Foto Film Europe
S filmy Thomase Vinterberga se český divák může setkávat pravidelně. Není se čemu divit, dánský autor se umí obklopit pečlivými kreativními týmy, vybírá zajímavá témata a nikdy ve své tvorbě nešlápl úplně vedle. Předloňský Kursk (2018) i Daleko od hlučícího davu (2015) jsou důkazem, že rozumí žánrovým konvencím, a Hon (2012) zase smetl diváky komplexním vykreslením skupinové hysterie. Jeho nejnovější Chlast také důkladně problematizuje silné téma, ale naráží na limity způsobené tezovitostí a předvídatelností. Vznikl tak téměř dokonalý, ale přece jen poněkud přímočarý film, v některých ohledech hluboký, jindy rozpracováním tématu alkoholismu povrchní. Jedno je však jisté: Chlast vyzývá k dialogu.
Bratrstvo nudných a vyhořelých
Čtveřice středoškolských učitelů – v centru s fantastickým Madsem Mikkelsenem – se rozhodne otestovat teorii, že stabilní udržování půl promile alkoholu v krvi zlepší všechny aspekty jejich životů. Původně neškodný experiment se však poněkud nepřekvapivě zvrhne v sérii hořkosladkých a posléze už jen hořkých událostí. Označení „série událostí“ je přitom příhodnější než „příběh“, protože implikuje jistou mechaničnost. A přesně tak Chlast vypráví. Už v první hodině snímku je patrné, že jej tvoří dramaturgicky sevřený, ale poněkud únavný koncept opakování a variování útržkovitých epizod. Nejprve film diváky seznámí s nuzným životem čtveřice unavených a vyhořelých pedagogů a poté situace, k nimž dochází, variuje podle množství alkoholu v jejich krvi.
Dánské drama vytěží své téma doslova do poslední kapky.
Strohé scény plné utrápených výrazů, mlčení a pohledů mimo rám střídají dynamičtější sekvence lihového oparu. A dynamické opravdu jsou, protože s opíjením se všechno rozhýbá, od kamery po hlavní postavy. Jenže ani v této rovině nenabízí Chlast nikterak vzrušující divácký zážitek. Třeba taková mdlá výuka dějepisu se skrze dynamičtější projev podnapilého učitele stane nejpopulárnějším předmětem na škole, tělocvikářův sportovní tým zase skóruje a vše je na cestě k radikálnímu zlepšení. Po lihovém přerodu ovšem přichází řada na epizody otevírající téma alkoholismu, alkohol najednou přináší víc překážek než pozitiv a divák sleduje nekonečné gradování k tragickému závěru.
Jeden vědec povídal?
Vinterberg psal scénář Chlastu s dlouhodobým spolupracovníkem, géniem odtažitého chladu Tobiasem Lindholmem, scenáristou Honu či nekompromisního Únosu (2012). I proto je s podivem, že jejich novinka působí tak strojeně a přímočaře. Naštěstí nabízí i spoustu inspirativních podnětů nad rámec vyprávění. Jejich společný scénář je o poznání nuancovanější v práci s postavami než v práci se zápletkou. Vytváří totiž okázale legitimizační narativ alkoholismu, aby jej po dvou třetinách kompletně roztříštil.
V čem je tedy Chlast nejzajímavější? Právě ve vědeckém rámci, který jej zaštiťuje. Pokus čtveřice učitelů není pouhým „jeden vědec povídal“, ale celé vyprávění vsazuje do akademického pozadí. Velmi okázale se pracuje s titulky kapitol, jež rámují jednotlivé části experimentu – teoretická východiska, stupňování i průběžné závěry. Systematické pití tak není vloženo do kontextu tradičního eskapismu, ale zaštiťuje je autorita. Dokonce se v první polovině objevuje (poněkud povrchní) montáž podnapilých politických osobností. I v hodinách dějepisu se hrdinou stává například Winston Churchill, který „pod vlivem vyhrál válku“. Podobné hypotézy podporují bujaré montáže společných dýchánků a uvolněného tance: alkohol je zkrátka dobrý – tedy alespoň do chvíle, kdy už dobrý není.
Všechno je složitější
Veselé pití a vědecký experiment střídá finální fáze, kdy postavy konzumují nejvyšší možné množství alkoholu. A právě zde se Chlast podvratně láme v bolestně odtažité drama. Akademická hantýrka se stává pouhou záminkou legitimizující alkoholismus a večírky už nehýří zábavou, ale jsou zatěžkány následky. V poslední třetině se perspektiva obrací k okolí a začne tematicky přituhovat. A najednou je jasné, že Vinterbergova a Lindholmova přímočará struktura vyprávění chytře maskovala nuancovanější transformaci postav v alkoholiky. S chlastem to může být složité. Na jedné straně tak film nabízí banální výjevy, na druhé odměřené a precizní přerody – třeba krátkou scénu, kdy hrdina nemůže opustit místnost, aniž by okusil absintový drink. Původně neškodný experiment ho až magickou silou drží v místnosti. Podobně subtilní jsou otázky stavící do popředí roli alkoholu ve společnosti. Přesto nenajdeme ve filmu žádná přímočará odsouzení. Finále s jednou lahví šampusu a bizarní taneční sekvencí dokazuje, že situace je o poznání složitější než marketingově svůdná opozice „pít, či nepít“.
Otázkou pak zůstává, do jaké míry můžeme mít jistou tezovitost Chlastu za zlé, když je součástí hry s motivem závislosti a její legitimizace. Dánské drama navíc vytěží své téma doslova do poslední kapky. Vinterberg tak znovu přináší film, nad kterým nelze jen krčit rameny, ale který otevírá širší dialog o společnosti a jejím vztahu k pití. Nikdy pouze neodsuzuje, ba co víc, závěr dokonce okázale staví na nejednoznačnosti. Pro někoho je tak sklenice napůl prázdná, pro jiného napůl plná.
Autor je filmový publicista.