Jsme jenom psi. Bifo Berardi natočil desku s Lydií Lunch jako soundtrack k apokalypse

Italský filosof Franco „Bifo“ Berardi a hudebník Marco Bertoni společně udělali desku, která pozoruje rozklad našeho světa a upíná se k naději na vzpouru.

„Historie minulosti nás toho moc nenaučila. O současnosti víme jenom málo a to, co víme, je děsivé.“ První věty alba Wrong Ninna Nanna přednáší hlas Lydie Lunch, který je ale prohnán přes zvláštní zcizující efekt a pod nímž zní cinkání a zlověstný chór v ambientním podkladu. V jejím hlase je přes podivnou zvukovou mutaci cítit rozvážnost, křehkost. Mluví, jako kdyby opatrně našlapovala po místech, kde se už nemá chodit. Možná za to mohou témata, o nichž mluví – chamtivost, nelidskost, vědomí konce… Deska Wrong Ninna Nanna, kterou připravil italský filosof Franco „Bifo“ Berardi a hudebník Marco Bertoni, nenabízí posluchačům mnoho naděje. V básních, které s Lydií Lunch předčítá také zpěvák Bobby Gillespie ze skotské rockové kapely Primal Scream, rekapituluje Berardi neradostný stav naší civilizace, které zvoní umíráček: „Zmatení holuby hledí na městskou poušť z věží kostela. Nemohou vědět, že civilizace možná bez zjevného důvodu končí.“

Neočekávejte, že se noční můra rozplyne. Liberální demokracie se už nikdy nevrátí. Byla jen deluzivním slibem profesionálních podvodníků.

Ve dvanácti skladbách nahrávky založené na mluveném slově se vrací téma ukolébavky (italsky „ninna nanna“), kterou v jednom tracku zpívá matka v uprchlickém táboře svému dítěti. Přes všechnu snahu je v ní ale faleš – matka moc dobře ví, jak neradostný život dceru čeká v rozpadajícím se světě, a špatně se jí skrývá úzkost. „Chtěla jsem pro tebe lepší život, ale lepší život není nikde. Protože život není nikde.“ Proto název „špatná ukolébavka“. Stejnou nás krmí média a ekonomická elita předstírající, že všechno je v nejlepším pořádku.

Písňový cyklus Wrong Ninna Nanna se zrodil z nápadu na operu, s nímž vloni v létě přišel za Berardim skladatel Marco Bertoni, s nímž se filosof potkal v sedmdesátých letech v Boloňi při studentských stávkách. Bertoni tehdy působil v jazzrockové kapele Confusional Quartet a Berardi angažující se v autonomním hnutí stál na začátku cesty, která ho měla dovést do pozice jednoho z nejdůležitějších levicových myslitelů začátku 21. století.

Vlci vždycky vyhrají

Nápad skladatele nicméně sestával z jediné věci: názvu. I ten ale Berardimu nakonec stačil. „Název mě udeřil jako elektrický proud, protože to je syntéza mnoha témat, které spojují dnešní svět: velká migrace, velké odmítnutí, abstraktní technologicko-finanční násilí a konkrétní násilí fašismu, který zažívá comeback. Když mi řekl ten název, okamžitě jsem byl lapen,“ vysvětluje Birardi v tiskové zprávě k albu Wrong Ninna Nanna, které vyšlo 9. října. Všeříkající podtitul nahrávky zní Soundtrack k apokalypse.

V Berardiho krátkých básnických útvarech, možná miniesejích, se odráží úzkost z hrozícího ekologického kolapsu, dopadů současné koronavirové krize i roztrpčení z promarněných demonstrací roku 2019, které se přehnaly světem od Hongkongu přes chilské Santiago Barcelonu až po Paříž. Je to zároveň upřímná diagnóza, kronika úpadku i proroctví kolapsu. „Nevracejme se zpátky k normálu. Protože z normality jsme onemocněli. Nynější množení virů je hádanka, kterou musíme rozlousknout,“ vyzývá Berardi v úvodní písni hlasem Lydie Lunch.

V lockdownu se snadno zapomíná, že normalita taky nestála za moc. V Just Dogs (Jenom psi) popisuje Berardi život v džungli modernity: „Nezapomeň se smát, protože není žádná alternativa, jediná věc, kterou můžeš dělat, je přežívat. Pokud chceš vyhrát, musíš se stát cyničtějším a nemilosrdnějším než všichni ostatní.“ A pak zlověstně zmutovaným hlasem Lydie Lunch dodává: „A tak to zkoušíš, zkoušíš a hraješ tu hru, ale nemůžeš uspět. Vlci vyhrávají, protože jsou vlci a my jsme jen psi.“

Ve svých teoretických knihách zpracovává Berardi kritiku pozdního kapitalismu – píše o něm jako o „semiokapitalismu“ –, a to z pozic autonomního hnutí či radikální psychoanalýzy. Zajímá ho současný sociopolitický systém jako generátor umělých lidských tužeb, které nás uvězňují v úzkosti a depresi. Bod zlomu poválečné civilizace lokalizuje Berardi do roku 1977, kdy bylo lidstvo svědky „posledního vzepětí vědomí“. Když selhalo mimo jiné italské autonomní hnutí i kontrakultury, jako byl punk, přišlo rozšíření postfordistického modelu práce a kolonizace naší touhy skrze moderní technologie. „Před rokem 1977 byla touha lokalizovaná mimo kapitál, od té doby už znamená jen seberealizaci skrze práci,“ shrnuje Berardiho myšlenky filosofka McKenzie Wark v knize General Intellects.

Berardi má za sebou dlouholetou aktivistickou kariéru. Patřil do týmu kolem pirátské vysílačky Radio Alice, založil časopis A/traverso a přátelil se s Antoniem Negrim. Pak z Itálie odešel do Paříže, kde pracoval s Félixem Guattarim a momentálně učí na Accademia di belle Arti v Miláně. Má za sebou víc než třicet knih, které jsou napsané s urgencí anarchistického bojovníka na barikádách. Ta v něm neutuchá ani v po sedmdesátce, kterou oslavil vloni v listopadu.

Monolog pozorovatele rozkladu

Album mluveného slova je už skoro zapomenutý formát, který ale skýtá zajímavé možnosti. Berardi je jako aktivista zvyklý mluvit napřímo a krátké úderné básně tady možná řeknou víc než celé knihy: „Před třiceti lety nám slíbili budoucnost plnou míru, míru a prosperity a svobody. A pak co? A pak přišla jejich chamtivost a arogance, sérioví vrazi Blackrocku a Goldman Sachs, masové vraždy Mezinárodního měnového fondu, hořící lesy v Brazílii a Kanadě, topící se migranti ve Středozemním moři,“ mumlá skřípající hlas do zcizujícího industriálního vrzání, které má evokovat porouchanou mašinu globálního kapitalismu.

Bertoniho minimalistické soundscapes na hraně temného ambientu na Wrong Ninna Nanna podtrhují úzkostný monolog pozorovatele rozkladu. Čekat na to, až se věci vrátí do normálního stavu, ale nemá v žádném případě smysl. „Neočekávejte, že se noční můra rozplyne. Liberální demokracie se už nikdy nevrátí. Byla jen deluzivním slibem profesionálních podvodníků,“ konstatuje Berardi v The End of Prophecy pt.1 do zvuků úpěnlivého deště a o chvíli později varuje, že vztek nahromaděný pod povrchem může snadno vybuchnout. „Co povstane z rozkladu hnijícího masa? Lidé byli příliš dlouho ponižováni a okrádáni s matematickou vervou a teď se chystají pomstít. (…) Z rozumu jsme udělali finanční algoritmus, a tak lidé teď použijí ne-rozum vycházející z přináležení do komunity. A pomsta neposlouchá rozum.“

Během prvních týdnů koronavirové krize, která na sever Itálie dopadla obzvláště tvrdě, psal Berardi na internetu deník, z nějž se část objevila na webu britského levicového vydavatelství Verso pod názvem Diary of the psycho-deflation. Je to zajímavé čtení o vyrovnávání se s úzkostmi a urgentním uspořádáváním myšlenek v podmínkách nové tváře globální dystopie. V mnohém je poučné pro současnou situaci druhé vlny koronavirové pandemie, v níž se některá témata vrací ještě s větší naléhavostí. „Možná z této noční můry alespoň vyjdeme s představou nových možností, které byly ještě včera nemyslitelné: šetrnost, zkrácení pracovní doby, rovnost, opuštění paradigmatu růstu, investice sociálních zdrojů do výzkumu, vzdělávání, zdraví a potěšení.“ Díky pandemii jsme se dostali do bodu nula změny. „Virus je podmínkou pro mentální skok, který by nikdy žádné politické kázání nezplodilo,“ končí Berardi své koronavirové zápisky a poslední track na albu Wrong Ninna Nanna doříkává jeho pocity z roku 2020: „Jediný způsob, jak vyléčit depresi, je vznešený akt povstání.“

Autor je hudební publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies