Polská queer aktivistka: „Je to i můj Kristus“

Polská nebinární aktivistka Margot, která v létě za velkého mediálního zájmu strávila měsíc ve vazbě za útok na dodávku s homofobními nápisy, hovoří o spojení LGBTQ komunity, anarchismu a křesťanství.

Polská nebinární aktivistka Margot z kolektivu Stop bzdurom (Stop nesmyslům) strávila v srpnu tři týdny ve vazbě kvůli obvinění z poničení „homofobusu“ (dodávky, která se pohybuje po polských městech a z amplionu vyzývá k nenávisti vůči LGBTQ komunitě) a z útoku na jeho řidiče. Obvykle za podobné přestupky hrozí pouze policejní dohled či pokuta, v tomto případě se však zřejmě jednalo o demonstrativní akci vlády, o čemž svědčí i to, že den po zatčení aktivistky bylo v ulicích zadrženo asi padesát demonstrantů, kteří jí vyjadřovali podporu. Po propuštění z vazby se Margot vyfotila se vztyčeným prostředníčkem jako komentářem k narůstajícím policejním represím státu vůči queer osobám.

Nový zákon. To je podle mě východisko, na kterém lze stavět něco mnohem lepšího, než je církev v její současné podobě.

Několik osobností liberálního středu (novináři Anna Gozdyra a Tomasz Lis nebo etik a filozof Jan Hartman) její gesto odsoudilo jako vulgární – Margot se podle nich stala „lídryní LGBTQ komunity“ a poškozuje její dobré jméno. Vlivný novinář Tomasz Lis dokonce na Twitteru uvedl, že „Margot nadělá víc škody než užitku“. Ta se ale jako anarchistka do pozice lídryně stavět odmítá. Další kontroverze vzbudilo její veřejné přihlášení se ke křesťanství. Následující rozhovor vyšel 16. září v křesťansko-levicovém časopisu Magazyn Kontakt. V současnosti se Margot musí třikrát týdně hlásit na policii a čeká ji soud.

V rozhovorech, které jsi poskytla, ať už serveru Krytyka Polityczna nebo na Radiu Zet, se v souvislosti s tvojí spiritualitou opakovaně objevily překvapené reakce nebo dokonce nepochopení. Nám – redakci katolicko-levicového magazínu – ale na propojování queer aktivismu, anarchismu nebo jiných levicových postojů s křesťanstvím nepřijde nic divného. Proč je tvoje duchovnost chápána jako žert, performance nebo forma autokreace? 

V Polsku mají lidé dva intuitivní přístupy k církvi: buďto se plně podvolují všemu, co slyší z kazatelny, nebo to naopak zcela odmítají. Nezapadám ani do jedné z těchto skupin, a možná proto moje spiritualita v mnoha lidech nevzbuzuje důvěru.

Jak došlo k tomu, že ses našla v křesťanské spiritualitě? 

Nějakou dobu jsem chodila do katolické školy. Ty ale v praxi slouží k tomu, aby z dětí z křesťanských rodin vychovávaly ateisty. Většina mých známých ze školy si skutečně nebyla schopná najít své místo v realitě římskokatolické církve a nechala se unést esoterismem, hard ateismem nebo novoateistickým racionalismem. Když jsem vyrostla do mladé dospělosti, přistupovala jsem k náboženství chladně a nepříliš osobně. Taky proto, že religiozita katolické části mé rodiny je spojená s nenávistí k Němcům, Rusům, Židům a kdoví koho ještě na nás Bůh seslal. Od té doby se toho hodně změnilo a teď to zkouším s křesťanstvím podruhé. Není to ale jednoduché, bojuju sama se sebou a se všemi těmi obrazy, jež máme pod kůží.

Jaké máš na mysli obrazy?

Třeba historky o kvazifyzickém vousatém muži, co bydlí v oblacích. Ale taky konkrétní vzpomínky: na katechetku, jejímž cílem bylo trápit děti, a ne v nich pěstovat citlivost a duchovnost, na nahodilé interpretace toho, co máme z Bible brát doslovně a co metaforicky, zatímco moje intuice mi napovídala, že to je přesně naopak, a konečně na přehlížení historicko-společenského kontextu…

Je pro lidi z tvého okolí náboženství důležitým tématem?

Ve skupinách, v nichž funguju, se mi podařilo přesvědčit některé lidi k tomu, aby trochu zmírnili svůj odmítavý postoj k religiozitě. Vedli jsme opravdu hodně debat na téma křesťanství. Řešili jsme třeba otázku mesianistického postoje v mnohdy radikální činnosti ekologických hnutí. I anarchistická hnutí přece působí v perspektivě „konce času“. Ukázalo se, že taková paralela s církví v některých oblastech je pro mnohé problematická, i když jsem tomu osobně nebyla moc schopná porozumět. Mimo jiné i proto jsem byla v různých skupinách překřtěna na „turbokřesťanku“.

POLSKO TY HÓJU PRZESTAŃ MI MARGOT ARESZTOWAĆ- Poetka zarobiła 75 punktów.Margot: "Koledzy z więzienia kazali…

Zveřejnil(a) Stop Bzdurom dne Pátek 28. srpna 2020

A ne na „papežku“? Stát se nástupkyní svatého Petra nebo se aspoň potkat s papežem Františkem je prý tvůj sen… 

Hodně lidí to bere jako vtip, já jsem ale jako dítě skutečně chtěla být papežka. Nikoli ale v rámci subverze, mám doopravdy velký zájem o to, co lze vytvořit a změnit v samotné církvi. Nemyslím si, že tvrzení „dobrý papež je ten, který církev rozpustí“ vzniklo jenom z protikatolické zlomyslnosti. Vyvstalo z pozorování historie. Mě ale tenhle postulát není blízký. Přišlo by mi škoda těch základů, když už je jednou máme.

Jaké základy to jsou?

Nový zákon. To je podle mě východisko, na kterém lze stavět něco mnohem lepšího, než je církev v její současné podobě.

A o tom bys chtěla mluvit s Františkem?

Momentálně se všechno, co dělám, považuje za lacinou provokaci nebo parodii, takže jsem se prozatím nápadu mluvit s Františkem vzdala. Mám ale velkou potřebu o víře diskutovat. Asi měsíc před tím, než mě poprvé strčili do lochu, jsem napsala dlouhý dopis jednomu knězi Polské reformované církve. Psala jsem o svých duchovních a církevních zkušenostech.

Přišla ti odpověď? 

Přišla. A s ní i pozvání na setkání ve Varšavě. Ale vlezla do toho pandemie, a pak zmatky s vazbou, tak jsem tam nakonec nešla.

Proč ses rozhodla dopis napsat?

Svatý Pavel psal o vzájemném zpytování víry. V Polsku bohužel není moc prostoru ke svobodné debatě o religiozitě. Chtěla bych se setkat s těmi, kdo jsou takovým debatám otevření, ne konfrontačně, ale v rámci společné reflexe. Jsme vůbec oba na stejné straně? Máme nějaké společné zájmy?

Takže bys chtěla s takovou osobou konfrontovat své chápání křesťanství? 

Ano. Sama chápu křesťanství jako přinášení dobré zvěsti, rušení starého práva, na jehož místo přichází právo nové v podobě milosrdenství a vzájemné péče. Přemýšlím, jestli to stačí k tomu, abych si mohla říkat křesťanka. Možná ale takové čtení evangelia není křesťanské a já nejsem křesťanská anarchistka, ale jenom anarchistka. Třeba mezi mnou a církví nevznikne sesterství, přátelství ani spolupráce a já se s tím budu prostě muset vyrovnat. Chtěla bych si o tom popovídat s někým rozumným a citlivým. Ne s někým, kdo už dopředu ví, že jeho odpověď bude negativní.

Jak pro tebe náboženství souvisí s aktivismem?

Nemám ráda slovo aktivismus, radši říkám „dělání věcí“…

Jak tedy náboženství souvisí s děláním věcí?

Mezi lidmi, kteří dělají věci, je zkušenost milosrdenství a vzájemné citlivosti strašně intenzivní. I když jsem v kostele mnohokrát bulela a prožívala náboženská vzrušení různého druhu, nejhlubší duchovní zkušenosti nemívám během obřadu, ale právě s blízkými a přáteli. To je ta opravdu dobrá stránka našich životů. Přestože se zkušenost násilí a represe staly běžnou součástí naší každodennosti, povedlo se nám najít prostor pro takovou blízkost. Jak o tom ale poslední dobou pořád melu v médiích, začínám mít z té zodpovědnosti trochu strach.

Co tím myslíš? 

Pořád žiju se svými blízkými a děláme spolu věci, za které nás čekají represe. Násilí je naší každodenností, naturalizovalo se, normalizovalo. „Dnes se neuvidíme, spím v lochu.“ „Jedeme spolu na lékařskou prohlídku, mám rozmlácenej meniskus.“ „Jej, ty máš vykloubený rameno, tak se uvidíme na pohotovosti.“ A tak dále. Násilí je prostě vepsáno do našich životů. Když jsem o tom začala mluvit v médiích, podívala jsem se na to z odstupu a přišla na dvě věci. Zaprvé, to, s čím se tu potkáváme, je prostě pojebaná hromada sraček. A zadruhé jsem si všimla, že pokud v rozhovorech a textech ukazuju, že se takhle dá žít, nese to s sebou velkou zodpovědnost. Bojím se, že si to někteří vyzkouší a dostanou naloženo stejně jako my, aniž by na to byli připraveni. Bojím se taky, že si začnou hrát na politický a stranický aktivismus nebo nějaké další hry místo toho, aby se spolu přátelili. Z toho mám velké obavy. Na druhou stranu nevím, jestli můžu udělat něco lepšího než jim dát důvěru.

Jaké místo má násilí v téhle mozaice křesťanství a dělání věcí?

Pro mě byla absurdní zkušeností podivné sounáležitosti s církví četba svatého Pavla, který vysedává po různých římských kriminálech a píše: „Pamatujte na to, že jsem v poutech.“ Vyprávění o pronásledování křesťanů člověk většinou zná z takové té patetické stránky, do které je těžké se vcítit…

Quo vadis?

Přesně tak. Když jsi v pubertě, jídlo máš pod nosem a hraješ si venku s kamarády, tak ti chybí ty společné zkušenosti. A když sedíš v lochu a čteš text od někoho, kdo taky sedí v lochu, můžeš se na něj podívat z několika dalších perspektiv – a to jak z té vážnější, tak i z té, která chápe komiku celé situace.

Na jedné straně tu máme násilí, které zakoušíš. Na druhé straně ale také násilí kladeš odpor. Co ty a nastavování druhé tváře? Celý proud křesťanského anarchismu je převážně krajně proti násilí. 

Ano. Mám s tím velký problém. Snažím se dohodnout sama se sebou, snažím se dohodnout i s Novým zákonem. Kdybych k tomu nastavení druhé tváře mohla za sebe něco přidat, napsala bych, že poté, co někomu nastavíš i druhou tvář, máš nárok mu to vrátit.

V evangeliu to ale není.

To je pravda. Za nejtěžší moment Nového zákona považuju to, že ti dává svolení být obětí násilí, ale upírá ti možnost odpovědět na něj stejnou mincí. Proto je pro mě otázka, jestli si náhodou v hlavě nevytvářím nějakou křesťanskou fan fikci, opodstatněná. Důležitým východiskem je pro mě Sloterdijkův Hněv a čas, v němž píše, že křesťanství tím, jak kumuluje nespravedlnost a hněv, jež nelze ventilovat, svým způsobem „vymyslelo bankovnictví“. Veškerý vztek se hromadí ve společné bance, která nemá podobu vězení, ale spíš trezoru, ze kterého si lze podle potřeby vybrat a jednu někomu vrazit. Jenže odkládání spásy a spravedlnosti je velmi nebezpečná zbraň. Podle mě se to vztahuje spíše na katolickou církev než křesťanství obecně, protože si myslím, že podstatným prvkem Nového zákona je právě nic neodkládat.

To trochu připomíná postavu Krista se samopalem přes rameno z titulu knihy Ryszarda Kapuścińského. Má takový obraz místo ve tvé interpretaci evangelia?

Těžko tam může mít místo, když vidím, že v evangeliu je jasně napsáno: „Schovej ten meč, srabe, já se teď jdu nechat zabít.“ To je velká výzva. Ale chtěla bych taky říct, že to tak sice nevypadá, ale já jsem osoba, která obvykle nastavuje druhou tvář. Usnadňuje mi to moje fyzická konstituce, protože ti, s nimiž se dostávám do konfliktu, mě většinou můžou v klidu přetrhnout na dva kusy. Málokoho jsem schopná porazit v páce, nikdy jsem se neučila prát. Ta situace s dodávkou je asi jediný akt násilí – jestli je to vůbec možné takhle nazvat – v mojí kariéře.

Jak se to stalo?

Asi bych o tom neměla mluvit. Ale ráda říkám věci, které bych říkat neměla. Z mé perspektivy ta situace vypadala tak, že se osoba, která se mnou blokovala homofobus, vrhla na Łukasze, chlápka, který tu dodávku hlídal. Ale Łukasz byl dvakrát nebo třikrát větší než ona. A tak jsem se mu bezmyšlenkovitě, úplně instinktivně vrhla kolem krku, ale ne proto, abych ho dusila nebo bila, ale proto, aby ta hora masa nikomu neublížila. Samozřejmě teprve později mi došlo, že je proškolený, aby v takových situacích nikoho neuhodil. Ale v té chvíli jsem myslela jenom na to, že v tom tu osobu, která se s ním střetla, nemůžu nechat samotnou… Ale obecně mi přijde, že je pro mě snadné dodržovat ten novozákonní příkaz o vystříhání se hněvu, protože jsem vážně klidná. Proti lidem se vymezuju, ale necítím vůči nim vztek. Nechci je zabít, zavřít je nedává smysl a ke vzdělávání je přece nepřemluvím. Necloumá se mnou vztek, spíš to vnímám jako neskonale smutnou zkušenost bezmoci.

Vůbec necítíš vztek?

Co se týče organizací Ordo Iuris, Fundacja Pro – Prawo do życia (Nadace Pro – Právo na život) nebo obecně krajní pravice, jsme absolutně bezmocné. Je úplně jedno, jak moc budeme nasrané, protože nás to bude jedině ničit, ztrácíme tím jedině my samy. Nikdo jiný. Takže prostě přijmeš, že válka je prohraná, nenasíráš se a děláš si svoje.

Stává se, že se na blokádě homofobusu nebo u homofobního stánku objeví osoba, která je prostě vzteky bez sebe – ječí, nadává těm lidem, policii nebo veřejnoprávní televizi do zasranejch fašistů… A má naprostou pravdu, jenomže většina lidí z našeho společenství už asi není schopná ze sebe vyždímat takové emoce. Myslím, že někdy je to i dobře, že nám z toho nejebe, ale neplatí to vždycky. Vždyť kvůli tomu můžeme přijít i o život, o který v celé té bitvě jde především. Zároveň si ale nemyslím, že mám právo uklidňovat nebo nějak poučovat ty, které to sere. Jasně, že mám starost o jejich fyzické bezpečí, ale nemyslím si, že bychom je měli nějak hodnotit za to, že mají hluboký cit pro spravedlnost, který v takových situacích prostě převezme kontrolu nad jejich tělem.

Manifest, který jste s dalšími aktivistkami věšely na pomníky spolu s duhovými vlajkami, byl ale plný hněvu.

Všichni si myslí, že letáky a celou tu akci s věšením vlajek na pomníky vymyslelo Stop bzdurom, ale není to pravda. Tu akci udělal Gang Samzamęt a Poetka, a my jako Stop bzdurom jsme jenom měli tu čest pustit to do světa, protože žádný jiný queer web by ji nezveřejnil v necenzurované podobě. My jsme ji vzali s celým inventářem, protože nám od začátku bylo jasné, že je skvělá. Když jsem viděla toho Krista s vlajkou, věděla jsem, že to prostě musím udělat, protože to je i můj Kristus.

Jaké emoce tedy prožíváte?

Velmi různé. Někdy jsme strašně smutné, někdy jsme vystrašené, někdy se o sebe navzájem bojíme, někdy se tomu, co prožíváme, smějeme, i když to je objektivně dost obludné. Někdy jsme dětinsky lehkomyslné nebo zlomyslné… Ale to, co děláme, má vždycky silné základy právě v péči. A v dodávání si odvahy. Je jedno, jestli mám mluvit o Stop bzdurom, nebo o dalších anarchistických bitvách, v každém případě ale mluvím o solidaritě, která pro nás není prostě jen nálepkou, ale zkušeností. To, že si každý den jsme ještě schopné dodávat sílu, podporovat se, hezky spolu trávit čas, najít prostor pro to, abychom se vzájemně ujistily, že všichni jsou v bezpečí a mají se dobře, a že jsme schopné se přátelit – to je síla neporovnatelně větší než možnost dát někomu pěstí.

Neznamená to, že boj s Ordo Iuris nebo Nadací Pro je přeci jen tak trochu vyhraný?

Už samo burcování lidí z lhostejnosti a to, že začínají jednat, je hodně pozitivní zkušenost. To se například dělo, když jsme organizovali tance u homofobního stánku na Patelni (prostranství ve Varšavě u zastávky metra Centrum, kde každodenně probíhají happeningy a petiční akce napříč politickým spektrem – pozn. red.). Už to, že jsme odmítli roli, ve které nás chtějí vidět, a jenom jsme se s nimi střetli a podívali se jim přímo do očí, odhaluje lež v samém základu jejich činnosti. Představuju si, že kdybychom věřili v to, že existuje nějaká organizace, jejímž posláním je „poškozování“ a znásilňování dětí, tak bychom tam jen tak slušně nestáli s letáčky, ale podnikly bychom nějaké radikální kroky. Už jenom fakt, že můžeme přijít k chlapcům z Nadace Pro, podívat se jim do očí a říct: „To já jsem ta buzna, co ty na to?“, před ně tu lež staví v její nahotě a ukazuje, jak prázdná jsou ta jejich hesla dokonce i pro ně samotné. Co mě ale skutečně děsí, to nejsou oni. Nejvíc se teď bojím politického středu. To, co se seběhlo v posledních týdnech okolo prohlášení Agnieszky Gozdyry, Jana Hartmana nebo Tomasze Lisa… Už dávno mě nic tak nevyděsilo.

Máš na mysli extremizaci středu?

Ano. Roky jsme žili v poměrně komfortní situaci: byli jsme za divnou menšinu, která se potýká s jinou menšinou, zatímco centristi popíjeli čaj a říkali: „Jsme zlatý střed, bude dobře, nějak se domluvíme.“ Ale teď ti lidé s čajem udělali velký krok směrem k extremismu, a to mě děsí. V posledních letech jsem často slyšela hlasy, které mluvily o tom, že máme co dělat s náladami, jež se objevují před pogromy, ale sama jsem byla s takovým hodnocením opatrná. Říkala jsem si, že tak prostě vypadá naše každodenní nenávist, která ale nemá příliš schopnost aktivizovat, protože se jí nikdy nepodařilo proti nám poštvat lhostejnou část společnosti. Lhostejní jsou lhostejní, extremisti nás nenávidí, my se staráme o sebe, všechno je jasné… Ale když jsem viděla fotku, na které policie brání ve vstupu do kostela starší paní s barevnou taškou, došlo mi, že je zle. Bylo by pro mě naprosto srozumitelné, kdyby polská církev a nějaká sekta typu Rytířů Krista bránila ve vstupu do kostela mně. Ale ta starší paní je přece tou částí společnosti, pro niž ve všeobecné představě církev existuje především. A myslím, že je to fakt hardcore, že z církve může být vyloučena jenom kvůli tomu, že na tom místě o pár dní dřív visela duhová vlajka: k tomu, aby ji vyloučili, stačí pouhé podezření z toho, že je solidární s osobami LGBT. Děsí mě to, protože se obávám, že pokud zabrání středu v přístupu do církve, střed se spíš než církve zřekne radši nás.

Necítíš se kvůli tomu všemu, co děláš a říkáš, být političkou?

Moje partnerka Łania by řekla, že političky jsme všechny.

Všechny jsme politické, ale opravdu to znamená, že jsme všechny političkami? Ty nechceš být ani lídryní, ani symbolem, ale s rolí političky se identifikuješ?

Nejsem političkou ve smyslu reprezentace celé společnosti. Hodně bych si přála, aby se všechno, co se děje, čím dál tím víc decentralizovalo. Snažím se o tom mluvit při každé příležitosti. Navíc role lídra má podle mě až příliš blízko k roli mesiáše. Pokud bych ji přijala, měla bych pocit, že se stávám součástí nějakého nechutného pastiše.

Proč nechutného?

Protože pro mě se od samého začátku situace vůbec nezměnila. Já nechci stát na podstavci, žiju především se svými blízkými a funguju v rámci různých společenství. Z toho všeho mě najednou za uši vytáhla média jenom proto, že jsem víc než měsíc seděla v lochu. Všichni si oddechli, protože se konečně stalo něco zajímavého, konečně někoho z nás zabásli! Ale už jsme spolu strávili dost času, vracím se ke svým. V průběhu posledního týdne hodně žvaním, a tak máme málo času věnovat se sobě navzájem – a to mi není moc příjemné. No dobře, je to jen jeden týden v roce, který jsem se prostě rozhodla věnovat žvanění v médiích, ale zítra už je neděle, takže „sváteční den světit“. Vracíme se k sobě.

Jdeš do kostela?

Dobrá otázka. Ještě nevím. Možná. Ale do kterého?

Z polského originálu Margot: To także mój Chrystus, publikovaného na stránkách Magazynu Kontakt, přeložily Hana Blažková a Justyna Suma. Redakčně kráceno.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies