá oddělení a nestojí je to tolik. Jestli chce stát skutečně podpořit drobné a střední podnikatele, stačí, když jim začne naslouchat v tom, co je trápí. Pokud ale ministryně přichází s nápadem na ožebračování zaměstnanců, které navíc bude do značné míry sanovat stát, vypadá to spíš jako snaha přesměrovat další peníze od těch nejchudších k těm nejbohatším.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies