Foto Martin Strachoň (Wikimedia Commons)
Druhé kolo senátních voleb bývá tradičně „sváteční“ – ne však ve smyslu oslav demokracie, ale proto, že se ho účastní pouhý zlomek voličů a voliček. Je tomu tak už po léta a letošní rok nebyl výjimkou – volit přišlo něco kolem 17 procent lidí. V některých obvodech se k urnám dostalo třeba jen sedm procent lidí (Karviná), ve větších městech byla účast trochu větší. I tak ale přetrvávají rozpaky: otázka, jakou část lidí vlastně dnes Senát reprezentuje, se při každých volbách periodicky vynořuje. Svůj podíl na tom má i dlouholetá dehonestace antisystémových stran a politiků. Takto k Senátu přistupuje i premiér Andrej Babiš – částečně je ale v jeho postojích ukrytý alibismus, kterým se snaží překrýt fakt, že dlouhodobě nedokáže do Senátu vysílat důvěryhodné osobnosti z krajů. Centristicky řízené ANO totiž žádné nemá a letos Babiš taktak urval jeden mandát (právě v Karviné). Celkem má ANO pouze šest senátorů.
Senát se v následujícím volebním období stane hlasem nespokojené střední a vyšší střední třídy. Senátoři by proto neměli zapomínat na jednu věc – být tu i pro ty ostatní, kteří žijí v domnění, že jejich zájmy hájí pouze Andrej Babiš.
Roli však hraje i skutečnost, že část veřejnosti významu Senátu prostě nerozumí a považuje jej za odkladiště zkrachovalých politiků. To ovšem platilo dříve, jak ukázal dnešek, voliči už jsou při výběru přece jenom pečlivější a rozhodují se pro silné lokální osobnosti, spíše než pro známou značku. To je i případ ODS. Ačkoliv by se dalo pět senátorů označit jako vítězství, z prvního kola jich postoupilo 17. A to už se dá brát jako „nevýhra“, řečeno s otcem zakladatelem. Symbolický byl zápas o Kladno, kde ODS nasadila těžkou váhu – dlouholetého poslance, prvního českého hejtmana, ministra dopravy a posléze zemědělství Petra Bendla. Zkušený matador české politiky to přitom na celé čáře prohrál s právničkou Adélou Šípovou, nominovanou Piráty. V závěru došlo v Bendlově kampani i na taková zoufalství jako varování před uprchlíky. Jaký div, že v době covidu už tahle karta nezabrala. Při pohledu na výsledky lze říct, že pokud měli lidé možnost hlasovat pro někoho jiného než kandidáty tradičních stran, jako je ODS nebo KDU-ČSL, hojně toho využívali, z čehož těžilo zejména hnutí STAN. Obecně se také musíme rozloučit s jednostrannými kandidáty – Senát ukazuje, jaké možné koaliční podpory a spolupráce se tu nabízejí i do jiných voleb, kandidáti jedné strany se až na výjimky neobjevovali, a pokud ano, neslavili obvykle moc úspěchů.
Těsné souboje i jasná vítězství
Pouhé tři senátory – tolik má nyní sociální demokracie zástupců v horní komoře parlamentu. Fiasko, které druhá oficiální vládní strana letos zažila, nejlépe ilustruje fakt, že víc senátorů mají i Svobodní, aneb strana (jak někdo poznamenal na Twitteru), která je už po léta pouhým memem. Na Pelhřimovsku se totiž do Senátu dostal Jaroslav Chalupovský, který v těsném boji porazil bývalého předsedu Senátu a posledního ze senátorů, který v něm seděl od samého začátku, Milana Štěcha. Štěch patřil, podobně jako jiný sociální demokrat Michal Šmarda nebo v prvním kole odpadnuvší Jiří Dienstbier k lidem, kteří účast ČSSD ve vládě dlouhodobě kritizovali a ve straně všichni tito tři muži představovali „to lepší“. Teď mizí v propadlišti dějin, mimo jiné i proto, že sociální demokraté dělají Babišovi otloukánka a všichni to vidíme. Momentálně nebudou mít sociální demokraté ani vlastní senátorský klub, což je skutečně dost k smíchu, obzvláště s vědomím, že ještě před šesti lety měli nadpoloviční většinu 44 hlasů. Pokud se nestane nějaký zázrak (a ten se nestane), čeká příští rok ČSSD boj o holé přežití. Vysátá stranická kasa, poničená reputace i absence důvěryhodných lídrů nedávají sociálním demokratům moc vysoké šance na udržení se v politice.
Letošní volby přinesly řadu velmi těsných soubojů, ale také jasných výher. Jednu z nich předvedlo simulakrum Václava Klause, Miroslava Němcová, která kandidovala za jeden z pražských volebních obvodů, a o jejím vítězství se málem rozhodlo už v prvním kole. Směsici nostalgie, morálního kýče bez obsahu a vizáž hodné paní učitelky část liberálního voličstva miluje a přesně to Němcová nabízí. Za více než dvě dekády jejího politického působení si sice většina z nás nevzpomene na nic politicky zajímavého (odchod ze Zemanovy inaugurace je poněkud málo na dlouhé roky v politice), nicméně kvalitní PR „té správné a čisté paní“ dostalo Němcovou přesvědčivě do Senátu. V něm nebude dělat nic jiného, než co dělá celý svůj politický život: za každou cenu hájit jakoukoliv politiku vlastní strany, ke které je loajální jako málokdo. Žena, jejíž názory na klimatickou krizi nebo chudobu se plně ztotožňují s tatíčkem zakladatelem a která vždy stála pevně po boku všech lídrů strany, se tak „uklidí“ do Senátu a tam spolu s dalšími čtyřmi senátory, vzešlými z těchto voleb, posílí senátorský klub ODS. Nutno však říct, že Němcové pomohlo i neomalené chování Václava Hampla, který sice v Senátu hájil progresivní politiku, ale ve finále kampaně se choval až moc negativně a proti Němcové se tvrdě vymezoval.
Jak správně křísit minulost?
To, co zabralo u Němcové, u dalších pražských kandidátů ODS nezabralo. Michael Žantovský nedostal šanci křísit politiku devadesátých let v Senátu, porazil ho Václav Láska, který si v Senátu bude kroutit dalších šest let. Právě jejich obvod je přitom hodně „ódeesácký“, jak dokládala i gratulace Láskovi od Pavla Novotného, který mu vysekl poklonu. A do třetice, své křeslo obhájil David Smoljak, který kandidoval za STAN, TOP 09 a Piráty. V jeho případě platilo, že voliči nemění, o čem vědí, že to funguje dobře. Podobně tomu bylo i ve Zlíně, kde obhájil senátor Tomáš Goláň, který svou funkci chápe jako službu lidem a je o něm díky pravidelné komunikaci slyšet jak v případě regionálních témat, kdy od začátku vystupoval jako hlasitý kritik projektu nové zlínské nemocnice hejtmana Čunka, tak i v celostátních otázkách, v nichž pravidelně tepe fungování Finanční správy. Co naopak dobře nefungovalo, bylo šestileté senátorské angažmá Iva Valenty. Voliči mu v jeho uherskohradišťském obvodě dali stopku a odsouzený korupčník, hazardní magnát a dezinformátor může v monacké vile přemýšlet, kde se stala chyba. Znovu se navíc ukázalo, že KDU-ČSL senátní volby celkem umí – křeslo obhájila třeba jejich členka Jitka Seitlová, bývalá zástupkyně veřejného ochránce práv Varvařovského.
Smutno bylo naopak v Brně – alespoň u těch, kteří podporovali Annu Šabatovou. Ta výrazně prohrála s kandidátem ODS Romanem Krausem, bývalým ředitelem brněnské Fakultní nemocnice. Do značné míry za to mohla především nemastná neslaná kampaň, která nedokázala adekvátním způsobem prodat Šabatovou jako celoživotní bojovníci za demokracii. Šabatová vedle manažera Krause působila jako devadesátkový anachronismus „pravdy a lásky“, čemuž možná napomáhaly i volební spoty s lidmi, jako jsou Milan Uhde nebo Petr Pithart. Navíc si musíme přiznat, že pro nemalou část lidí je důsledkem letité diskreditační kampaně Anna Šabatová bohužel kontroverzní osobností. Těžko lze během pár týdnů veskrze dobrovolnické kampaně změnit přesvědčení řady odpůrců Anny Šabatové, že v kauze Kuřim se ničím neprovinila anebo že jako ombudsmanka neřešila pouze muslimské šátky a Romy.
Opozice zprava
Spolu s tím, jak se STANu podařilo přeskupit senátní síly, se vynořila i jedna důležitá otázka: udrží si ODS post předsedy horní komory? Senátorský klub STAN a TOP 09 má nyní 28 mandátů, oproti ODS, která jich má 21. Nepsaná tradice udává, že předsedou Senátu se stává někdo z nejsilnějšího klubu. Není to ovšem pravidlo a ODS bude mermomocí chtít udržet v křesle „hrdinu od Taiwanu“ Miloše Vystrčila. Snaha o co nejsilnější klub ostatně tohoto pokračovatele Havla a Kennedyho vehnala do podpory hazardního magnáta Iva Valenty. Pro STAN je ovšem možnost mít konečně druhého nejvyššího ústavního činitele až příliš lákavým soustem, zvláště při současných námluvách s Piráty.
Co se týče výrazných osobností, Senát spíše zchudnul. V některých případech (jako je porážka Valenty) je to dobrá zpráva. V jiných (jako je nezvolení Anny Šabatové, Michala Šmardy nebo částečně i Václava Hampla) je to ale velká škoda. Sociálně, ekologicky a solidárně smýšlejících lidí totiž ve vysoké politice už moc nemáme.
Suma sumárum Senát bude ještě výrazněji opozičně naladěn vůči vládě, která se v posledních dnech dostává pod tlak a vzhledem k brutálnímu nárůstu nakažených koronavirem bude pravděpodobně zavádět přísná opatření. To Babišovi na popularitě nepřidá: lidé jsou unavení, vyčerpaní a děsí se zastavení ekonomiky. Celkem pochopitelně: v Česku není důvod, proč být optimistický. Ekonomické dopady pandemie a totální selhání státu, které právě sledujeme, postihne celé vrstvy a srazí už tak dost zkoušené nižší třídy na kolena. Ani po volbách do Senátu to ale nevypadá, že by právě tyto lidi mohl kdokoliv smysluplně hájit. V neposlední řadě je totiž Senát také výrazně pravicový, což ale z hlediska rozložení sil není dobrá zpráva: jakkoliv se především STAN definuje jako strana „odborníků“ se zkušenostmi z menších měst, hájí dlouhodobě liberálně pravicové voliče. Jenže dělat Babišovi opozici zprava se často zvrhne v mentorování a důraz na ještě větší individualismus, omezování zbytků sociálního státu a zavádění tvrdší politiky vůči chudším. Není ostatně tajemstvím, že v sociálním výboru Poslanecké sněmovny si nejvíce notují v tom, jak zakroutit příživníkům krkem, právě poslanci ANO a ODS. Nezbývá než doufat, že nakonec v Senátu zvítězí především snaha o konstruktivní dialog s vládou a řešení dílčích a konkrétních problémů. Senát se v následujícím volebním období stane hlasem nespokojené střední a vyšší střední třídy. Senátoři by proto neměli zapomínat na jednu věc – být tu i pro ty ostatní, kteří žijí v domnění, že jejich zájmy hájí pouze Andrej Babiš. Pouze tak se z této instituce nestane ještě větší slonovinová věž.
Autoři jsou političtí komentátoři.