Jak zní punk v roce 2020? Bob Vylan a No Home mají vztek i na unavený žánr

Dvojice současných londýnských punkových projektů reflektuje systémový útlak a rasismus a vymezuje se proti zakonzervovanému žánru. Heslo „no future“ v jejich pojetí dostává nový význam.

„Představte si, že jste ďábel, strávíte tisíce let v pekle a pak se snažíte vykoupit. Jak proměníte tuhle odlidštěnou osobu nebo odlidštěné zvíře v člověka, který může zase žít mezi smrtelníky?“ vysvětluje Charlotte Valentine alias No Home v rozhovoru pro časopis The Wire pocity, ze kterých vznikla deska Fucking Hell, vydaná letos v červnu. Album vystihuje beznaděj černošských mileniálů žijících na hranici životního minima uprostřed rušného Londýna. Realita tu skutečně není nijak růžová: prekarizovaná práce, vykořisťování, ponižující přijímací pohovory a všudypřítomný rasismus, který ještě zesílil se znovunabytým národním uvědoměním po brexitu.

Nahrávky od No Home a Bob Vylan ukazují, co všechno může znamenat punk v roce 2020. Zároveň odpovídají pocitům dezorientace a naštvání těch, které zrychlující ekonomika nechala ve zpětném zrcátku.

No Home dělá pokojíkový punk s bicím automatem, polámanými beaty a s vokály, které jsou snímány z dálky – znějí proto jako tlumený hlas zájemce o práci čekajícího za dveřmi kanceláře. „Omlouváme se, rozhodli jsme se pro jiné zájemce/ Hodně štěstí/ Přejeme příjemné hledání práce,“ vzpomíná znaveným hlasem na vlastní zkušenosti v sedmiminutové baladě The Perfect Candidate. Doprovod tvoří jen drnkání na kytaru, snad aby se zmar odhalil ještě víc. Skladba Drink You’re One of Us s energickým riffem zase připomíná večírek s lidmi z práce, kteří chtějí novou kolegyni přijmout mezi sebe, ale vyzní to falešně a nuceně jako další pracovní povinnost. Nenápadné album vydané v malém nákladu na kazetě mělo ohlas: Fucking Hell pochválil v recenzi server Pitchfork a No Home se dostalo nečekané podpory díky pátečním akcím na Bandcampu, kdy jdou peníze přímo umělcům.

Album Fucking Hell je poznamenané vyčerpáním a depresí v současné Británii. Tu samou situaci popisuje jiholondýnská kapela Bob Vylan, ovšem se zcela jinou vervou. Letos v červnu dvojice hudebníků vydala v nákladu 250 vinylů krátkou nahrávku We Live Here, kde se trochu nepravděpodobně potkává grime s punkem. V titulním tracku si vcelku radikálně vyřizují účty a zpěvák vyřvává: „Sousedé na mě volali negře/ Říkali mi, ať se vrátím do svý země/ Je to tu prej čím dál hnusnější, od tý doby, co jsme přišli/ Tohle je ale doprdele moje země/ A nikdy nebyla krásná.“

Tři akordy a grime

Punk v sedmdesátých letech měl provokovat konzervativní pořádky, popřít hodnoty poválečné generace rodičů a zprostředkovat absolutní chaos. Fanzin Sniffin Glue vyzýval: „Tady jsou tři akordy a teď jdi a založ kapelu.“ Po krátké smršti se k oněm základním akordům mezi lety 1976 a 1978 přidávaly různé prvky dubu, reggae a karibské hudby, kterou punkeři slýchávali na soundsystémových večírcích na okrajích Londýna. Bylo to slyšet u The Clash nebo u skupiny Public Image Ltd., kterou založil frontman John Lydon po rozpadu Sex Pistols. Kapely tak vyjadřovaly své antirasistické postoje a při tom do své hudby dostaly trochu groovu. Dnes ale někteří z nich propagují brexit, nadávají na imigranty a nosí tričko „Make America Great Again“ – jako právě John Lydon.

Že punk brzy popřel sám sebe a do jisté míry se vyčerpal, není nutno připomínat – ale No Home nebo Bob Vylan mu dávají nový výraz. Místo dubu a reggae ho nové projekty obohacují o současné žánry utlačovaných: undergroundové techno nebo právě grime, zrozený na okrajích Londýna. Obě desky se vymykají punkové tříakordové postupce – už proto, že No Home ke skládání hudby inspirovala v začátcích popová zpěvačka Grimes, a Bob Vylan zase zní, jako kdyby se potkali Bad Brains, Death Grips, Public Image Ltd. nebo Skepta. Tento nepravděpodobný mix v mnohém provokuje, i když staví vlastně na jednoduchém kontrastu. Zpěvák Bob Vylan vyrůstál s grimem ve sluchátkách a v jednom straším tracku si dokonce upravuje slavnou grimovou hymnu It Ain’t Safe: „Není tu bezpečno, honíme jupíky po ulicích.“

Zároveň Bob Vylan nosí trička s logem britské anarchopunkové kapely Crass a v kapele se mísí prvky různých subkultur. Podobně roztěkaná je i deska Fucking Hell od No Home, kde se střídá undergroundová elektronika s  punkovými riffy, soulovými baladami, outsiderským noisem, alternativním R&B a hypnotickým mluveným slovem – v čemž připomíná britského hudebníka a konceptuálního umělce Deana Blunta. Nahrávky od No Home a Bob Vylan tak ukazují, co všechno může znamenat punk v roce 2020. Zároveň odpovídají pocitům dezorientace a naštvání těch, které zrychlující ekonomika nechala ve zpětném zrcátku. Punkové heslo „No future“ pro ně nejsou jen provokace a prázdná slova, ale každodenní realita, když se snaží poskládat peníze na činži.

Drazí bílí lidé

„Podívej se na kapely, který samy sebe vnímají jako punk – jsou to většinou cis, heterosexuální, bílí chlápci mezi třiceti a čtyřiceti nebo tak něco. Pak si jen pomyslíš: Jaký systémový útlak asi zažili?“ hodnotil dnešní „známku punku“ v rozhovoru pro časopis The Wire zpěvák skupiny Bob Vylan. Příkladem takové trendy kapely je největší britský punkový export Idles, kteří kritizují rasismus, ale zní u toho jako generátor slovníku politické korektnosti z deníku the Guardian, za což je nedávno kritizoval zpěvák Lias Saoudi z kapely Fat White Family: „Když o tom promluví oběti, nikdo nechce poslouchat. Ale jen to řekne někdo jako Idles, a všichni tleskají.“

Hudba Bob Vylan připomíná válečný pokřik a ve stejnojmenné skladbě přímo vyzývají: „Zlynčujte svoje vůdce.“ Jde o perfektní soundtrack k dnešním „dekolonizačním snahám“ na britských nebo českých univerzitách, k hnutí Black Lives Matter a strhávání pomníků kolonizátorů. Na desce dvojice připomíná pětadvacet let starou, rasově motivovanou važdu: „Pamatujete Stephena Lawrence?/ Mohl se toulat, kde chtěl/ Bylo mu osmnáct a stál na autobusové zastávce/ Zavraždili ho při cestě domů.“ Bob Vylan letos na Instagramu během jednoho „Černého úterý“ (kdy lidé vyjadřovali podporu hnutí Black Lives Matter tím, že si místo fotky dali na profilovku černý obrázek) vydali prohlášení: „Drazí bílí lidé! Vzdělejte se, váš černý čtvereček nezmění způsob, jakým přemýšlíte nebo vnímáte boj černých lidí, nepromění to ani struktury, ze kterých každodenně profitujete. Pomůžeme vám.“

Následoval seznam knížek od Martina Luthera Kinga přes autobiografii Malcolma X až po knihu There Ain’t No Black in the Union Jack od britského kulturního teoretika Paula Gilroye. V provokativní knížce z roku 1987 poprvé pojmenoval britský rasismus napříč společností a pozůstatky kolonialismu, které vedly až k brexitu a touze obnovit zaprášenou slávu bývalé imperiální mocnosti. Hudba No Home nebo Bob Vylan vznikla ze situace posledních pěti let, kdy se hlasitě protestuje proti policejní brutalitě a systémovému rasismu. Sleduje důsledky neschopnosti Británie vyrovnat se s vlastní koloniální historií – podobně jako před čtyřiceti lety jejich postpunkoví předchůdci jako The Pop Group nebo dnes Dean Blunt s jeho ironickým This Makes Me Proud To Be British. Kolonialismus se v punku řešil už v Holiday in Cambodia od amerických veteránů Dead Kennedys – dnes to dělají desky Fucking Hell a We Live Here.

Autor je hudební publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies