Podaří se Alicji Knast ukočírovat moloch jménem Národní galerie?

Novou ředitelkou Národní galerie na příštích šest let se stala Alicja Knast. Knast vystudovala muzikologii a muzeologii, jíž se věnovala mimo jiné během své stáže v Muzeu moderního umění v New Yorku. A věnuje se jí i na Metropolitní univerzitě v Londýně, kde dokončuje doktorát. Od poloviny devadesátých let střídala vedoucí a kurátorské pozice v různých polských kulturně-regionálních institucích (Muzeum Fryderyka Chopina ve Varšavě, Národní muzeum v Poznani). V letech 2012 až 2014 působila jako kurátorka nově vznikající stálé expozice v Muzeu polských Židů POLIN – tedy v nové, bedlivě sledované instituci, postavené v centru bývalého varšavského ghetta. Jako její kurátorka obdržela Knast v roce 2015 Cenu ministra kultury, vloni pak Medaili Gloria Artis. Odtud pak v roce 2014 nastoupila na pozici ředitelky Slezského muzea v Katovicích, tedy do instituce v hornickém regionu. Připravila zde výstavy regionálního, ale i nadregionálního významu. Velkou pozornost například věnovala dějinám žen za druhé světové války a po ní a vnesla do kulturně-historického muzea i současné umění. V postupně sílící atmosféře nacionalistického konzervativismu však byla kritizována a na konci ledna letošního roku byla z pozice ředitelky odvolána maršálkem Slezského vojvodství Jakubem Chełstowským z PiS poté, co odmítla poskytnout v muzeu prostor pro pořádání sjezdu jeho strany. Oficiálním důvodem odvolání však byl údajně neuspokojivý výsledek auditu. Letos v létě krajský správní soud prohlásil její odvolání za neodůvodněné.

Dva protikandidáti

Až podivně se tak opakuje situace, kterou zažil i její předchůdce ve funkci ředitele Národní galerie Praha Jiří Fajt. I on byl odvolán s odkazem na výsledky auditu, které se ministru kultury Staňkovi nezdály, pročež na něj podal trestní oznámení. Fajt byl nicméně posléze při přezkoumání nařčení z trestného činu zproštěn a ministerstvo se Fajtovi letos omluvilo. I Fajt se nakonec rozhodl do výběrového řízení, které probíhalo letos od poloviny června, přihlásit a dostal se až do finálové trojice. Ve funkci ředitele Národní galerie připravil velkou výstavu Karla IV., osobně se rozhodl kurátorovat výstavy Aj Wej-Weje nebo Františka Skály a v galerii – i díky kurátorům, které s sebou do Prahy přivedl ze zahraničí –tak po delší době bylo možné zhlédnout výstavy současného umění či videa, které jinak NGP nesbírá a málokdy je vystavuje. Jeho působení v naší největší výstavní umělecké instituci však nebylo idylické a na konci svého působení sklízel Fajt mnoho kritiky.

Ministra zaujalo přesvědčení Knast, že NGP má větší potenciál návštěvnosti, než je dosud vykazovaných 660 tisíc lidí za rok.

Třetím – a nutno dodat pro mnohé horkým kandidátem – byl Marek Pokorný: mezi lety 2014 a 2019 poradce pro kulturu ODS, bývalý ředitel Moravské galerie v Brně (2004–2012) a stávající ředitel ostravské městské galerie Plato, z níž učinil důležitou a živou instituci, kde se i kvůli specifickým provizorním podmínkám (Plato sídlí v prostorách bývalého hobbymarketu Bauhaus) nevystavuje zcela klasicky, ale různé formy umění se tu přirozeně prolínají s kavárnou a místem k odpočinku.

Ministr Zaorálek se však rozhodl pro Alicji Knast, jejímž hlavním nedostatkem je samozřejmě neznalost jazyka. To ukazuje už koncepce, jejíž český překlad je místy trochu kostrbatý. Sama však deklarovala, že se pokusí češtinu co nejdříve naučit, vyrůstala ostatně ve městě Rybnik, které leží asi dvacet kilometrů od českých hranic s Polskem. Mezi její devízy naopak podle ministra patří příslib dostat do galerie více návštěvníků. To je ale docela zvláštní argument, protože jestli něco nelze vytknout Fajtovu působení v NGP, pak je to právě nárůst počtu návštěvníků.

Proč právě Knast?

Volba Alicje Knast mnohé velmi překvapila – mezi uměleckou scénou byli při letních debatách u piva většinou favorizováni její dva konkurenti. Je proto namístě se ptát, co tato volba vlastně znamená. Ministr Lubomír Zaorálek (ČSSD) se od počátku staví do role někoho, kdo chce svěřený rezort pročistit, provětrat a trochu uspořádat. Personální změny k jeho působení patří od prvních dnů (aktuálně běží ještě výběrové řízení na post ředitele Národní knihovny). Ostatně jmenování ekonomky Anne-Marie Nedomy do pozice generální ředitelky NGP, se zvláštním úkolem vyřešit finanční stránku instituce a provést celkový audit, bylo jedním ze Zaorálkových prvních kroků. Alicja Knast tak bude ve funkci třetí ženou, z toho však první, jež prošla oficiálním výběrovým řízením. V letech 1998 a 1999 byla pověřena dočasně řízením NGP Dagmar Šefčíková. Ta měla za úkol finanční konsolidaci Národní galerie před soutěží, z níž vyšel jako vítěz Milan Knížák. Bylo by možná úsměvné, že se v NGP řeší stále stejné problémy a aplikují stále stejná řešení, kdyby to ovšem po dvaceti letech nebylo už ubíjející a depresivní.

Je tedy možné, že Zaorálek se skutečně chce pokusit prolomit kletbu naší největší sbírkotvorné umělecké instituce, a proto sáhl po zahraniční uchazečce. Novinkou ve výběrových řízeních na významné pozice ředitelů příspěvkových organizací a známkou toho, že to ministr bere vážně, bylo zařazení testu manažersko-psychologických schopností. Tím se totiž eliminoval stále opakovaný střet mezi tím, zda ředitel má být hlavně manažer, nebo hlavně odborník. Nově musí být obojím. Zvolení Knast může být zapříčiněno ale i tím, že její výsledky ze tří kol výběrového řízení byly bez větších propadů. Svou roli nejspíš sehrála i doporučení zahraničních institucí jako Metropolitní muzeum v New Yorku, Albertina a Kunsthalle ve Vídni. Teď si Knast každopádně zaslouží čas zorientovat se a předvést své schopnosti při realizací vlastních vizí pro NGP.

Vyjít z ghetta

Alicja Knast klade ve své koncepci vedení NGP důraz na budování týmu a počítá s fungováním „stáží“ a „mezirezortních realizačních týmů“. Vzhledem k povinné délce koncepce ovšem není většina témat podrobněji rozpracována. Neznáme tedy ani detaily její plánované spolupráce se zaměstnaneckými odbory, ani procesu budování „značky“ či podoby kooperace s dalšími institucemi. Oproti ostatním dvěma uchazečům však Knast ve své koncepci klade důraz na rozvoj inkluze a otevírání galerie návštěvnickým skupinám, k nimž zatím instituce nemluvila. Inkluzivní strategie by měla – bude-li koncepce naplňována, tak jak je načrtnuta – mimo jiné zahrnovat rozběhnutí digitalizace sbírkového fondu a jeho prezentaci na internetu v dostupné formě. Ministra pak zaujalo přesvědčení Knast, že NGP má větší potenciál návštěvnosti, než je dosud vykazovaných 660 tisíc lidí za rok. Pro srovnání: toto číslo často odpovídá návštěvnosti jedné výstavy větších evropských „národních“ galerií.

Pokud se nové ředitelce skutečně podaří ukočírovat moloch jménem NGP a dostane se k naplňování svých plánů na rozšiřování publika, bude to krok správným směrem. Jeho důležitost se ukazuje právě v současné době, kdy plošné uzavření kulturních zařízení je považováno za nejlevnější a nejméně bolestivé opatření. Česká kultura však má dlouhodobý problém uzavřenosti do sebe. Na kulturní akce chodí v podstatě stále titíž lidé a inkluze se vyskytuje častěji v dílech samotných než v dlouhodobých strategiích jednotlivých institucí. Že v galerii při běžném provozu většinou ani víc než pět lidí nepotkáte, tak vlastně ani nikdo neví. Česká vizuální kultura a její instituce by měly (každá posvém) uchopit současnou situaci jako příležitost vykročit jiným směrem. Začít se dá například navázáním komunikace s novou ředitelkou NGP Alicjí Knast, která se bude muset v našem rybníčku teprve zorientovat. Lze jen doufat, že se jí podaří najít si pro tuto příležitost dobré průvodce a průvodkyně. Jinak hrozí, že skončí jako Fajt, který se navázal na Jana Třeštíka, kontroverzního galeristu s podmínkou za nelegální vývoz umění.

Autorka je kritička. Výběrového řízení na generálního ředitele NGP se účastnila jako členka týmu feministických uměleckých institucí.