Foto facebooková stránka Jacindy Ardern
Může progresivní, levicová strana v dnešním světě vyhrávat volby? Dění uplynulé dekády nás vede spíš k negativní odpovědi. Vzpomeňme na někdejší Pyrrhovo vítězství řecké Syrizy, která ve své době představovala naději na uskutečnění levicové vzpoury proti neoliberálním „řešením“ hospodářské krize, aby po několikaměsíčním vyjednávání byla nakonec nucena kapitulovat před mnohem silnějšími evropskými hráči. Ještě hůře dopadla kdysi slibná sociální hnutí, iniciovaná postavami, jako jsou Bernie Sanders v USA nebo Jeremy Corbyn ve Velké Británii: Corbynovi labouristé drtivě prohráli s konzervativci pod vedením Borise Johnsona a Berniemu Sandersovi jeho Demokratická strana pro jistotu ani neumožnila utkat se s Trumpem o prezidentské křeslo.
Ardern rozhodně není jen sympatickou tváří kampaně. Je to schopná politička, jež má za sebou reálné výsledky a které se daří kompletně přerámovat formu i obsah politiky.
Neúspěchy kdysi živelných hnutí po sobě zanechaly pocit hořkosti a jejich dřívější optimismus se vypařil jak pára nad hrncem. Ve Spojených státech dnes mohou příznivci Sandersova demokratického socialismu doufat leda ve vítězství (neo)liberálního Joea Bidena nad Donaldem Trumpem a britští „corbynisté“ s nelibostí sledují nijakost Keira Starmera, Corbynova nástupce v čele Labour Party, o němž jste patrně neslyšeli, protože k tomu ani nebyl důvod. A nejde jen o to, že progresivní aliance po celém světě prohrávají důležité politické bitvy; situace je o to horší, že se k moci dostávají regresivní politické proudy – šovinistické, nacionalistické, autoritářské partičky, burcující kolektivní egoismy, v nichž části deprivované populace nacházejí útěchu.
Temná noc světa
Jako kdybychom se nacházeli někde na začátku „temné noci světa“, kdy je rozbřesk ještě v nedohlednu. Hospodářská a migrační krize zplodily během posledních let hlavně monstra, a to v situaci, kdy urgentně potřebujeme věnovat pozornost nejen krizi pandemické, ale především krizi klimatické. Její řešení totiž bude vyžadovat dosud nebývalou míru globální spolupráce a energie nasměrované k nezbytné transformaci našeho způsobu života. Alespoň tedy pokud se máme s dopady klimatického rozvratu utkat se ctí a smysluplnou šancí na úspěch. Brodit se bahnem současné politiky je pro člověka, nacházejícího se v oné progresivní části politického spektra, často únavná a beznadějná činnost, která se nemá čeho chytit.
Existuje vůbec cesta, jak vybřednout ze stávajícího marasmu, nebo máme už jenom doufat v to, že alespoň nebude hůř, když už tedy nebude líp? S takovým pesimismem se nejen nelze smířit, ale není to naštěstí ani nutné, protože výjimky z obecného trendu stále existují. Jednou z nich je fenomenální vítězství novozélandské premiérky a předsedkyně tamější Labour Party Jacindy Ardern.
Krize jsou jen příležitosti
Kdy naposledy jste viděli, že progresivní levicová strana získala ve volbách 49 procent hlasů? Novozélandským labouristům se to pod vedením Jacindy Ardern povedlo minulý víkend, a to nikoli jako opoziční, ale vládní síle, která má za sebou tříleté období, během něhož musela řešit hned několik krizových situací: mimo jiné teroristický útok v mešitě, sopečný výbuch a samozřejmě pandemii koronaviru, kterou tato nenápadná země zvládla přímo ukázkově. Podobně jako u nás tamější vláda zavedla v březnu plošný lockdown, který následovalo postupné rozvolňování opatření, několikastupňová inteligentní karanténa a masivní testování – v zemi s pětimilionovou populací proběhlo zhruba milion testů. Výsledkem tohoto přístupu jsou fascinující čísla: pouhých 1886 nakažených a 25 mrtvých od začátku pandemie, přičemž aktuálně má Nový Zéland 37 aktivních případů nákazy.
Úspěšné zvládnutí pandemie se silně promítlo do volebních výsledků vládnoucích labouristů, ale významný podíl na tom má právě osobnost Jacindy Ardern, která je ve své zemi suverénně neoblíbenější politickou figurou. Svoji stranu dokázala dostat z krize už v roce 2017, kdy stanula v jejím čele a díky volebnímu úspěchu se následně stala i předsedkyní menšinové vlády. Navzdory faktu, že by aktuálně mohla sestavit jednobarevnou vládu, chce jednat o vládní koalici s novozélandskou Stranou zelených, která bude vládu posouvat ještě více doleva.
Ekosociální demokracie
Kouzlu Jacindy Ardern je snadné podlehnout i na tisíce kilometrů daleko a lidé, kteří si váží jejího vřelého a inkluzivního politického stylu, nepocházejí jen z Nového Zélandu – Ardern už se stihla stát globálním fenoménem. Ačkoli je nejmocnější ženou v zemi, působí vždy velmi neformálním, nenuceným, ale zároveň profesionálním dojmem jako ona dobrosrdečná matka ze sousedství, s níž máte vynikající vztahy, víte, že se na ni můžete spolehnout, kdykoli byste jí svěřili třeba svoje děti, nemocnou babičku nebo správu země. Nejde pochopitelně „jenom“ o to, že je to žena a matka, která se proslavila mimo jiné tím, že svou tříměsíční dceru vzala s sebou na zasedání generálního shromáždění OSN. Z jejích projevů i konkrétních kroků je totiž zřejmé, že politika se v jejím podání stává v podstatě pečující profesí, vedenou étosem péče, jejímž cílem je blaho všech.
Podobně se to má i s jejím feminismem – tak samozřejmým, bezděčným a přirozeným, že je zatěžko proti němu protestovat i těm, kteří by jinak stáli na opačné straně barikády. Je totiž i velice pragmatickou političkou – nehledá konflikt, ale každou situaci chápe jako příležitost k emancipaci, inkluzivitě a větší participaci na kolektivním životě. Ardern rozhodně není jen sympatickou tváří kampaně. Je to schopná politička, jež má za sebou reálné výsledky a které se daří kompletně přerámovat formu i obsah politiky.
Novozélandští labouristé tak představují jeden ze současných vrcholů ekologicko-sociální demokratické politiky, prosazující ekonomickou rovnost, progresivní zdanění, robustní environmentální legislativu, ochranu menšin (v případě Nového Zélandu tedy především původních maorských komunit) nebo třeba dosažení bezuhlíkové energetiky do roku 2030. Možná, že právě tady může stagnující česká levice a zdejší progresivní hnutí hledat svoji inspiraci: v inkluzivní, pečující a kompetentní politice, která ekosocialismus chápe prostě jako (ne)obyčejnou mezilidskou vřelost, ohleduplnost a schopnost vystoupit ze svých malých soukromých zájmů. Protože o tom to nakonec celé je, nebo ne?
Autor je aktivista Extinction Rebellion.