Jak vnitřní klid vystřídal pocit nejistoty a obav

Z kultury se náhle stal jeden z obětních beránků současné pandemické krize. Jaké mají lidé, kteří v této oblasti pracují, vůbec možnosti?

V polovině září jsem vystoupil na on-line konferenci Occupy Library a prezentoval jsem, jakým způsobem jsme v Knihovně Třinec (a v ČR jako takové) zvládli jarní koronavirovou krizi spojenou s plošnou karanténou a přísnými opatřeními. Už v té době jsem kolegům z různých koutů světa, kteří prožili něco velmi podobného nebo totožného, říkal, že situace u nás se zhoršuje, opatření se zpřísňují a že prognózy hovoří o tom, že bude hůř. Přesto jsem se uklidňoval, že všechna ta čísla jsou jen aktuální stav a že to vlastně není tak špatné (prosím, neplést s vědomým zjednodušováním nebo popíráním existence onemocnění covid-19). Ten pocit vnitřního klidu je nyní nenávratně pryč. Vystřídala ho nejistota a obava z toho, co bude, a především, co bude s kulturou.

Místo potřebné regenerace, kterou slibovalo plošné uvolňování opatření, přichází další vlna, která už není živená a poháněná jen covidem-19, ale také nastupující ekonomickou krizí a společenskou fragmentací. A kultura je bohužel první na ráně.

Před několika dny jsem na Facebooku v jednom statusu použil příměr, kdy jsem nás – tedy ty, co žijí kulturou – přirovnal k topícímu se, který sotva se stihl vynořit a nadechnout, je znovu stažen pod hladinu, do kalné vody, tentokrát ale hlouběji a s mizivou zásobou kyslíku. A přestože kopeme nohama a vydáváme poslední zbytky energie a naděje, klesáme ke dnu.

Covid odkryl nedostatky

Kultuře se věnuji jako organizátor eventů a koordinátor projektů jedenáct let a za tu dobu jsem stihl vypozorovat, že kulturu sice vnímáme jako něco samozřejmého, ale přesto je odsunuta někam na okraj veřejného zájmu. Covid-19 naplno odkryl všechny chyby a nedostatky, kterými kultura trpěla. Jsou to: zkostnatělost systémové podpory, už zmiňovaná okrajovost, nekompetentní kulturní politika na celostátní, krajské i místní úrovni a neaplikovatelnost různých strategií a koncepcí. Přesto jsme si s různými handicapy dokázali poradit. Přece jen ke kultuře patří kreativita. To se projevilo během jara, kdy se při první koronavirové vlně vzedmula obrovská vlna odhodlání. Jenže k takovému vzedmutí je potřeba vynaložit obrovskou dávku energie, jejíž opětovné načerpání netrvá měsíc nebo dva ani půl roku nebo rok, ale mnohem delší období. Místo potřebné regenerace, kterou slibovalo plošné uvolňování opatření (ano, i já jsem na moment nabyl dojmu, že jsme vyhráli), však přichází další vlna, která už není živená a poháněná jen covidem-19, ale také nastupující ekonomickou krizí a společenskou fragmentací. A kultura je bohužel první na ráně.

Tuším, že v tuhle chvíli nemá nikdo moc času na to sbírat data, ale příběhů se špatnými konci se začíná objevovat stále více. Klubům, divadlům, galeriím a dalším kulturním prostorům a podnikům před rokem touto dobou zářily výlohy s programy s desítkami akcí. Teď se barví do červené a rudé pod hlavičkou iniciativy #WeMakeEvents. A není to jen případ nezřizované kultury, která se přibližuje klinické smrti, ale i té zřizované.

V pondělí 12. října skrze Facebook, web a další komunikační kanály Knihovny Třinec oznamujeme, že rušíme i těch několik málo akcí a programů, které se nám podařilo udržet. Jsme instituce, která měsíčně pořádala až čtyřicet akcí pro veřejnost – kulturních, vzdělávacích, komunitních. A podzimní měsíce patřily k těm nejsilnějším a návštěvnicky nejúspěšnějším. Teď se můžeme maximálně utěšovat tím, že knihovny jako jedny z mála kulturních a vzdělávacích institucí mohou mít otevřeno a poskytovat alespoň základní služby.

Ještě je čas odrazit se ode dna

Ještě jednou se vrátím k jaru. Během doby, kdy jsme měli zavřeno, jsme možná až moc energie upínali k letošnímu podzimu a zimě. Pořád jsme měli dostatečnou dávku energie a odhodlání. V tuto chvíli už sil opravdu moc nezbývá. Nepomáhá tomu ani stát, který prohospodařil čas a prostředky, které se podařilo během jarních přísných opatření získat. Příkladem je třeba podpora v rámci programu Covid kultura, kdy se z 900 milionů vyčerpala jen malá část a místo toho, aby se s vyhlášením nouzového stavu vyhlásila automaticky také další forma podpory, se jedná, připravuje a čeká, což na jistotě a naději rozhodně nepřidává.

Přesto jsem přesvědčený, že ještě je k čemu se upínat, že se ode dna můžeme odrazit. V jednom facebookovém příspěvku jsem napsal, že to, co nás může dostat nad hladinu, jsou lidé – protože kulturu nikdy neděláme jen pro sebe. Díky kultuře, umění a tvůrčí činnosti máme možnost něco předat těm druhým, vyvolat v nich širokou škálu emocí. Díky kultuře se můžeme vzdělávat, učit se novým dovednostem a znalostem, poznávat svět ve vší jeho rozmanitosti, ale také složitosti. A právě lidé, pro které to všechno děláme, podle mě nakonec vyloví ta bezvládná těla, vytáhnou je na břeh a začnou s resuscitací, jak už se to v mnoha případech stalo na jaře. Věřím také, že přes všechen sociální odstup si zase začneme hledat cestu ke společnému setkávání. Přestože pocit nejistoty a obava o to, co bude dál, jsou stále více součástí našich dní, nepřestávám doufat, že se ještě nadechneme.

Autor je knihovník a publicista.

 

Čtěte dále