Foto Petr Zewlakk Vrabec
V pondělí 28. září se nemalá část Čechů, včetně všech velkých médií, zajímala o jednu jedinou věc – aktivista a předseda spolku Milion chvilek pro demokracii Mikuláš Minář vyjevil svůj záměr vstoupit do politiky. Pro náš nejmladší státní svátek to bylo zajímavé zpestření, obvykle ten den lidé řeší jedinou věc, zda jsou velké obchody otevřené, nebo zavřené.
Minářovo rozhodnutí nezůstalo bez odezvy, ba právě naopak. Nebyl snad nikdo, kdo by nás na sociálních sítích neoblažil svým silným názorem. Někdo – například jihomoravský zastupitel za Piráty a podnikatel Jiří Hlavenka – zaujal smířlivý postoj ve smyslu, že vstoupit do politiky je právo každého člověka. Člen TOP 09 a podnikatel Ondřej Kania se pro změnu svěřil s názorem, že nevěří v lidi, kteří mají za sebou maximálně nedokončené studium vysoké školy a chtějí se svézt na vlně společenské frustrace. „Vidina dalších let mediální exhibice a osmdesát tisíc Kč v čistém v platu poslance, což by si sám pan Minář a lidé jeho typu nikde nevydělali, mu stojí za to, aby naboural politický proces sbližování a konsolidace opozičních stran.“ Děda Simpson hrozící na mrak hadr.
S určitou kousavostí lze říct, že jediným hmatatelným a dlouhodobým výsledkem působení Milionu chvilek pro demokracii bylo únorové zvolení Stanislava Křečka ombudsmanem.
Nebyl v tom sám. Vyjádřili se i politici z hnutí STAN nebo lidovci – a nebyli zrovna potěšeni. Významné twitterové osobnosti jako člen ODS František Cerha, čínský PRista Tomáš Jirsa nebo glosátor Jie v Minářově kroku rovněž spatřují bianko šek Babišovi k dalším čtyřem letům ve Strakovce. (Mezi námi, přečtěte si předchozí větu ještě jednou – vážně, kde to žijeme, co je tohle za cirkus?)
Minář se tak stal během okamžiku veřejným úhlavním nepřítelem nejen pro pětiprocentní sněmovní trpaslíky, ale i pro ODS a část Pirátské strany. Do jisté míry tato reakce potěšila příznivce Minářova rozhodnutí. „Když takhle štěkají, tak se ho bojí, má naději,“ ujišťovali se navzájem a poplácávali se po ramenou.
Chvilky bez výsledku
Ještě větší část lidí však byla z Minářova činu rozpačitá. „Jistě, má na to právo, možná mu to dává smysl, ale…“ Ono „ale“ napadlo asi každého. Ale co má vlastně v plánu? Ale co vlastně hodlá dělat? Ale s kým to vlastně hodlá dělat? Ale neuškodí to celé iniciativě Milionu chvilek, která zůstává nadále mimo politiku?
Na rovinu si přiznejme, že aktivity Milionu chvilek pro demokracii k ničemu zásadnímu nevedly. Jistě, dostat na jedno místo čtvrtmilionu lidí zajistilo hezkou fotku na titulní stránky světových médií, avšak hlavnímu terči spolku – Andreji Babišovi – to příliš mnoho bezesných nocí nezpůsobilo. Milion chvilek stylizací svých letenských demonstrací upomínalo na „breaking point“ české společnosti, na listopad 89. Ať už stylizací řečníků do vytahaných svetrů, tak i programovým schématem složeným z řečníků a hudebních vystoupení. Pamětníci se dojali, mladí měli možnost okusit tu atmosféru a pospolitost, ale skutek utek.
Realitou, respektive promarněným potenciálem vzepětí části občanů, však připomíná Milion chvilek spíše iniciativu Děkujeme, odejděte!. Ta vznikla v poločase opoziční smlouvy, v listopadu 1999. Autory prohlášení, které dostalo na Václavské náměstí přes sto tisíc lidí, byli studentští vůdci sametové revoluce. Především však šlo o lidi, kteří se v novém systému ocitli v roli poražených – jejich myšlenky a ideály „nepolitické politiky“ se vůči dravému pragmatismu neoliberální klausovské ODS a populistické zemanovské ČSSD nemohly uchytit. S Milionem chvilek je to podobné. Jejich apely burcují, varují, avšak nenabízí nic, z čeho by se obyčejný člověk najedl.
Milion chvilek pro demokracii stanovilo čtyři pomyslné pomezní čáry, které Andrej Babiš nesmí překročit – pokud se pokusí ovládnout justici, pokud se pokusí ovládnout veřejnoprávní média, pokud jeho střet zájmů poškodí Českou republiku a pokud by mu prezident udělil milost. Dá se říct, že až na poslední bod, ke všem zbylým nějakým způsobem došlo, a to v podobě náhlé výměny ministra spravedlnosti, nominováním bizarních proponentů ANO do dozorčích rad České televize a Českého rozhlasu a ČTK a nesmíme zapomenout ani na neslavné výsledky vyšetřování OLAFu. Ale co naplat, Babiš je pořád premiérem a s jeho podporou relativně mává teprve koronavirus. Reálně přitom Andrej Babiš nezískal nikdy tak velkou podporu mezi voliči jako jeho političtí souputníci z Visegrádu Orbán a Kaczyński. Za Babišovu moc může mizerný volební systém nahrávající velkým stranám (zdravíme jeho autory z ODS a ČSSD) a neschopnost opozice, jíž je Minář oprávněně iritován.
Uražení poslanci
S určitou kousavostí lze říct, že jediným hmatatelným a dlouhodobým výsledkem působení Milionu chvilek pro demokracii bylo únorové zvolení Stanislava Křečka ombudsmanem. Stalo se tak zejména hlasy poslanců a poslankyň hnutí ANO, a to i k překvapení šéfa jejich poslaneckého klubu Jaroslava Faltýnka, který jinak drží otěže hlasovací mašinérie velice zkrátka. Zaskočen byl možná i prezident Zeman, který Křečka navrhl jako určitého trolícího kandidáta, když už mu „kavárna“ hodila vidle do předchozí nominantky Heleny Válkové tím, že na ni vytáhla spolupráci s komunistickým prokurátorem Urválkem.
Nečekanému zvolení Stanislava Křečka předcházela právě výzva Milionu chvilek, že pokud bude zvolen, vyjdou opět do ulic. Poslanec za ANO Martin Kolovratník tehdy pro Aktuálně.cz uvedl: „V kuloárech sněmovny jsem zaznamenal určité procento poslanců a poslankyň, u kterých jsem slyšel, že když je nám takto vyhrožováno, tak my pana Křečka podpoříme, takový nátlak na sněmovnu se nám nelíbí. To tady poměrně rezonovalo. Někteří nerozhodnutí z prvního kola se přiklonili k panu Křečkovi, a možná toto bylo tím jazýčkem na vahách.“ Milion chvilek poté demonstraci proti Křečkovi uskutečnilo, ale bylo to jako když plivne, katastrofu v ombudsmanském křesle nešlo zvrátit.
Nelze samozřejmě s určitostí tvrdit, že za rozhodnutím poslanců stály jen a pouze „výhrůžky“ Milionu chvilek, svou roli však jistě sehrály, a to dost možná tu rozhodující. Jakkoli se to zdá smutné, i poslanci jsou jen lidé a dokážou trucovat jako malé děti. „Když mi nadáváš, tak já ti rozkopu bábovičku, ha.“
V plné síle se tak ukázal rozdíl mezi nenásilnými občanskými protesty, jejichž požadavky nejsou tlumočeny žádnou relevantní politickou silou, a reálnou politikou, kterou vykonávají zákonodárci s mandátem. Milion chvilek přecenil svou sílu a na přinejmenším šest let to odskákala důležitá instituce, kterou nyní vede lžidoktor práv popírající segregaci menšin a doporučující Romům z ubytoven, ať si postaví vlastní domy.
Záhadná motivace
Těžko říct, zda si Minář tyto limity protestů uvědomil, a začal proto zvažovat politickou dráhu. Celkem se nabízí tři různé varianty, proč se Minář odhodlal k takovému kroku:
Je to prospěchář a chce moc. Může se ukázat, že výše zmíněny Ondřej Kania měl pravdu a nedostudovaný vysokoškolák se chce stůj co stůj dostat k vysokému platu a tučným dietám. Minářův případný politický projekt je tak nutno brát jako inverzní SPD nebo Trikolóru, pouze pro zoufalé liberály, kteří přestali věřit v systém. Minářovi do hlavy nevidíme, třeba to tak je, třeba je vážně natolik sebestředný a egoistický. Lidé, co jej znají, tvrdí, že je to milý a slušný člověk s pevným mravním profilem a křesťanskou výchovou. Ale to tvrdí sousedé o každém člověku, i když se ukáže, že ve sklepě porcoval mladé ženy.
Je to naivní skautík. Druhá varianta se odvíjí od věcí, které o Minářovi tvrdí jeho přátelé a spolupracovníci. Uznáme-li, že Minář je skutečně idealistickým aktivistou, máme před sebou budoucího Serpica české politiky. Jeho kroky jsou řízeny srdcem, nikoli rozumem a případné rozbití konsolidačního procesu demokratických stran nebo jejich neúspěch v parlamentních volbách můžeme přičíst pouze a jen jeho naivitě a bezelstnosti, s jakou se pokoušel rozčeřit zatuchlý opoziční rybníček.
Je to jeho vychytralý plán. Třetí možnost stojí na předpokladu, že Minář má Plán s velkým P. Sám během uplynulého týdne několikrát zdůraznil, že ze svých snah o politiku vycouvá, pokud uvidí, že projekt není životaschopný, tj. nepřeleze pětiprocentní hranici pro vstup do Poslanecké sněmovny. Současně se zmiňoval o snaze vnést do české politiky nový impuls a dynamiku. Je-li tomu skutečně tak, Minář se pravděpodobně domnívá, že pouze svým vstupem do aktivní politiky se mu podaří, aby se strany nejen spojovaly, ale také začaly přemýšlet jinak, out of box. Jak jsem již psal, Babiš není zdaleka tak silným a neporazitelným protivníkem. Opoziční strany si ovšem během sedmi, respektive tří let nebyly schopny všimnout, že se pro část společnosti změnila pravidla hry.
Minář si tento fakt uvědomuje, pouze se můžeme obávat, že přeceňuje své schopnosti. Milion chvilek nebyl spolkem založeným na postavě lídra, důvod jeho úspěchu nebyl v tom, že by je vedl právě Mikuláš Minář. Byť na dočasné aktivizaci lidí odedřel velký kus práce, nikdy neprodal sám sebe jako vůdčí osobnost.
Nezbývá než doufat, že si Mikuláš Minář nepředstavuje politiku jako scenáristé seriálu House of Cards, kde každý plán je plánem v jiném plánu. Minářovo případné taktizování, oťukávání, vyjednávání nebo „vnášení dynamiky“ nemusí vést k semknutí ostatních proti Minářovi – a tím i proti Babišovi –, ale naopak k ještě většímu chaosu. Stejně tak je dobré myslet na to, že právě podobného politikaření a pytlíkování něčeho v pozadí už mají lidé dost.
Minář tvrdí, že chce mířit na Babišovy voliče, avšak odhlédneme-li od odlišné ideologie, dělá chyby i z praktického hlediska. Jedním z faktorů Babišova úspěchu je to, že udělal politiku pro nemalou část lidí přehlednější a přímočařejší. Premiér tvrdí, že primátoři a starostové mají číslo na jeho mobil, volá řediteli ŘSD, aby odložil opravu dálnice, zařizuje miliardy pro seniory a tak dále. Babiš potřebu svých voličů po jasném a přehledném světě do této chvíle umně saturoval. Uvidíme, jak se mu povede po druhé vlně koronaviru. Bylo by ovšem veliké překvapení, kdyby do toho Mikuláš Minář nějak zasáhl. Už jen kvůli tomu, s jakou váhavostí a nerozhodností (jakkoli mohou být předstírané) do politiky vstupuje.
Autor je politický komentátor.