Foto DTRocks, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Minulou středu skončil v Athénách po pěti a půl letech a 453 zasedáních proces s vedením, členy a sympatizanty neonacistické strany Zlatý úsvit (Chrysi avgi). Šedesát osm obžalovaných si u odvolacího soudu vyslechlo rozsudky od osvobození po doživotí. Vůdce hnutí Nikos Michaloliakos a šest dalších bývalých poslanců bylo uznáno vinnými z vytvoření a vedení zločinecké organizace (s tresty od pěti do patnácti let vězení), jedenáct dalších obžalovaných pak z účasti ve zločinecké organizaci.
Masivní protesty
V procesu nešlo ani v nejmenším o problém svobody slova a názoru, ale o rozbití mafiánské násilnické struktury, postavené na hierarchickém principu s vůdcem na vrcholu a kombinující řecký nacionalismus a neonacismus. Nejen organizačně, ale i svým slovníkem, symboly a gesty organizace jasně odkazovala k nacistické a fašistické inspiraci. Vůdce strany Michaloliakos – poučen Norimberkem – předstíral na konci procesu, že o žádných zločinech neví a že sám nic neřídil. Naštěstí ale neprošel šokující návrh státní zástupkyně, která chtěla zamítnout obvinění ze spolčení a trestné činnosti, takže by se jednalo jen o řadu spolu nesouvisejících činů jednotlivců. Soud odmítl takový výsměch trestnímu právu a tím vlastně i „opětovnou legitimizaci Zlatého úsvitu a rozdání více než osmi milionů eur zadržených z jeho státního financování“.
Nejen organizačně, ale i svým slovníkem, symboly a gesty organizace jasně odkazovala k nacistické a fašistické inspiraci.
Soudní jednání i vyhlášení rozsudku doprovázely masivní protesty, do nichž se zapojili studenti, odbory, migrantské komunity, hnutí osob se zdravotním hendikepem a spousty dalších. Nadšení protestujících antifašistů z vyhlášení rozsudku zchladila policie útokem vodními děly a slzným plynem.
Jsem jeden z vás
Trestní stíhání členů Zlatého úsvitu začalo před sedmi lety po vraždě hudebníka a antifašisty Pavlose Fyssase. Povel k jeho likvidaci přišel shora (od Janise Lagose, současného europoslance, spoluzakladatele a dnes již bývalého člena Zlatého úsvitu) poté, co ho členové strany spatřili sedět s přáteli v kavárně. Zatímco spoluviníci utekli, vrah po svém dopadení sdělil policii: „Jsem jeden z vás. Jsem Zlatý úsvit.“ Fyssasovu vraždu se některá média následně snažila zarámovat jako vyřizování účtů fotbalových hooligans. Fyssasův vrah nyní dostal doživotí, z podílu na vraždě bylo obviněno dalších 15 neonacistů. Nejednalo se však o ojedinělý útok: týž rok byl cestou do práce zavražděn Pákistánec Sahzad Luqman, došlo k pokusům o vraždu komunistických odborářů a egyptského rybáře, běžné byly útoky na pracující migranty, menšiny, sociální centra, levicové aktivisty, anarchisty a vlastně kohokoli, kdo se neonacistům zdál jako nepřítel – včetně některých pravicových nacionalistických politiků. Podstatné pro činnost nacistů přitom bylo nejen státní financování strany, za kterou mohly své zločiny skrývat, ale i korupce a napojení na byznys a velkokapitál. Některé přístavní firmy si například „objednaly“ napadání odborářů.
Stranu Zlatý úsvit založil její vůdce v osmdesátých letech minulého století. Zprvu marginální organizace vystoupala na svůj vrchol po roce 2009 vinou korupce předchozích vlád, ekonomické krize a vůči Řecku ponižující neoliberální politiky Troiky. Roku 2012 při opakovaných volbách získala přes sedm procent hlasů (osmnáct mandátů), a stala se tak třetí nejsilnější stranou v parlamentu. Loni už voliči naštěstí žádného otevřeného neonacistu do parlamentu nepustili. Někteří komentátoři označovali soudní jednání „za největší proces s nacisty od norimberských procesů“. Toto do poněkud nepřiměřené srovnání by však nemělo zastřít význam rozhodnutí soudu pro potírání zločinů z nenávisti po celé Evropě. Dokud zde budou důvody k příchylnosti k fašismu (který má ve špatné ekonomické a životní situaci mnoha lidí a navíc v době fake news dobré podmínky), fašismus nezmizí. Nenechme se proto ukolébat jedním vítězstvím. Koncentrační tábory pro uprchlíky, rozdmýchávání konfliktů mezi sociálními skupinami v národních státech i mezinárodně, nekonečné války nebo cynismus v přístupu k sociální a environmentální spravedlnosti ukazují, kdo skutečně ničí Evropu. Jsou to ti, kteří odmítají sdílené lidství a solidaritu s druhými. Ti, kdo nenávidí a útočí na jiné.
Autor je filozof.