Foto převzato z facebookové stránky Jany Maláčové
Ministryně Jana Maláčová se v pořadu 168 hodin velmi nelichotivě vyjádřila o premiérovi Babišovi a jeho politice v době pandemie. Stalo se tak bohužel v pasáži, která evidentně pro veřejné využití určena nebyla a vznikla jaksi „po natáčení“. Z inscenace celé scény je navíc jasně patrné, že jsou si toho vědomy obě strany, spojeny elementární důvěrou vzájemné osobní, nikoli veřejné otevřenosti. A tak se do trapné situace dostala nejen ministryně Maláčová, jakkoliv se jejímu ostrému názoru na působení premiéra nikdo moc nediví, ale i novináři, kteří si tento skandalizující střih dovolili.
Každý obor má svá nepsaná pravidla, na nichž stojí a s nimiž padá. V novinářské branži je to například ověřování informací z více zdrojů, ochrana zdroje, možná i elementární snaha o nestrannost, kterou stále více ovládá ideologická příslušnost. Je to ale i rozdíl mezi tím, co je takříkajíc „na záznam“ a co ke zveřejnění není. Novinář tím dává najevo, že nechává zpovídanému prostor pro naplnění své role s udržitelnou mírou vniku do soukromí. A každý, kdo tuto práci někdy dělal, velmi přesně ví, nejenom cítí, kde tato hranice je, ať zpovídá politika nebo rockovou hvězdu. Bulvární média se touto hranicí příliš neobtěžují. Ta solidnější, včetně médií veřejné služby, mají jasno v tom, že jsou hranice, za které se nejde.
Nelze vůči sobě mít jiná měřítka než vůči těm, které chci svou prací kontrolovat, což by znamenalo, že soukromá bariéra by nutně musela padnout i ve vztahu k novinářům – a kdo by v takovémto světě chtěl žít?
V pozdně moderní době se tato hranice výrazně posunula a viditelně změkla. V některých společnostech je už skoro gumová. Pomohla tomu i ironická hra s politikou, která se stává stále bizarnějším oborem. Někteří novináři tak mají pocit, že když hranici mezi veřejným a neveřejným přestanou zohledňovat, nic se nestane. Všechno je v jejich očích jedno velké varietní show a zcizování politiky formou zveřejňování věcí mimo záznam jen legračním způsobem nasvěcuje probíhající perverzní proměnu. Často se překročení nepsaného pravidla, zakládající vztah respektu mezi politikem a novinářem, obhajuje veřejným zájmem.
Mohl by to být i případ aktuálních vulgárních výroků Jany Maláčové, kdyby jejich zveřejnění nebylo vedeno politickou škodolibostí a nemělo jasný mocenský kontext: ukázat, jak je vláda vnitřně rozpolcená, takže by bylo načase ji vyměnit a nahradit nějakou opoziční konstelací. Člověk nemusí trpět velkou paranoiou, aby si v kontextu tohoto dílu 168 hodin, který na dlouhé stopáži popisuje a dokládá, jak neschopný je premiér v době pandemie, jak hazarduje s lidskými životy, nedomyslel, jak může být vyjádření Jany Maláčové politicky výhodné, i když bylo evidentně zachyceno v modu „mimo záznam“, tedy „teď nejsem v roli, teď si s vámi povídám“.
Moc střihu
O mocenské posuny a možné manipulace tu nakonec úplně nejde, ani o etická pravidla jednoho televizního pořadu. Jde o mnohem víc, i když to paradoxně vypadá, že je to tak málo. Řeč je o důvěře mediálně-politického světa, který je garancí něčeho společného, tedy prostoru, v němž může docházet k efektivní výměně názorů, k polemice, ke komunikaci, která pomůže společnosti k lepšímu rozhodování a politickému směřování. Politika a média jsou spojité nádoby, což se často bohužel projevuje tím, že nakonec všichni mluví stejně toporným (či uvolněným) jazykem a mají stejné vidění věcí, vzájemně se ale také někdy aktivují a nutí k pohybu, ke změně a ženou tím i celou společnost, pokud se ovšem tato chce takové politické rozpravy účastnit. Musíme spolu mluvit, ne se překřikovat a odhánět, a to bez elementární důvěry ve společné, ve vzájemný vztah nejde. Omlouvat lapsus s Maláčovou tím, že pro veřejnost je přece důležitější, aby věděla, jak o premiérovi dokáže mluvit ministryně práce a sociálních věcí, než nějaké nepsané dohody o udržení prostoru licoměrného respektu soukromí, by také bylo neúnosné. Nelze vůči sobě mít jiná měřítka než vůči těm, které chci svou prací kontrolovat, což by znamenalo, že soukromá bariéra by nutně musela padnout i ve vztahu k novinářům – a kdo by v takovémto světě velmi přímočaré jazykové a myšlenkové uvolněnosti chtěl žít…
Veřejný prostor, ať už v něm člověk pracuje jako novinář nebo jako politik, je jeviště, na němž se podle pravidel hraje určitá role. Tak jako ji hraje učitel, lékař nebo policista. Hry se neúčastní žádní morální supermani, jakkoliv jejich rolí je, aby se tak na veřejné scéně chovali, protože morální judo je základní politická disciplína, která lid zajímá. Ale právě proto je tak důležité nechat si tu vůli mezi veřejnou tváří, personou, a „civilem“, proluku či hranici mezi veřejným a soukromým, které udržují rozdíl mezi lidskostí a politickým naprogramováním či aparátem. A moc střihu, chápaná jako odpovědnost za důvěru ve společný prostor, je jedním z posledních nástrojů, který může zabránit propadu do bezbřehého šílenství obscénnosti všeho.
Autor je novinář.