Barcelona: město, ve kterém se squatterem může stát každý

Katalánská metropole je bez nadsázky pokusný králík financializace. Bydlení je tu největší politické i společenské téma. Se stejným nasazením se o něm baví lidé v kavárnách, na ulicích i ve vedení města.

„Celé roky lidé poslouchali jedinou myšlenku opakovanou realitními kancelářemi, investory, developery, finančními institucemi i médii: že bydlení je bezpečnou investicí a že ceny bydlení nikdy nepůjdou dolů. Tyto myšlenky byly institucionalizovány veřejnou správou,“ píše ve své knize Životy s hypotékou Ada Colau, starostka Barcelony, která v katalánské metropoli vládne už druhé volební období. Žena, která jako zázrakem vzešla přímo z ulice, stála u zrodu slavného hnutí proti vystěhování – Plataforma de Afectados por la hipoteca (PAH). Colau, bývalou mluvčí nejslavnější aktivistické platformy ve Španělsku, do čela radnice vyneslo téma, které už více než dekádu doslova mění životy velké části obyvatel Barcelony: bydlení.

„Ministerstvo bydlení rok co rok říkalo, že teď je čas nakupovat nemovitosti, zatímco ministerstvo financí k tomu vytvářelo nezbytné podmínky svými politikami, kterými nabádala lidi, aby se zadlužili: fiskální politikou poskytující daňové úlevy za nákup nemovitostí, pozemkovou politikou, jež pobízela ke spekulacím, deregulací nájemného, které přebilo jakoukoliv alternativu k vlastnictví a ze sociálního bydlení udělalo zanedbatelný sektor. I přes ústavní mandát Španělsko nikdy nevyvinulo politiku zaměřenou na zajištění práva na bydlení. Místo toho se soustředilo na hospodářskou politiku, v jejímž rámci se komodifikace bydlení stala štědrým zdrojem příjmů pro některé soukromé i státní sektory,“ pokračuje Colau v knize, kde popisuje nejen okolnosti španělské krize bydlení a cestu hnutí PAH k masivnímu politickému vítězství, ale i způsob, jakým se skrz kolektivní akci lidem znovu navracela důstojnost. „Navzdory tomu, k čemu jsme byli vedeni, prokazujeme, že když se spojíme, může být všechno jinak.“

Ukázali jsme, kudy vede cesta

Letecký pohled na Barcelonu, hlavní město Katalánska a centrum druhé největší aglomerace Španělska, krásně odhaluje atypickou urbanistickou strukturu města. Pečlivě strukturovaná bloková výstavba, kterou protínají dvě nekonečně dlouhé diagonální ulice, a pak menší gotické centrum se změtí drobných, klikatých uliček. Z ptačí perspektivy vypadá město jako copy-paste mřížka, které vévodí slavná a stále nedokončená Sagrada Familia.

S aglomerací má Barcelona přes tři miliony obyvatel, v samotném městě jich žije 1,6 milionu. Ada Colau a její tým tu vládne už druhé období – ačkoliv mezi obyvateli panuje mírná skepse vůči tomu, že by se stávající starostce podařilo prosadit všechno, co slibovala, výsledky práce radnice jsou viditelné na většině úrovní. Radnice například vede projekt Observatoře bydlení, kde shromažďuje data o nemovitostech, vlastnické struktuře nebo růstu výše nájmů. Odbor bydlení – jeden z největších, který radnice vede – se zaměřuje na všechny oblasti, od nájemního přes sociální bydlení až po hypotéky. V Barceloně se diskutují takové věci, jako právo na energie, aby žádná domácnost nebyla bez vody nebo elektřiny. Jedna z divizí magistrátu se zaměřila na mediace mezi majiteli a nájemníky, aby se snížil počet vystěhování, a kromě plánu, jak zvládnout overturismus, díky němuž bylo už pět tisíc bytů „vysvobozeno“ z krátkodobého pronajímání, se město věnuje i družstevnímu bydlení a jeho podpoře.

„Známe svého nepřítele. Každý tu ví, že hlavní odpovědnost za krizi nesou banky, investoři, finanční sektor, který byl zároveň – na rozdíl od nás – skutečně zachráněn. To nám ale dává sílu do každého nového boje.“

„Na debaty o bydlení tady narazíte všude, stačí jen sednout si v některé z kaváren, a do chvíle zaslechnete, jak se lidé rozhořčeně baví o tom, že jim domácí zvedá nájem nebo se je snaží vystěhovat,“ říká mi se smíchem architekt Carli z družstva LACOL, když mě vítá před svým domem. Moderní, ale úplně jednoduchá dřevostavba nese jméno La Borda a vznikla díky unikátnímu barcelonskému projektu na podporu družstevní výstavby. Bydlí tu přes padesát lidí. „Na začátku, v roce 2011, byla masivní squattingová akce, která upozorňovala na nevyužívané domy v okolí. Nakonec jsme si prosadili svou a s městem jako první družstevní subjekt vyjednali pronájem pozemku na 75 let,“ říká pyšně Carli, zatímco spolu procházíme dům. Místo parkovacích ploch pro auta jsou tu stojany na kola, ve spodním patře se nachází společenská místnost s kuchyní a dětským koutkem, celý prostor je lemován pavlačemi, z nichž se vchází do bytů. „Postavili jsme celý dům úplně jednoduše, aby byl levný. Vyšel na tři miliony eur, nájem pozemku je pak pro všechny byty čtyři tisíce eur ročně,“ popisuje Carli ekonomický model družstva. Stojíme na jedné ze dvou teras, kolem nás povlává rozvěšené prádlo, jinak je tu klid. „Počáteční vklad každého z nás, taková kauce do družstevní pokladny, byl 18 tisíc eur. Nájem tu máme ve výši tří až čtyř set eur za měsíc, což v Barceloně znamená třetinu tržního nájmu,“ vysvětluje Carli. Pokud se někdo z nájemníků rozhodne z bytu odejít, vložená částka 18 tisíc eur se mu vrátí.

Moje máma nechápe, proč nebydlím ve svém

La Borda byl pilotní projekt barcelonského družstevního bydlení. Díky jeho úspěchu se tento model rozšířil a dnes se takto v Barceloně staví desítky komunitních domů. Mají však přísná kritéria. „U nás hrál zásadní roli příjem: nenajdete tu nikoho, kdo by patřil mezi vysokopříjmové skupiny. Souhlasili jsme, že se družstevníky mají stát lidé z pořadníku na sociální bydlení. Jiné projekty, o kterých vím, se ale třeba zaměřují na migranty nebo týrané ženy. Družstva mají podporovat principy solidarity,“ říká Carli rozhodně. Družstvo La Borda se schází jednou do měsíce v menších pracovních skupinách, které se starají o chod různých jednotlivostí v domě, ale pravidelně se pořádají také celodomovní schůze. Řeší na nich například to, koho do komunity přijmout (zájemců je vůči bytům několikanásobek), nebo jak posílit ekologickou udržitelnost budovy. Ta byla navrhována participativně, aby její rozložení vyhovovalo všem.


Architekt a družstevník Carli na jedné z teras komunitního projektu La Borda.

Byty jsou tří velikostí – od čtyřiceti metrů čtverečních po pětasedmdesát – a fungují tu i dva byty pro hosty. „Všechno je tu navíc variabilní, aby si lidé mohli sami určit dispozici, příčky se dají stavět tak, jak každý obyvatel chce,“ dodává Carli, když odemyká svůj byt. V prosluněném bytě se nachází vlastně jen prostorná chodba, posuvnou stěnou oddělená ložnice a kuchyň, ze které je přístup na zelený balkón. „Moje máma nedokázala pochopit, proč si nevezmu hypotéku. Proč cpu peníze do bytu, který není můj. Ale já bydlel roky v podnájmu a žil v nejistotě. Vlastnit byt se svým příjmem jednak nemůžu a jednak ani nechci. Byla to právě mantra osobního vlastnictví nemovitostí, která Španělsko uvrhla do ekonomické krize. Moje generace na ni tvrdě doplácí: bydlení je pro drtivou většinu z nás nedostupné. Díky La Bordě vím, že mám minimálně na 75 let jistotu stabilního bydlení, že mám kde žít. A to je pro mě nejdůležitější,“ uzavírá Carli.

Udělali jsme všechno správně, tak proč to selhalo?

Historie krize bydlení v Barceloně sahá až do devadesátých let. Do té doby měl stát nad výstavbou dohled, jenže kolem roku 1997 se Španělsko rozhodlo vydat cestou deregulace výstavby a trhu s bydlením obecně. Výstavbu tehdy svěřilo výlučně do rukou soukromých developerů. V žádné jiné zemi v Evropě se tolik nestavělo. Jen mezi lety 1997–2007 vzniklo ve Španělsku 6,6 milionu bytů, což bylo víc než v Německu, Itálii a Francii za stejnou dobu dohromady. Jenže významná část z nově postavených bytů se rovnou skupovala na investice. Spolu s uvolněním podmínek pro získání hypotéky se začala realitní bublina nafukovat, ceny bytů rostly astronomickou rychlostí. Nervozita stoupala, ale banky kupující ujišťovaly, že v případě neschopnosti splácet hypotéku mohou byt kdykoliv prodat a koupit si nějaký levnější. Žádné takové byty se ale už neobjevovaly, ceny šly jen vzhůru. S úderem ekonomické krize se najednou všechno zhroutilo. A statisíce Španělů se ocitly v krachu.

„Nezaměstnanost ve Španělsku vystoupala k 26 procentům. Lidé přestali být schopni své hypotéky splácet, ale o byty už nikdo nestál – trh byl totálně destabilizovaný,“ popisuje tehdejší situaci Melissa García-Lamarca, novinářka světového časopisu The Radical Housing Journal a akademička se zaměřením na financializaci bydlení, která do Barcelony přišla před osmi lety v rámci svého doktorského studia. Na náměstí u jedné z barcelonských kaváren, kde spolu sedíme, je během víkendového dopoledne klid. Kolem pobíhají děti a kopou si s míčem, dospělí popíjejí kafe, někteří víno. Atmosféra sousedského života je citelná z každé komunikace, kterou letmo pozoruji. Svůj podíl na tom má i veřejný prostor města – Barcelona radikálně omezila ježdění autem, a to nejen po centru, ale ve většině čtvrtí. Mnohé křižovatky nahradil veřejný mobiliář a jednoduché květináče se zelení, ulice jsou široké a uzpůsobené pro pěší nebo cyklisty. To městu dodává sympatický a bezpečný ráz.

Pro Melissu je globální rozměr nedostupnosti bydlení ústředním tématem a v Barceloně dnes zkoumá především nástup velkých pronajímatelů typu Blackstone, který s krizí přišel. „Ve Španělsku si před krizí všichni mysleli, že hlavní právo je vlastnit nemovitost. Slepě jsme následovali neoliberální mantry, nakupovali si byty, uvěřili pohádkám o volném trhu. V jistém kontextu jsme udělali všechno správně: masivně stavěli byty, zpřístupnili hypotéky. Jenže přesně to nás přivedlo k realitní bublině a ekonomickému kolapsu,“ říká Melissa a dodává, že vzhledem k hrozícímu kolapsu začal stát ihned po vypuknutí krize velké banky sanovat, zatímco ty malé, lokální, nechal padnout. „A stejně jako v Americe to i lidi ve Španělsku rozhořčilo.“

Přijít o byt a ještě se zadlužit

Banky, které dřív lidi nabádaly ke koupi bytů, žádaly po ekonomicky zdevastovaných Španělech pravidelné splátky hypoték. Jenže lidi na ně už neměli, a tak začal proces vystěhovávání. Problém byl dvojí: lidé přicházeli o své nemovitosti, ale nadto jim zůstal dluh vůči bankám, které nově vlastnily desetitisíce bytů. V prvních letech po krizi tak došlo k převzetí 65 tisíc bytů. Z vlastníků se stali v lepším případě nájemníci, v horším bezdomovci. A tak se zrodil PAH – platforma proti vystěhování. „Lidé, kteří nikdy předtím nebyli aktivisté a aktivistky, najednou vtrhli na scénu s heslem ,Domy nemají být bez lidí a lidé bez domova‘ a věci se okamžitě daly do pohybu,“ vysvětluje Melissa, pro kterou PAH dodnes představuje inspiraci. „Lidé v zelenobílých tričkách s nápisem PAH obsazovali banky, v jejich vstupních halách pořádali pléna. Psali stovky emailů makléřům a bankéřům i pronajímatelům. Žádali, aby nemovitosti, které připadly bankám, byly převedeny do obecního fondu bydlení – banky přece sanoval stát, tak proč by jim měl dávat ještě byty lidí, na které ne jejich zaviněním udeřila krize. Kromě toho ale také vytvářeli solidární sítě. V Barceloně a celém Španělsku je bydlení něco, co vás váže k vaší komunitě, sousedství tady hraje významnou roli pro kvalitu života,“ vysvětluje Melissa.

„Lidé společně bránili evikcím – chránili se navzájem před policií a doslova squatovali své byty, nepouštěli úředníky dovnitř. Svým způsobem to bylo radikální, ale taková míra beznaděje, deklarovaný stav nouze, který obyvatelé města kolektivně manifestovali, měl své výsledky. Tlak, který PAH i další organizace zvládly vytvořit, byl neskutečný: ochrana bydlení se stala ústředním politickým tématem. Jenže po roce 2014 se problém od hypoték přesunul k nájmům. Dřív tvořili v Barceloně nájemníci jen osm procent, dnes je to skoro třicet pět procent. Z většiny jde o lidi, kteří přišli o své hypotéky.“ Důsledkem růstu nájemníků se španělský trh s bydlením začal měnit: uvolnila se pravidla pro pronajímání, délky uzavíraných smluv i výše nájemného. „Majitelé mohli ceny nájemného zvyšovat úplně libovolně. Nájmy tak raketově rostly,“ říká Melissa, která jediné možné řešení vidí v zastropování nájemného. „Vzhledem k tomu, jak rychle na trh s nájemním bydlením pronikají nadnárodní investiční korporace, pro které dnes model ,rent never ends‘ znamená nejvýhodnější způsob, jak maximalizovat svůj zisk, je představa neregulovaného tržního nájemného úplně iluzorní. Ve Španělsku to vidíme dokonale: Barcelona se stala terčem spekulací s bydlením, odrážejí se tu veškeré globální problémy. Odpověď na ně musí mít jak globální, tak i lokální charakter a musí chránit místní před predátorskými firmami. Jinak bude ještě hůř.“

Z obyčejných lidí ze dne na den aktivisty

Každotýdenní plénum PAH vypadá v době koronavirové pandemie trochu jinak než dřív. V jednom ze sídel této aktivistické organizace by běžně bylo několik desítek lidí a řešili by akutní případy vystěhování i způsob, jak postiženým lidem pomoct. Dnes tu sedí jen hrstka členů v rouškách a na stěnu promítají online konferenci. Postupně se k ní připojuje velké množství lidí. „Po krizi probíhalo v Barceloně na 180 evikcí denně. Dnes jich je zlomek, ale našim cílem je, aby nebyly žádné,“ říká mi Santi Mas de Xaxàs Faus, aktivista, který se k PAH připojil hned od začátku. Kolem něj švitoří důchodkyně i mladí lidé z různých sociálních skupin. Přesně tak vypadá vzorek lidí, kteří se k PAH hlásí. Jsou to prostě obyčejní lidé, ze kterých se během pár okamžiků stali aktivisté. Většině z nich to vydrželo.

Centrála aktivistické platformy Afectados por la Hipoteca (PAH) v době pandemie

„Od samého začátku se snažíme měnit i zákony. Víme, že řešení krize bydlení stojí také na přijímání takové legislativy, která začne právo na bydlení chránit. Současná radnice je nám pochopitelně nakloněná. Pořád ale válčíme s odporem španělské vlády,“ popisuje dnešní strategii odporu Santi, který mimo svůj aktivistický život dělá headhuntera šéfkuchařů pro luxusní restaurace. „Momentálně připravujeme podklady pro zákon o velkých vlastnících. Vlastnická struktura v Barceloně je dost netransparentní, obecně se tu ale za velkého pronajímatele považuje majitel deseti a více bytů. Těch je tu většina, i když se předpokládá, že do pár let pohltí barcelonský trh takoví žraloci, jako je právě Blackstone,“ navazuje Santi na Melissu.

Podle PAH by se co nejdříve mělo zavést, aby majitelé více než desítky bytů byli spoluodpovědní za schopnost nájemníků splácet nájem. Nájmy by tak nepřesahovaly výši dvaceti procent příjmů. „Před časem se veřejným tlakem podařilo prosadit, aby se smlouvy mohly uzavírat minimálně na pět let. To ale nestačí. I dnes čelí rodiny v Barceloně vystěhovávání, řada lidí vlastně squatuje, protože na vyšší nájmy nemají a zároveň nevědí, kam jít. Proto žádáme, aby nemovitosti, o které majitelé více než dva roky neprojevují zájem a nechávají je chátrat, byly nabízeny jako sociální bydlení. Město totiž má seznam čekatelů na sociální byty, jenže nemá ty byty. V Barceloně jsou jen dvě procenta z celkového počtu bytů ve vlastnictví města. Lidé tu tak na byt čekají nekonečně dlouho, přitom kvalifikovat se na seznam může skoro každý – pod příjmovým stropem 55 tisíc eur ročně má na sociální byt nárok každý. Dostane ho ale naprostý zlomek lidí.“

Tohle je zóna konfliktu

Malé náměstí ve čtvrti Vallcarca zeje prázdnotou. Domy, které ho tvoří, vypadají nevyužívaně a některé i zchátrale. Zeď jednoho z nich zdobí anglický nápis „Turisti, tohle je zóna konfliktu“. Přímo naproti menším dvoupatrovým domkům, které jako by do města ani nepatřily, stojí nový nablýskaný development. „Dřív tam byly taky takové menší domky, jako vidíš tady,“ říká mi dvojice mladých anarchistů Felicia a Juan, kteří si v jednom z opuštěných domků zřídili pobočku Syndikátu nájemníků. Každá čtvrť v Barceloně nějaké takové nájemnické odbory má.

„Vallcarca byla vždycky čtvrť pro nižší třídy, ale jak ceny bydlení v Barceloně rostou, začalo se sem stahovat víc a víc lidí. Jak ale vidíš, místní původní výstavba, tvořená hlavně dvoupatrovými domky, je pro developery ideálním soustem. Začalo se tu masivně bourat a masivně stavět. A taky masivně vystěhovávat,“ popisují mi aktivisté situaci ve čtvrti, kde bydlí. Ve Vallcarce je hodně domů a bytů obývaných načerno, kromě takzvaných tichých squatů, kde žijí obyčejní lidé, kteří třeba nemají na nájem a majitel je ještě nevystěhoval, je tu i pár squatů politických. „Ale snažíme se obsazovat hlavně prázdné domy ve vlastnictví města,“ říká mi Felicie. „Cílem našeho syndikátu je hlavně dodávat lidem právní vědomí a také odvahu a odhodlání se bránit,“ popisuje podobu jejich práce Juan. „Chceme učit lidi, aby se sami organizovali, proto tady jsme každý den.“ Syndikát nájemníků ve Vallcarce funguje prakticky stejně jako většina dalších samosprávných organizací – pořádají se pravidelná pléna, řeší se aktuální problémy, hledá se právní pomoc. Kromě toho se podobné syndikáty často snaží vyjednávat s vlastníky nemovitostí podmínky pronájmu a fungují mezi oběma stranami jako mediátoři.

Graffiti na jednom z domků ve Vallcarce, za ním nový development.

„Tohle mě na Barceloně fascinuje,“ pokyvuje hlavou Melissa. „V každé čtvrti najdete ne jednu, ale hned několik organizací, které se bydlení věnují. Ne shora, ale na principu sebeorganizace. Kromě lokálních sdružení jsou tu samozřejmě i velké organizace: hlavní odbory nájemníků úzce spolupracují s městem, dodávají mu expertizy a může se na ně obrátit každý. Bydlení je téma pro sociology, urbanisty, kteří působí v poradních týmech a různých institutech, existují neziskovky s obecným i konkrétním zaměřením – na migranty, na týrané ženy či děti, na rodiny v nouzi, na lidi v důchodu,“ vyjmenovává akademička celý vějíř témat, která v Barceloně rezonují. Speciální kategorii tu pak tvoří lidí bez domova, těch je v Barceloně kolem pěti tisíc.

Šedou zónu nikdo nepočítá

Čtvrť Raval je v Barceloně vyhlášená. Na protáhlém náměstí jsou stolky a kolem nich lidé. Atmosféra je tu o dost jiná než v centru města nebo v malebných čtvrtích jinde. V Ravalu se dlouhodobě kumulují sociálně slabší vrstvy a velký problém má čtvrť i s výrobou a distribucí drog. „Bývala to levná a živelná čtvrť pro různé lidi, ale teď už to neplatí,“ říká mi Mexičan Juan, který do Barcelony kdysi přijel na dovolenou a už se domů nikdy nevrátil. Postupné „čištění“ Ravalu začalo před olympijskými hrami v Barceloně v roce 1992. Město tehdy utrácelo obří částky z veřejných financí na to, aby zahraničním návštěvníkům a investorům Barcelona připadala dost sexy. „Nechtěli už vypadat jako chudí jižanští příbuzní, jenže stejně jako kdekoliv jinde, kde se olympijské hry kdy konaly, doprovázelo pozlátko proměny města hlavně násilné vystěhovávání obyvatel a proměna čtvrtí, která v dlouhodobější perspektivě vedla ke gentrifikaci. Olympiáda odezněla, problémy zůstaly a časem se začaly kumulovat,“ vzpomíná Juan.

Juan je dokumentární fotograf a tiskový mluvčí neziskové organizace Arrels, která se zabývá lidmi bez domova a v nejistém bydlení. Funguje už třicet tři let a její dobrovolnická síť čítá stovky lidí. Je devět ráno a před její základnou v Ravalu už se hromadí klienti. „Tohle je naše hlavní denní centrum, máme ještě pár menších,“ uvádí mě Juan dovnitř. Postupně procházíme celý dům: kromě umýváren, odpočíváren nebo společenských místností tu Arrels zajišťuje prádelnu, freeshop s oblečením, distribuci hygienických potřeb, jídla, úschovnu věcí a také sociální služby, jako je pomoc s hledáním práce nebo dluhové poradenství. „Snažíme se naše klienty a klientky podporovat k větší soběstačnosti a hledat spolu s nimi, co je baví, co by mohli dělat, jak by se mohli dostat do lepší životní situace. Bez toho, aby se jim poskytlo to základní, tedy bydlení, to jde ale velmi těžko,“ vysvětluje Juan.

Juan Arrels na střeše komunitního centra a ubytovny pro lidi v nouzi

„Jen určitou část podpory, kolem třiceti procent, tvoří peníze od města, zbytek našeho rozpočtu sponzorují drobní dárci a dárkyně,“ popisuje Juan ekonomickou základnu Arrels. „Vzhledem k tomu, že řada našich aktivit – třeba dřevařská dílna, papírnictví, šperkařství nebo design nábytku – vydělává peníze, snažíme se i o vlastní financování. Jenže naše organizace má šest desítek zaměstnanců, spravuje čtyři velká centra a řadu menších ubytoven, takže potřebujeme velkou rezervu.“ Tým Arrels má i speciální divizi „peer to peer“ pracovníků a pracovnic, kteří sami mají s bezdomovectvím zkušenost. „Barcelona má mizivé procento sociálního bydlení, jen dvě procenta bytů jsou v obecním vlastnictví, takže na Housing First tu bylo vyčleněno jen okolo šedesáti bytů. To je zanedbatelné číslo, my sami pronajímáme potřebným na sto bytů a potřebovali bychom mnohem, mnohem víc,“ kritizuje Juan radnici. „Město také nemá tolik pozemků, kde by mohlo stavět,“ říká, když vcházíme do jednoho z domů, které má neziskovka ve správě. Funkcí má nejblíže k hotelu, ale lidé tu můžou trvale žít. Mají vlastní pokoje, na každém patře umývárnu, společenské místnosti a velkou terasu, kde si sami pěstují květiny a rajčata. „Je to lepší než klasické ubytovny, třeba se tu tolik nekontroluje pití alkoholu a jsou tu povolená zvířata, pro lidi z okraje často důležitá.“

Podle Juana začala v posledních letech dobře fungovat spolupráce s městským sociálním odborem a terénními pracovníky. Ti v Barceloně neřeší pouze sociální záležitosti, ale věnují se i otázkám duševního zdraví lidí bez domova. „Každou ze čtvrtí má na starosti široký tým terénních lidí z města, se nimiž my spolupracujeme,“ popisuje Juan. „Vzájemně se informujeme o takových věcech, jako komu hrozí výpověď z nájmu, kde se začínají objevovat nějaké psychické potíže nebo jestli se třeba někdo nenachází v situaci domácího násilí. Dáváme si vědět i o lidech přímo z ulice, kterých je tu třináct set. Zbytek z oficiálního čísla pěti tisíc tvoří lidé na ubytovnách, noclehárnách, v nekvalitním bydlení. No a pak je tu šedá zóna,“ dodá Juan. „O té nikdo přesně neví, tu nikdo nepočítá.“

Do každé čtvrti alespoň jeden squat

Jorgos, Řek v subkulturním oblečení, postává před stanicí metra v jedné z více gentrifikovaných čtvrtí. Sotva vylezu z vestibulu, zvedá se – mojí smsce, že mám tygrovanou sukni, černé triko a na hlavě kšiltovku, evidentně porozuměl. Hned na sebe spiklenecky zamrkáme, seznámíme se a vydáme se na cestu. Trvá jen pár minut – za chvíli odbočíme a hned nato se oba soukáme do nenápadného, úzkého domu v ulici. Že je tu „něco jinak“, ukazují jen transparenty pověšené z okna: Sociální a kulturní centrum. „Měli jsme tu centrum dole v přízemí, kde se pořádaly akce a prodávaly knížky, ale z nějakého důvodu s námi majitel vede první soudní spor právě o tuto část domu,“ ironicky popisuje Jorgos, zjevný veterán squatterských válek nejen v Barceloně. On i jeho spolubydlící očekávají návštěvu úředníků oznamujících evikci každým dnem. „Jsme tu víc než rok, věděli jsme, že je to na čas,“ krčí rameny a balí si cigáro k rannímu kafi. Barcelona byla dřív centrem evropského squattingu. Svým způsobem za to město vděčí španělskému právu. To je totiž extrémně pomalé a vychází z jednoduché premisy: že majitel jeví o vlastní majetek zájem. „I proto se často obsazují domy, které mají zahraniční majitele nebo patří bankám. Ty se o domy nestarají a dokud na to majitel nepřijde, můžeme tu celkem v poklidu zůstat,“ vysvětluje Jorgos, který už několikrát stál před soudem za neoprávněné obsazení domu: „Je to takový folklor, no, dostanete penále a zase vás propustí,“ říká lakonicky.

Jeden z barcelonských squatů

Podle Jorgose a jeho spolubydlící je v Barceloně víc než sto squatů. Většina z těch oficiálních zajišťuje kulturní infrastrukturu, program pro lidi, fungují jako solidární sítě ve městě, jako kritické prostory. A mají velkou podporu místních, i když zlatá éra barcelonského squattingu je už dávno pryč. „Vrchol byl jednoznačně na konci devadesátých let,“ vysvětluje Jorgos. Pak je ale řada domů, kde prostě „jenom“ přebývají lidé, kteří nemají na nájem. „V Barceloně se squatterem může stát každý,“ říká Jorgos a směje se. „Je to raz dva, stačí chvíli neplatit nájem, protože na něj nemáte, a už jste squatter. Vzhledem k tomu, jak rychle tu rostou ceny nájmů, je to vlastně jedna z realistických strategií, jak si udržet domov,“ komentuje Jorgos, když se loučíme.

Stojí nám to za to

Než se dostanu do nitra budovy barcelonské radnice, chvíli to trvá. Hlídající policista nemluví anglicky a odmítá mě pustit dovnitř, i když opakuji jméno člověka, se kterým mám sraz. Nakonec mi pomůžou dva náhodní kolemjdoucí a za chvíli se v doprovodu dvou členů ochranky přesouvám do reprezentativních místností radnice. Carlos Macías pracuje na odboru bydlení dva roky. Tak jako řada lidí, které si Ada Colau přivedla s sebou do vedení města, býval členem PAH. Dnes se bydlení věnuje na radnici. „Počkejte, něco pro vás mám,“ podává mi Carlos obří, skoro čtyřsetstránkovou knihu s názvem Inovace v dostupném bydlení, Barcelona 2015–2018, na níž pracovali lidé z radnice a přizvaní odborníci několik let. Najdete v ní všechno potřebné: popis problému, klíčová data, nové architektonické soutěže a jejich podmínky, projekty družstevního bydlení, přehled o aktivitách radnice, modely, s nimiž město pracovalo a chce pracovat nadále, i vysvětlení takových pojmů, jako je gentrifikace.

„První, co jsme po nástupu do vedení města udělali, byla velká datová analýza. Abychom mohli skutečně efektivně bojovat proti nedostupnosti bydlení, museli jsme vědět, jaká je majetková struktura ve městě,“ vysvětluje Carlos. „Může se vám to zdát neuvěřitelné, ale museli jsme do domů posílat kontroly, protože jestli je byt obývaný, nebo ne, nešlo zjistit ani z elektroměrů nebo odečtu vody. Někteří majitelé totiž záměrně svítili nebo pouštěli ve svých bytech kohoutky s vodou, aby nás mátli. A tak jsme přistoupili na fyzické kontroly, třikrát denně, v nahodilé časy,“ směje se. Ve městě je i dnes kolem devadesáti tisíc prázdných bytů, což Carlos považuje za jeden ze základních problémů. „Snažíme se s majiteli, kteří nechávají své byty neobydlené, vyjednávat o správě majetku. Nabízíme jim, že na pět let převezmeme veškerou starost o dům, pokud svolí, abychom ho obsadili nájemníky. Majitelům spolu s tím zaručujeme určitou výši nájmu, kterou často i doplácíme, pokud nájemníci z nějakého důvodu nejsou schopni svůj nájem utáhnout nebo tvoří až moc velký podíl z jejich příjmů.“ Stejně jako Santi i Carlos zmiňuje, že za velkého pronajímatele je v Barceloně považován každý, kdo má více než deset bytů. „A takových případů je tu čtyřicet procent.“

Hodně domů je v Barceloně vlastněno také bankami a korporacemi, u nichž staronová starostka opakovaně hrozí vyvlastněním. Vedení města si navíc vydobylo předkupní právo na byty, které banky převzaly po zkrachovalých hypotékách. „Všechno je ale boj,“ přiznává Carlos. „Hlavně proto, že my jako město máme jen omezené pravomoci. Hodně lobbujeme u katalánského parlamentu, ale podléháme samozřejmě španělským zákonům, a ty často stojí na straně vlastníků. Mnohá z našich opatření tak končí žalobou u Ústavního soudu. Někdy prohrajeme, ale stojí nám to za to – je pro nás důležité problémy řešit, na chvíli je zastavit a spolu s tím tlačit na změnu narativu o bydlení na celostátní úrovni. Děláme takové vlny,“ dodává s úsměvem. Kromě toho město aktivně bojuje s nadměrným turismem. Jasně legálně vymezilo, kdo má nárok na licenci na krátkodobý pronájem: dostanou ho jen lidé, kteří nabízejí k pronájmu byt, v němž prokazatelně žijí. Takhle se město zbavilo asi pěti tisíc bytů na Airbnb a vrátilo je na běžný nájemní trh. „Všechny byty na krátkodobý pronájem musejí být registrované, musíme o nich vědět, jinak přijde pokuta.“

Carlos Macías z barcelonského odboru bydlení

Strategie radnice se v oblasti bydlení opírá o tři hlavní pilíře. První je zvyšování počtu obecních bytů. „Dnes jich máme sedm tisíc, ale stavíme, kde můžeme, abychom jich měli do konce dalšího období čtrnáct tisíc. Byty taky vykupujeme. Osmdesát procent z nich chceme mít vždy na nájemní bydlení, zbytek budou družstva,“ vypočítává Carlos. Jako druhý bod zmiňuje boj proti evikcím. „To tu je skutečně velký problém,“ přiznává. Město se ale skrz různé odbory ve čtvrtích snaží vstupovat do procesu vystěhování a funguje pro nájemníky jako mediátor. „Snažíme se vyjednávat lepší podmínky, zaručit se za nájemníky, poskytnout jim zadarmo právní pomoc a zastoupení.“ Poslední pilíř, podle Carlose naprosto zásadní, je regulace soukromých developerů. „Nově jsme si schválili, že každý, kdo staví nebo rekonstruuje víc než deset bytů, musí celých třicet procent poskytnout jako dostupné bydlení a řídit se našimi pravidly. Tahle vyhláška ale určitě skončí u Ústavního soudu,“ usmívá se Carlos. Za pokus to ale podle něj stojí. „Základní je, aby si každý uvědomil, že bydlení není žádná investice, ale základní podmínka pro normální život. To se v Barceloně snažíme dávat všem investorům a spekulantům najevo.“

Známe své nepřátele

Téměř polovina ze všech nájemníků dává za bydlení v Barceloně více než čtyřicet procent svých příjmů, hodně lidí žije v bytech načerno, beze smluv a jakékoli jistoty, hodně lidí je přímo na ulici. „Radnice, katalánská vláda i španělský parlament musí najít odvahu, jak regulovat soukromé developery a pronajímatele. Musejí chtít určité procento z postavených bytů do své správy, aby se daly nabídnout těm, kteří potřebují bydlet,“ říká Santi. I na to PAH tlačí. Jednu věc na krizi ale Santi kvituje: „Známe svého nepřítele. Každý tu ví, že hlavní odpovědnost za krizi nesou banky, investoři, finanční sektor, který byl zároveň – na rozdíl od nás – skutečně zachráněn. To nám ale dává sílu do každého nového boje. Víme, že ve skutečnosti neválčíme s drobnými majiteli, ale s celým odvětvím spekulací s bydlením, které je globálnímu kapitalismu vlastní.“

V lecčem jsou problémy, kterým dnes čelí obyvatelé Barcelony, podobné těm pražským. Několik rozdílů je tu ale jasně viditelných na první pohled: tvrdý, každodenní odpor barcelonských obyvatel proti představě, že bydlení je investice, a politika radnice, která sice i od svých podporovatelů schytává tvrdou kritiku, ale zároveň nepolevuje ve snahách udělat z bydlení zase normální dostupnou záležitost. Podle lidí z PAH to ale nestačí. Jejich bývalá mluvčí prý neměla slibovat, že zatočí s globalizovaným trhem a zkrotí developery, když nevěděla, jestli to dokáže splnit. „Máme s Adou trochu vyostřené vztahy,“ směje se Santi s kolegy u piva. „Ada?“ ptá se ho vedle sedící důchodkyně v kuchařské zástěře, a já jen přikyvuji. Celý stůl mávne rukou a všichni se tváří pobaveně. „Nedávno jsme jako PAH obsadili radnici, protože nám připadá, že v boji proti spekulacím nedělá naše zastupitelstvo dost. Asi to naše bývalé spolubojovníky a spolubojovnice naštvalo, ale tak už to holt v politice bývá. My jsme hnutí, musíme zůstat kritičtí,“ krčí rameny flegmatický Santi. Vzpomíná třeba na situaci, kdy stávající starostka přišla na oslavy výročí založení PAH a dožadovala se možnosti mluvit. „Řekli jsme OK, Ado, promluv, ale prostě jen jako bývalá členka platformy. Žádný prime time, žádné zahajovací slovo, žádná exkluzivita. Máme tě rádi, vždycky mít budem, ale teď už tvoříme tvé politice protiváhu v podobě hlasu ulice,“ vysvětluje Santi postoje platformy proti vystěhovávání. „Bez hnutí za bydlení, které v Barceloně netvoříme zdaleka jen my, ale desítky dalších organizací, spolků, komunit, klubů, kolektivů i jednotlivců, by se radnice neměla o co opřít. Současné vedení města je výrazně lepší než kterékoliv předtím. Musí si ale uvědomit, že oni potřebují nás, ne my je,“ uzavírá aktivista.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Text je součástí projektu Bydlení je nad zlato, který vznikl za podpory nadace Rosa-Luxemburg-Stiftung.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies