Mnoho Čechů už si protipandemická opatření prostě nemůže dovolit

Část společnosti, která hlasitě deklaruje nedůvěru k samotné existenci koronaviru, k tomu může mít celkem pragmatický důvod. Opatření je mohou dostat na dno.

Ve středu u nás přibylo 5335 případů nákazy covidem-19, což byl dosavadní zdejší rekord. Itálie zařadila Česko mezi rizikové země a nově tam budou Češi moci zavítat jen s negativním testem. Ačkoliv to zatím nikdo nahlas neřekl, už se začíná s obavami sledovat kapacita našeho zdravotnického systému, která není nekonečná. Jak jsme se do takové situace dostali? Zatímco v březnu jsme patřili mezi státy, které pandemii zvládly (hlavně díky plošné – a také patřičně tupé – karanténě), příprava na inteligentní opatření pro druhou vlnu naprosto selhala, je znovu vyhlášen nouzový stav a každý týden se napjatě čeká, s jakým novým zákazem přijde Roman Prymula tentokrát.

Uprostřed toho všeho se významná část společnosti domnívá, že to všechno je hoax, nebo alespoň celou věc zlehčuje jako nevinnou chřipečku. Různé zapadlé hvězdičky, které se rozhodly naposledy zaskvět na nebesích, jim u toho nadšeně přikyvují, čímž jen pokračují v tom, co dělaly vždycky: bojují o pozornost a potlesk tím, že předkládají lidu cokoli, co chce slyšet. Proč si ale vůbec něco takového někteří lidé myslí? Často se na to odpovídá, že jsou prostě hloupí, sama tato odpověď ale moc chytrá není.

Politická versus akademická debata

Proč si tedy lidé něco takového myslí? Protože si zkrátka nemohou dovolit přijmout, že je to s covidem vážné. Protože se nacházejí v zemi, kde třetina domácností nemá ani deset tisíc na náhlý výdaj a v níž se nachází přes milion registrovaných živnostníků (nemalá část z nich ve švarcsystému), bezmála 200 tisíc samoživitelek a samoživitelů a skoro 800 tisíc lidí v exekuci. Jarní opatření tyto lidi úplně vysála, existenčně ohrozila nebo rovnou poslala do bankrotu. Pandemie je pro ně ekonomickou katastrofou nikoli jako statistický údaj o snížení HDP za poslední kvartál, ale jako reálné ohrožení jejich živobytí. Jinými slovy: virus se tu nepotkal s nějakými lidmi ve vzduchoprázdnu, ale s velmi konkrétní realitou České republiky 21. století.

Poučení z krizového vývoje pro blízkou budoucnost může být zhruba následující: země, v níž je významná část společnosti na hraně svých ekonomických možností, je velmi málo odolná proti krizím a začíná se během nich až příliš snadno drolit.

Formování postojů v rámci veřejné debaty totiž není akademickou diskuzí, v níž se různé názory formují a tříbí na základě věcných argumentů procházejících vzájemnou racionální korekcí. Postoje, které zaznívají ve veřejném prostoru, jsou dost možná nepřímé artikulace politických a ekonomických zájmů jejich zastánců. Apely na věcnost a racionalitu se pak míjí účinkem, protože nejde o věcnou správnost argumentu, ale zkrátka o artikulaci vlastního ohrožení: „Nemyslím si, že pandemie představuje skutečné riziko, protože je pociťuji jako pro mě příliš abstraktní, zatímco existenční hrozbu vyplývající z protipandemických opatření pociťuji velmi reálně.“ Lidé samozřejmě ne vždy své zájmy artikulují přímo – v jistých situacích je převlékají (i sami před sebou) do zdánlivě věcných postojů. Přiznat si, že jsou díky covidu na pokraji bankrotu, by vnímali jako ponižující.

Popíračův paradox

Skrývá se v tom samozřejmě nešťastný paradox: čím více budou tito lidé sabotovat relativně mírná opatření, tím více budou přispívat k nezbytnosti zavedení toho, čeho se obávají nejvíce: tvrdého lockdownu, který jim způsobí skutečně kritické existenční problémy. Zároveň už vědí z vlastní zkušenosti, že vládní opatření jim mohou zničit živobytí nebo alespoň snížit životní úroveň, a veskrze správně předvídají, že se o ně v takovém případě vláda nepostará. O výše zmíněných živnostnících pak často platí, že se jim leckdy tak trochu příčí, aby se o ně vláda starala – jsou naopak hrdí na to, že se o sebe dokáží postarat sami, nikoho k tomu nepotřebují a od vlády chtějí mít hlavně pokoj. Ačkoliv toto přesvědčení úplně nesdílím, zároveň z vlastní zkušenosti vím velmi dobře, co to znamená být živnostníkem na volné noze.

O nezvládnutí krize ze strany vlády se není potřeba nijak rozepisovat, stačí mít oči k vidění a uši k slyšení. Ekonomické vysílení domácností stojí úplně stranou veřejné debaty, která se zvrhla v hádku o existenci viru. Navzdory tomu, že v březnu se objevily alespoň náznaky finančních kompenzací, že vláda schválila 500 miliardový rozpočtový schodek a z evropského fondu pokrizové obnovy k nám má přitéct dalších zhruba 240 miliard, vláda očividně nehodlá přijít s opatřeními, která by lidi udržela nad vodou. Také slavná pětitisícovka pro seniory nic systémově neřeší – a ani to není jejím smyslem. Jde o pouhý nákup voličské přízně, zcela ignorující další segmenty společnosti, které melou z posledního. Mimo jiné se v tom zračí způsob myšlení hlavního kormidelníka uprostřed nezvládnuté pandemie, která nás bude stát ještě hodně lidských životů, stresu a ekonomických ztrát jednotlivců, rodin i celých komunit.

Ujíždí nám vlak

Kdyby vláda v čele s Andrejem Babišem nebyla v lepším případě neschopná a v horším případě rovnou zlovolná, mohla se pandemie covidu-19 stát cennou příležitostí. K čemu? Například k tomu vytvořit robustní záchranný sociální systém, vhodný pro realitu 21. století, nebo pro zelenou transformaci ekonomiky, nezbytnou pro to, abychom 21. století vůbec nějak přežili. Vládě to ale zatím očividně nedochází, protože sociální rozměr pandemie nijak neřeší a ekonomicko-ekologickou obnovu si představuje třeba tak, že schválí první fázi projektu kanálu Dunaj–Odra–Labe. Stovky miliard na obnovu země v rukou Andreje Babiše dávají tušit, že jeho nejhorším zločinem nebylo to, co dělal před revolucí, ba dokonce ani to, co dělal po ní, ale že to nejhorší teprve předvede.

Co si z toho všeho vlastně vzít? Poučení z krizového vývoje pro blízkou budoucnost může být zhruba následující: země, v níž je významná část společnosti na hraně svých ekonomických možností, je velmi málo odolná proti krizím a začíná se během nich až příliš snadno drolit. To je v podstatě neideologický, bezhodnotový argument; nejde tu dokonce ani o „sociální spravedlnost“ a „rovnost“, ale o prosté zjištění, že ekonomicky deprivovaná populace představuje sud s prachem, který se vznítí i s docela malou jiskřičkou. Tou pandemie covidu skutečně je – v porovnání s krizí klimatickou, která se už brzy stane skutečným testem odolnosti naší demokracie, ekonomiky, společnosti a civilizace vůbec.

Autor je aktivista Extinction Rebellion.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies