Chicagský tribunál. Poutavý, ale příliš zjednodušený obraz aktivismu

Politické drama Aarona Sorkina ukazuje, jak si na konci šedesátých let americká politická moc vyřizovala v soudní síni účty s aktivisty.

Proslulý americký scénárista, autor scénářů k filmům Social Network a Moneyball a seriálů West Wing a Newsroom, přichází s novým snímkem o soudním procesu po nepokojích během sjezdu Demokratické strany v roce 1968 v Chicagu. Sorkin se stejně jako u filmu Velká hra ujímá i role režiséra a snaží se přiblížit jak průběh samotného procesu, tak bouřlivou atmosféru tohoto období amerických dějin.

Vlekoucí se válka ve Vietnamu byla na konci šedesátých let jednou z hlavních příčin nárůstu občanského aktivismu v USA. K eskalaci přispěl i sjezd Demokratické strany, neboť panovala obava, že nominovaný kandidát nebude odhodlán válku ukončit. Z tohoto důvodu se do Chicaga v srpnu roku 1968 sjelo na deset tisíc aktivistů, jejichž protesty nakonec přerostly v nepokoje a potyčky s policií. Ačkoliv tehdejší demokratický establishment odmítl vůdce aktivistů stíhat, zvolení Richarda Nixona prezidentem vyústilo v opak: osm osob bylo obžalováno za organizaci spiknutí a vyvolání nepokojů.

Ve scénách potyček policistů s protestujícími film dokáže vyvolávat tenzi i díky propojení se skutečnými dokumentárními záběry. Sorkinova režie ve scénách ze soudní síně je ale i na poměry soudního dramatu nezvykle sterilní.

Samotný proces se jevil jako problematický už z toho důvodu, jak nesourodá skupina lidí byla obviněna ze společného plánování nepokojů a z výzev k násilí. Mezi obžalovanými byl známý odpírač vojenské služby a radikální pacifista Dave Dellinger (John Carroll Lynch), svérázný vůdce skupiny Youth International Party Abbie Hoffman (Sacha Baron Cohen) či občanský aktivista Tom Hayden (Eddie Redmayne). Skutečnost, mezi ně byl zařazen i tehdejší vůdce Černých panterů Bobby Seale (skvělý Yahya Abdul-Mateen II), který pobyl v Chicagu jen krátce kvůli pronesení projevu, pak spolu se zjevně nepřátelským postupem soudce naznačuje, že proces byl od počátku politicky motivovaný.

Právo v zajetí politiky

Sorkin se tentokrát snaží oproti svým dřívějším snímkům omezit své typické nepřirozeně vyšperkované dialogy. V Chicagském tribunálu na ně dochází jen občas ve slovních přestřelkách mezi aktivisty či právními zástupci, jindy jsou dialogy spíše informativní – mají nám přiblížit politický kontext či postoje jednotlivých aktérů. Vyprávění se tak nesoustředí výhradně na snahu právníka vyhrát složitý případ navzdory nepříznivým okolnostem, jak je tomu v mnoha podobně pojatých soudních dramatech. Zástupce obžalovaných William Kunstler (Mark Rylance) je znázorňován jako člověk blízký obviněným aktivistům, nikoli jako právník, který je přišel zachránit zvenčí. Stejně tak soudce přistupuje k obžalovaným s jasnými politickými antipatiemi. I samotný boj v soudní síni je tak spíš jen zmenšenou verzí širšího boje za sociální spravedlnost. Na to upomíná i opakované heslo „celý svět se dívá“, v jehož duchu někteří z obžalovaných aktivistů pojali proces spíš jako příležitost pro politickou performanci.

Už teď se v souvislosti s Chicagským tribunálem zmiňují možné oscarové šance. A není divu – zabývá se stále relevantními tématy, jako je boj za spravedlivější společnost či policejní násilí, aniž by se snažil o příliš okaté paralely se současnou situací, a zpracovává je divácky vděčným způsobem. Na konverzační drama má film až nezvykle rychlé tempo, od začátku do konce udržované svižnými dialogy, komediálními vsuvkami i přesvědčivými hereckými výkony. Tehdejší společenský kontext navozuje již v úvodu údernou montáží, kde se náborová kampaň do války ve Vietnamu či vražda Martina Luthera Kinga prolíná s projevy protagonistů.

Po povrchu

Tento přesvědčivý úvod však filmu nastavuje laťku příliš vysoko – následně totiž v celé dvouhodinové stopáži nepřichází nic, co by se mu po formální stránce mohlo vyrovnat. Efektní jsou pouze některé z flashbacků, z nichž je postupně skládána mozaika postupně se vyostřujících demonstrací. Právě ve scénách potyček policistů s protestujícími film dokáže vyvolávat tenzi i díky působivému propojení se skutečnými dokumentárními záběry. Nelze se však ubránit dojmu, že Sorkinova režie ve scénách ze soudní síně, které představují většinu filmu, je i na poměry soudního dramatu nezvykle sterilní. Není žádoucí, aby na sebe režie v tomto žánru strhávala pozornost. Přesto nekonečné výměny v prostorách soudní síně formálně zaostávají za dřívějšími (a neméně konverzačními) snímky, na nichž Aaron Sorkin spolupracoval například s Davidem Fincherem či Dannym Boylem.

Zatímco protagonisté předchozích Sorkinových scénářů vystupovali jako komplexní jedinci, kteří se postupně vyvíjejí, zde jako kdyby ho snaha o vykreslení vysokého počtu postav vedla k určité zkratkovitosti a schematičnosti. Je pak příznačné, že veškeré konflikty, které se film snaží znázorňovat – mezi levicovými aktivisty a politickými strukturami či mezi radikálním přístupem Abbieho Hoffmana a reformněji zaměřeným Haydenem – jsou odhaleny již v úvodu filmu a následně pouze opakovaně vystupují, aniž by je Sorkin dále rozvíjel či problematizoval. Jedinou výjimkou je tak Redmaynem ztvárněný Tom Hayden, v němž se pere občanský aktivismus a touha po změně s tendencí k umírněnosti či s respektem k americkým institucím. Ovšem toto vnitřní dilema i konfrontace Haydenových stanovisek s Hoffmanovými jsou zde inscenovány současně mechanicky i teatrálně, neboť spor obou postav je namísto přesvědčivé hádky převáděn do replik, za nimiž je až příliš čitelné jejich ideologické stanovisko.

Liberální optimismus

Na několika místech přesto Sorkinův scénář dokáže nastolit jednotlivé spory a politická štěpení s působivou přímostí. V jedné z takových scén vůdce Panterů Seale dobře vyznačuje rozdíl vlastních motivací od „bílých“ aktivistů. Zatímco u nich se často jedná o protest proti konzervativní generaci vlastních otců, pro něj je aktivismus snahou o záchranu vlastního života. Hned vzápětí ovšem Seale a afroamerické hnutí mizí nejen ze soudního procesu, ale i z horizontu samotného filmu. Chicagský tribunál od počátku neskrývá, že sympatizuje se stranou protestujících, ale zároveň se snaží působit, jako by mezi různými přístupy aktivistů žádný neupřednostňoval a pojímal je spíš jako odlišné cesty k témuž cíli. I podle původně radikálního Hoffmana je tak na konci problém především v tom, že jsou politické instituce obsazené špatnými lidmi.

Zpočátku se tak může zdát, že Sorkin nakládá s žánrem soudního dramatu s větším kritickým odstupem soud je jasně politicky manipulovaný a v sázce je větší problém než samotný proces či nespravedlivě obvinění protagonisté. Postupně však tuto širší a kritičtější perspektivu opouští a snaží se film zakončit optimistickou notou. Tím se ale vlastně přibližuje narativním konvencím soudních dramat, která často obsahují určitý liberální podtón – nespravedlnost je (právním či politickým) systémem nejprve popírána, následně je však tento systém schopen sebekritiky a nakonec i dosažení spravedlnosti. Když je v úvodu filmu znázorněn příchod Nixonovy éry výměnou obrazu prezidenta v kanceláři ministra spravedlnosti, nabízí se otázka, zda představa tohoto filmu o politické změně a politice obecně není také redukována pouze na výměnu portrétů.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies