Foto Petr Zewlakk Vrabec
Pandemie přinesla řadu obtíží a jednou z nich jsou nevyžádané rady mudrlantů v médiích. Většinou to vypadá následovně: dobře postavený člověk, většinou notoricky známá celebrita, která ob týden straší v titulcích, vynáší soudy nad českou společností, jež je prý příliš zpovykaná, když se obává dopadů koronaviru.
Kdyby se totiž méně moralizovalo a více analyzovalo, zbyl by prostor na skutečné příběhy současné krize.
Naposledy si zamoralizoval psychiatr Radkin Honzák, který v pořadu Českého rozhlasu předvídal konec „užívání si“ a „nezřízeného blahobytu“. Přidal k dobru také poznatek o tom, že nejvíce vyplašení jsou mladí lidé kolem pětadvaceti. Tenhle „statistický údaj“ ovšem vychází z Honzákova poradenství přes telefonickou a emailovou ambulanci v období koronaviru. Jestli ale Honzákovi více telefonují a píší mladí lidé, znamená to spíše, že se jedná o generaci, která je oproti starším ročníkům více zvyklá vyhledávat psychiatrickou pomoc, notabene prostřednictvím elektronické komunikace. K jejich škodě sedí na druhém konci právě Honzák. Ten připisuje zvýšený stres a úzkosti především tomu, že mladí – na rozdíl od něj – nezažili bombardování Prahy, takže teď jsou vyplesklí z takové prkotiny, jakou je globální pandemie neprozkoumaného viru. Děkujeme za citlivou pomoc.
Připomenout můžeme ještě třeba lamentování Josefa Klímy nad „rozmazleností“ naší kultury nebo poznámku kardinála Duky namířenou proti „super konzumní společnosti“. Pandemii pak prý můžeme vnímat jako „boží výzvu“ k zamyšlení se nad naším konzumentstvím, což správně připomíná vysoce postavený člen katolické církve, tedy historicky prověřeného spolku asketů.
Společnost polehávající na zlaťácích
Globální pandemie se tak stala příležitostí moralizovat ty, kteří se obávají dopadu neznámého viru. Jako by nemoc udeřila na společnost, v níž se všem daří, všichni si válí šunky a polehávají na zlaťácích. Psychický stres a existenční obavy jsou pak zlehčovány jako fňukání rozmazlenců. Jenže rámování pandemie jako výchovného trestu se odehrává v zemi, kde zkrátka žádný blahobyt není.
Minimální důstojnou mzdu nedostává více než polovina pracujících. Blahobyt je vmetáván do tváří obyvatel, proti nimž je vedeno čtyři a půl milionu exekucí, každý desátý je ohrožen příjmovou chudobou a téměř čtvrtina Čechů by si nemohla dovolit nečekaný výdaj z rodinného rozpočtu nad jedenáct tisíc korun. Mladí lidé mnohdy nemají jinou možnost než přežívání v mikrobytech – pokud byste měli například zájem o koupi 16 metrů čtverečních, čili lehce klaustrofobní garáže, připravte si tři miliony korun. V Česku tedy žijete od výplaty k výplatě, bydlet můžete ideálně v komoře na smetáky, ale na druhou stranu si v rádiu můžete poslechnout zajištěné mudrce rozjímající nad tím, že obavy z pandemie mají jen rozmazlené fňukny.
Zatímco v běžném stavu je blahobyt zásluhou pouze těch několika málo úspěšných a skutečně „pracovitých“, v období krize se najednou stává proviněním všech. Nastává přerozdělení viny za luxus, který ovšem většina obyvatel nikdy nezažila. Zatímco za obvyklých okolností je přece „samozřejmé“, že se některým daří a jiní dřou bídu s nouzí („Jó, tak to v životě prostě chodí“), v krizových dobách si najednou všichni žijeme nad poměry. Zázrak! A všichni bychom se tedy měli uskromnit – ať už to „uskromnění“ znamená jen jedna dovolená za měsíc nebo jen jeden nákup v Lidlu za týden. Vždyť jsme si doteď tak užívali!
Mít na stole večeři není konzumerismus
Většina lidí tak musí poslouchat, že skončilo období hojnosti, a měli by se rozloučit s etapou přežranosti, aniž by ovšem téhle úžasné etapy byli součástí. A když, tak pouze zprostředkovaně: skrze čtení o životě celebrit. Těch celebrit, které je nyní mistrují, že by se nad sebou měli zamyslet a přestat rozhazovat. Zmínění mudrlanti by si mohli připomenout, že když si rodina pořídí pračku a koupí večeři, ještě to neznamená, že nám tu řádí „konzumerismus“.
Kdyby se totiž méně moralizovalo a více analyzovalo, zbyl by prostor na skutečné příběhy současné krize. Mohlo by se zdůraznit třeba to, že kvůli koronavirovým opatřením muselo devět procent rodin seškrtat rozpočet na léky a pětina šetří na potravinách. Počet depresí stoupl pětkrát a výskyt duševních problémů narostl o deset procent, tedy na třicet. Ve stínu moralistických kázání a hraběcích rad zůstávají také otázky, jaký dopad mohou mít naše hygienická opatření na fungování ekosystémů. Co způsobí dezinfekční látky, když z našich umyvadel projdou potrubím a skončí ve vodních cyklech? Jak ovlivní krajinu všechny ty plastové rukavice a sáčky a obaly, odhozené roušky a ústenky? Víme vlastně, jak se s tímto odpadem nakládá? Nemůže paradoxně nastat znečištění přírody kvůli našim očistným praktikám? Důležitých otázek k současné transformační události existuje mnoho.
Jenže většina z nich zůstává nejen nezodpovězena, ale nejsou ani předloženy. A to přesto, že téma koronaviru ovládá mediální prostor. Místo zaměření pozornosti na to, jak nový hráč mění předivo vztahů, jak přeskládává životy a plány, sledujeme nudný orloj: u mikrofonů se točí hlasy těch, kteří mají možnost klábosit do médií, aby kárali ty, kteří mnohdy nemají ani čas zapnout si rádio.
Autor je antropolog.