Foto Miloslav Hamřík, pixabay.com
Ministr zdravotnictví Prymula měl promluvit k národu a pak svůj výstup, avizovaný na všech velkých televizích, pár minut před začátkem zrušil. Opatření, na která netrpělivě čekala celá republika, pak oznamoval pomocí obrázků na Twitteru. Po desáté večer. Předseda vlády svým typicky arogantním způsobem dával občanům najevo jedinou věc: můžete si za to sami, nám tady taky jedna paní umřela, ale měla předtím mrtvici. Odpovědnost nemáme. Nevím, dál.
Od této chvíle mají lidé v Česku jen pár desítek hodin na to, aby promysleli, jestli je lepší zkoušet vším tím chaosem nějak probruslit, nebo se raději preventivně střelit do hlavy.
Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, pod kterou spadají domovy pro seniory (nejvíce ohrožené skupiny) a která se vždy ráda chlubí svou údajně prorodinnou politikou, se na veřejnosti v poslední době moc neukazuje. Na Twitter ale s hrdostí a nadšením napsala, že lidem se zdravotním postižením doručí Česká pošta respirátory zdarma. Zřejmě se mentálně zasekla na jaře. Za ČSSD vystupuje Jan Hamáček, což ale už nikoho nezajímá – někde hluboko v paměti máme uloženo, že je to předseda sociální demokracie, jenže vzpomínka na tuto stranu a důvod její existence se během posledních let vytratila. Robert Plaga, ministr školství, se jako jediný omlouvá a očekává prý kritiku. Ustojí ji. Jak by také ne. Tahle parta nejneschopnějších lidí ustojí, zdá se, všechno. I věci, které se nám ještě před pár týdny zdály nemožné.
Čas od času do toho všeho chaosu a neschopnosti promluví z Hradu prezident a všem rovnou od plic naloží, jací jsou neschopní blbečci. A pak se za ním zase zavře voda. Předseda druhé nejsilnější strany, Pirátů, na Facebooku uvádí, že jim vláda odmítala dát data novější než týden, a otevřeně mluví o tom, že Babiš nemá žádný plán. Zoufalství je patrné ze všech stran.
Na lidi kašleme, jedeme na autopilota
Dřív bylo ještě možné zaslechnout tu a tam nějaké zvěsti o kompenzacích. O tom, že krizi zvládneme. Že společně ji překonáme a stát se o své občany postará. Ty časy jsou pryč. Dnes se oznamuje, že se něco oznámí, ale o tom, kdy a jestli vůbec, se rozhoduje na poslední chvíli. Stát se řídí jako improvizační spolek. Od této chvíle mají lidé v Česku jen pár desítek hodin na to, aby promysleli, jestli je lepší zkoušet vším tím chaosem nějak probruslit, nebo se raději preventivně střelit do hlavy. Vzhledem k tomu, že fatální neschopnost státu čelit pandemii koronaviru nyní stahují ke dnu tisíce nebo desetitisíce lidí, kteří v tuto chvíli bojují ekonomicky o přežití, není toto dilema úplně nereálné. Ošetřovné pro rodiče (pardon, pro matky), zůstává na šedesáti procentech platu a musí být minimálně 400 korun na den. Tato „odměna“ za celodenní péči a dohled nad domácím vzděláváním vrací Česko někam do nultých let. Za padesát korun na hodinu jsem kdysi pracovala jako uvaděčka v divadle. Dnes se za tuto částku můžeme starat o děti a doufat, že stát třeba ještě přihraje nějakou tu pětadvacítku, aby bylo na nájem. Nepřihraje.
Těžko hledat v uplynulých dekádách chvíle, kdy se projevila neschopnost vlády alespoň se tvářit příčetně a důvěryhodně tak jako v posledních dnech. Najednou vidíme, že Babiš svou údajnou dovednost řídit stát jen předstíral. Šlo to, dokud se nic moc nedělo. Stačilo jednou za čas hodit pár drobných lidem, kteří na tom už po léta nejsou dobře, a zneužít tak sociální téma k vytvoření jakési iluze o vlastních schopnostech. A dál nic. Kdyby do té pohody pro všechny nepřišel najednou covid, možná, že bychom si této přetvářky ani nevšimli. K Babišově smůle ale pěkná léta ekonomické konjuktury pokazil koronavirus, který zároveň odhalil, jak nestabilní základy měla údajná ekonomická prosperita země. Lidé se tu nemají dobře a teď je stát otevřeně hází přes palubu v situaci, za kterou nenesou odpovědnost – na rozdíl od politiků. Až opadne šok a panika, kterými jsme kvůli bazální neschopnosti vlády normálně komunikovat už poněkolikáté za krátkou dobu paralyzovaní, přijde na řadu diskuze o tom, co jsme prožili a jaké to na nás všechny mělo dopady. Nebude příjemná. Jedno je ale už teď jasné. Žijeme v kolektivní halucinaci, v parodii na stát, a ano, vládnou nám nemehla.
Autorka je redaktorka Alarmu.