Ani nevím, kdy mi došlo, že je něco jinak – možná mu tehdy bylo deset měsíců, možná už něco přes rok. Nikdy si nehrál s hračkami, nestavěl žádné věže, nechtěl nic kreslit. Nejvíc ho bavilo být v přírodě a hrabat se v hlíně, pobíhat a házet kamínky do vody. Jeho řeč byla zcela nesrozumitelná a jen já jsem věděla, že „ma“ je máma a „pa“ je jíst. V tu dobu už jsem vychovávala o něco starší dítě s poruchou autistického spektra a nezdálo se mi, že by to bylo ono, protože jsem o tom načetla, co se dalo, a měla jsem i vlastní zkušenost. Oční kontakt držel, usmíval se, reagoval na všechno normálně. Jen si nechtěl s ničím hrát, nic nerovnal do řady a nehledal řád, na ničem neulpíval. Pak přišel zlom – už v době, kdy bylo jasné, že je nějaký problém. Bylo to přesně v roce a půl. Najednou udržel pozornost u knížky. Nejdřív pár minut, během pár týdnů se minuty prodloužily na hodiny. Nemluvil, říkal jen pár nesrozumitelných slabik, ale zcela zjevně rozuměl tomu, co jsem mu četla. A vydržel poslouchat mé čtení a vyprávění celé hodiny. Vyprávěla jsem a četla. Pořád. Hodiny a hodiny každý den.
Málo mu čtete
Pak přišli první odborníci. „Asi s ním málo mluvíte,“ mysleli si zhusta. „Čtete?“ ptali se nedůvěřivě. „Čteme,“ odpovídala jsem s obtížemi, protože jsem někdy četla i osm hodin denně. Dokud jsem mu totiž četla, byl v klidu, poslouchal, kladl otázky svou nesrozumitelnou řečí, ptal se po významu slov, ale jakmile jsem číst přestala, začal být neklidný a většinou to skončilo nějakou zničenou věcí v domácnosti. Slov bylo víc a víc, ale byla stále nesrozumitelná. Pořád jsem to byla jen já a pár nejbližších lidí, kdo věděl, co říká. V tu dobu jsme měli dost málo peněz a taky jsme se pořád stěhovali, takže jsem ani nepřemýšlela nad nějakou školkou, stejně jsem měla další dítě a chtěla být doma a věnovat se jim. Když jsme se přestěhovali počtvrté, nastal přeci jen čas přemýšlet, co dál. Bylo mu pět a našli jsme logopedickou školku, kam nastoupil v šesti letech se svým mladším bratrem. V návaznosti na školku pak byla speciální logopedická škola.
Je zpozdilé plivat na pedagogy, kteří často odvádějí skvělou práci. Pojďme si říct, že je třeba něco změnit a že řešením vážně není to, že budeme posílat děti do různých škol a separovat je.
Přišlo mi, že se nikdy nemůže naučit číst. Zjevně totiž vůbec neslyšel hlásky ve slovech. Pamatuju se, jak jsme v první třídě jeli ze školy domů a on se mě zeptal, co je v metru napsané na stěně. „Skalka,“ řekla jsem mu. „A proč je tam tolik písmenek?“ ptal se nešťastně. On to totiž slyšel jako „alta“. V moři odborníků, které jsme za ty roky potkali, se totiž našli i tací, co nám vysvětlili, že kromě optické diferenciace existuje i ta sluchová. To už jsme byli přestěhováni popáté. Pamatuju si to proto, že do první třídy už chodil z bytu, kde bydlíme dosud, a z nervozity začal chodit tak často na záchod, až to zahýbalo se spotřebou vody v domě. Třeba desetkrát do hodiny. Ptala jsem se ho, jestli se mu ve škole líbí, a on mi tehdy řekl, že se do školy těšil, protože si myslel, že tam dozví, jestli bylo dřív semínko nebo květina, ale že se tam bohužel o takových věcech vůbec neučí. Přes svůj handicap se koncem první třídy číst naučil. Naučil se nějak číst celá slova. Hodně ho motivovala babička, která mu za čtení kupovala svázané sešity Čtyřlístku. A pak nastal ráj. Začal si sám číst a mně odpadly každodenní mnohahodinové služby, kdy jsem četla já.
Přestali jsme si rozumět
Přečetl nejdřív ty Čtyřlístky. Potom pár dalších komiksů. Pak první knihu, za dva dny další knihu, pak v osmi Pána prstenů, v devíti Silmarillion (kterým jsem se já nikdy neprokousala) a bez nadsázky tisíce dalších knih. Zadlužili jsme se kvůli pozdě vráceným knihám v knihovně, když jsem vyhodnotila, že další knihy už v tomhle tempu nemůžu kupovat.
Asi to mohlo být šťastné období, kdyby se jeho slovní zásoba nerozšířila tak, že jsem mu přestala rozumět i já. Už jsem nemohla odhadovat, co vlastně říká, protože to mohlo být celkem cokoliv. Občas použil i nějaké slovo, o kterém jsem měla jen vágní představu. A rozhodně toho věděl o mnoha věcech víc než já. Jenže cizí lidé si mysleli, že má nějaký mentální handicap, a navíc se nemohl zapojit do žádné sociální interakce. Jen se mnou, s tátou, s babičkou, mou nejlepší kamarádkou, její dcerou a svým mladším bratrem. Ale ani my jsme tehdy nerozuměli tomu, co se nám snaží říct. Přicházela frustrace a s ní pláč a vztek.
Pořád jsme byli v kontaktu s odborníky, kteří se dle mého letitého pozorování dělí na dvě skupiny. Na ty, co k nim přijdete, a oni se chytí za hlavu a vynadají vám, že jste dítě nedovlekli, už když bylo v břiše, a že je na všechno pozdě a že už kvůli vaší liknavosti nikdy mluvit nebude. Pak jsou ti druzí, kteří vám řeknou, že je dobře, že jste přišli už teď, a že máme moře času, protože mluvit se můžete naučit třeba v dospělosti za předpokladu, že to budete opravdu chtít. Asi nemusím říkat, kteří pomáhají. Objevily se diagózy exresivní dysfázie a později ještě dyspraxie.
Logopedická škola, kde byla skvělá ředitelka a naprosto báječná učitelka angličtiny, bohužel přinesla trauma v podobě třídní učitelky. Všechno šlo najednou hůř a hůř, usměvavé dítě se změnilo v agresora a paní učitelka ho šikanovala za to, že si něco nepřinesl a nesplnil nějaký úkol. Psal, jak mluvil. Takže to taky bylo zcela nesrozumitelné. Slova měla vždy jen pár písmen. Samohlásky a pak už jen hlásky N a M a něco mezi D a T, zapsáno náhodně. Žádné další hlásky nevyslovoval a nepsal. Situace už byla na bodu zlomu, když konečně otěhotněla a zmizela. Paní ředitelka nemohla za mizerný plat nikoho sehnat a nakonec povolala bývalou ředitelkou z důchodu, aby v posledním, pátém ročníku převzala třídnictví. To se ukázalo jako dar z nebes. Prý bývala dřív přísná, každopádně najednou přestal stres a přestala i agrese. Nová paní učitelka, už opravdu seniorka, dokázala oddělit podstatné od zbytečného a chvíli byl klid.
Nejhorší kopačky mého života
Jenže pak bylo potřeba hledat školu pro druhý stupeň, ta naše už nepokračovala. Začala jsem hledat, ale ukázalo se, že školy, které zavedly inkluzi už dřív, jsou plné. A zrovna naše spádová byla jednou z těch, která ji odmítala. Mohla jsem sice říct, že mají povinnost ho vzít, ale vzhledem k jeho problémům s frustrací jsem nechtěla jeho hlavou prorážet zeď. Jeden z nápadů byl, že půjde na školu pro děti s poruchou sluchu, kam často chodily děti ze školy, kde byl na prvním stupni. Nastoupil tam na zkušební pobyt, ale po několika dnech si mě zavolali a oznámili mi, že ho nechtějí. Seděla jsem tam v ředitelně na pohovce, všichni byli strašně přísní a vysvětlovali mi, že se tam dvakrát rozbrečel a že na to, jak malý má handicap („vždyť slyší!“), to moc prožívá. Ptala jsem se, kdy tedy ukončíme jeho docházku. Prý hned. „To jako teď?“ ptala jsem se a slzy se mi hrnuly z očí. „Proč ho tu nenecháte aspoň do konce týdne?“ Byla středa. Všechno jim bylo jedno. Jak se bude cítit on, jak se asi cítím já.
Přivedli ho a šli jsme z té temné školy a oba jsme se cítili jak zpráskaní psi. Snažila jsem se vesele švitořit, že je dobře, že ho tam nechtějí, protože by se tam měl špatně. Jenže kam půjde? Pak mi v nějaké škole, kde byli nakloněni inkluzi, slíbili, že ho vezmou. Na konci srpna se ale ukázalo, že nakonec nemají místo. Začala jsem obvolávat a obíhat všechny školy, co jich v Praze je, ale vypadalo to, že nikde už místo není. Bylo prvního záři, za pár dní ale bylo už pátého, sedmého a pořád nic. Potom jsem dostala radu, že by mohl jít do zvláštní školy. Ona se tak už nejmenuje, takže to přece nevadí. Kousek od nás jedna byla a sídlilo tam i ústředí spolku, který lobboval za uchování zvláštního školství. Brala jsem to jako ironii osudu. Byla jsem tak zoufalá, že mi to začalo připadat jako dobrý nápad. Jen jsem se ho tehdy zeptala, jestli chce chodit do speciální školy, kde budou ohromně vnímaví ke všem jeho problémům a bude to báječné, anebo do normální školy (kde to bude strašný a kde se mu nikdo nebude věnovat). „Do nomání,“ špitl. Tak jsem někdy kolem desátého září zabrala a nakonec jednu našla.
Lyčkárna: Love forever
Byla to škola, o které jsem věděla. V minulosti jsem se setkala s ředitelem a speciální pedagožkou jako lektorka na nějakém kurzu, který se týkal romských žáků. Škola, kde dělali inkluzi, ještě než to bylo nařízené (cool to bohužel nebylo v této zemi asi nikdy). Byla jsem šťastná, že mají místo a jsou ochotni si toto moje složité dítě vzít na starost. Mohla bych napsat celou knihu o tom, jak moc mu pomohli. Nejvíc asi paní logopedka Ester Stará, která za ty čtyři roky dokázala z jeho zcela nesrozumitelné řeči udělat řeč srozumitelnou, byť je ještě co zlepšovat. Spolu s řečí se zlepšilo i psaní. Když je unavený, skáče mu tam pořád D a T místo ostatních hlásek nebo písmen, ale když je ve formě, je jeho psanému projevu i mluvě rozumět. Díky tomu si můžeme třeba telefonovat, nebo si psát zprávy, když jsem pryč. Předtím jsem s ním na dálku nemohla komunikovat vůbec.
Jsem přesvědčená, že k tomu přispělo to, že chodil do normální školy. I proto, že si to moc přál a motivovalo ho to. Najednou se ukázaly i jeho talenty, které byly předtím skryté. Většina z nás při mluvení používá „vatová“ slova. Kdo někdy přepisoval nahrávku rozhovoru, ví, o čem mluvím. Znala jsem dva lidi, kteří to nedělali – svého dědu Jaroslava a Miloše Zemana. Můžete si o nich myslet, co chcete, ale kdybyste s nimi nahráli rozhovor, mohli byste ho přepsat bez škrtání výplňových slov a předělávání větných konstrukcí. Nu a třetím takovým člověkem je toto moje dítě. Neudělá chybu, každá věta ví, odkud kam jde. Píše také eseje, kde vysvětluje například chyby českého školství, a jsou chytré a zábavné. V poradně si poslední rok položili otázku, zda ty diagnózy skutečně má. Poprvé s ním mluvili tak, že mu rozuměli a dost se divili, kolik toho ví a jak dokáže své myšlenky formulovat.
Kromě logopedky byla ve škole i knihovnice, báječná žena, která půjčovala knihy bez hrozby vysokých pokut. Povídali si spolu a měl ji taky moc rád. Druhý stupeň na základní škole je jak známo pro ty méně úspěšné, ale byl to balzám na duši. Donutili ho, aby napsal seminárku – dlouho se s tím trápil, aby to bylo dost dobré, ale ukázalo se, že umí dobře třídit informace a psát. Bylo to o brazilských pralesích. Pak si vyprosil jako odměnu knihu o dějinách Brazílie, díval se na přednášky o Brazílii na Youtube a šel dokonce na nějakou přednášku naživo, i když obvykle nemá sociální interakci rád.
Musela jsem do školy na Lyčkově náměstí chodit každý měsíc a řešit různé problémy a pořád komunikovat, ale i tak jim budu do smrti vděčná. Hodné paní učitelce třídní, logopedce, speciální pedagožce, asistentce a dalším ženám, které se objevovaly na našich schůzkách a vymýšlely neustále, co dělat, aby se rozvíjel. Na střední školu se dostal, aniž by měl při přijímacích zkouškách úlevy. Nevyřídila jsem mu je proto, že jsem to pořád odkládala, anebo proto, že nemá úlevy a jakékoliv jiné zacházení rád? Už nevím. Máme před sebou ještě dlouhou a obtížnou cestu, problém budou například cizí jazyky, ale díky inkluzi jsme na ni mohli vůbec nastoupit.
Problémů školství nekonečně
O inkluzi se tu vykládá, že nám ji vnutili v roce 2016. Jenže to není vůbec pravda. Vnutili nám ji mnohem dřív (bohudík) a v roce 2016 přišlo jasné financování, ze kterého jsme profitovali i my. Syn totiž dostal třeba asistentku a notebook. Škola taky zakoupila speciální program, který mu pomohl s nácvikem výslovnosti. Kromě toho skvěle spolupracovala s PPP (pedagogicko- psychologickou poradnou) a naopak PPP skvěle spolupracovala se školou. To ale není pravidlo. Nutnost mít papíry z PPP školy někdy omezuje – učitelé znají žáky dobře, jsou s nimi každý den, ale psychologové z PPP mají přirozeně menší povědomí o tom, jak se žák každý den chová a co potřebuje.
„Opravdu jsou to peníze, co školám chybí?“ ptal se mě zrovna včera někdo. Tu otázku slýchám často. Peníze to jsou především v tom smyslu, že sehnat třeba dobrého asistenta pedagoga za necelých patnáct tisíc čistého je fakt problém. Ale je to i zbytečná kontrola. Pojďme chvíli snít:
Školy mají své vlastní psychology a speciální pedagogy a stejně jako své další zaměstnance – například učitele a asistenty pedagoga – je mohou dobře zaplatit. Žádný dráb na ně nedozírá, jestli prostředky používají účelně, nic se nemusí vyplňovat, dokazovat, nic nikam posílat. Ředitelé mohou dát do třídy nebo přímo k žákům takový počet asistentů, jaký uznají za vhodné. Škola má dost prostředků na to, aby uspokojila potřeby svých žáků. Školní psycholog, který je v denním kontaktu s pedagogy, určuje spolu s učiteli, jaká budou mít jednotliví žáci podpůrná opatření. Učitelé mají každý sedmý rok volno na sebevzdělávání. Místo neutuchající kontroly a zneuznání dostávají metodické pokyny, jak nejrůznější problémy zvládat. I materiály, které jsou volně ke stažení na internetu, takže je nemusí vyrábět na koleni spolu s asistenty. Ve třídách je malý počet žáků. Společnost si pedagogů váží a mají víc volného času, protože se od nich nechce žádná byrokracie. A odměna pro nás? Děti chodí do školy rády.
Kdo přesně je viník?
V mém okolí je zvykem na učitele nadávat. Moje zkušenost je ale taková, že navzdory dost obtížným podmínkám se jich spousta snaží dělat svou práci dobře. Stejně tak ředitelé, kteří chtějí, aby jejich škola byla dobrá, a dělají pro to často první poslední. Inkluze se v roce 2016 najednou stala „viníkem“ dlouho podfinancovaného a nereformovaného českého školství. Přitom tu opravdu už fungovala řadu let předtím. Je možná příliš náročné strefovat se do toho, že náš stát dává tak málo peněz na něco tak důležitého, jako je vzdělání dalších generací. Zní to příliš obecně, zato děti se speciálními vzdělávacími potřebami byly mnohem konkrétnějším cílem. Ke štvanici se přidal i zdatný rétor Miloš Zeman nebo bulvární Blesk, který proti inkluzi rozjel kampaň. Stejně tak je ale zpozdilé plivat na pedagogy, kteří často odvádějí skvělou práci. Pojďme si říct, že je třeba něco změnit a že řešením vážně není to, že budeme posílat děti do různých škol a separovat je. Že je tu tolik věcí, které mohou práci pedagogů ulehčit, a že je potřeba je vyžadovat, křičet, stávkovat a nesouhlasit. A společnost by to měla podporovat, a ne se tvářit, že učitelé jsou nějaký odpad. Vždycky, když si vzpomenu, že jsem málem pod tlakem poslala své skvěle nadané dítě do zvláštní školy, a představím si, co by z toho vzešlo, obejde mě strašná hrůza.
Autorka je redaktorka Alarmu.