„Měla jsem dva. V nákupním centru v Berlíně. Byla tam klinika rodinného plánování. A jak o tom mám mluvit? Dá se to přece popsat různými způsoby. Například jako zabíjení plodů v obchoďáku! Vejdeš tam přímo z protestního pochodu a uděláš si potrat. Politici operují s extrémy: mluví o vodnatelnosti mozku nebo novorozencích bez lebky. Ale už ne o cestách na Slovensko [za účelem legální interrupce – pozn. red.] nebo tabletkách koupených na internetu. Kvůli tomu, jak je tahle debata odtržená od reality, nemám nástroje, které by mi umožnily mluvit o vlastním potratu. Scházejí mi slova. Přistihuju se, že používám buď velmi obecný, anebo posměvačný jazyk.“
Paulina z Varšavy, která si nepřeje zveřejnit své skutečné jméno, o ukončení těhotenství běžně mluví s přáteli. „To téma není žádné tabu. Nikdy nebylo. Diskutujeme o tom jako o každém jiném společenském jevu. Ale mluvit o vlastních zkušenostech je velmi těžké.“
Uplynulo sedm let od doby, kdy Paulina podstoupila svou první interrupci. Dnes čtyřiatřicetiletá žena stále ještě hledá způsob, jak mluvit o svém potratu normálním a neostýchavým způsobem, který by nepodléhal otřepaným schématům, jaká si oblíbila média, pro-choice organizace a politici.
Nepříjemné pocity
Ukončení těhotenství vzbuzuje emoce, vyvolává nepříjemné pocity. O tématu často mlčíme nebo se mu vyhýbáme, protože naše psychika se snaží vyvarovat nejednoznačných a komplikovaných témat. „Nemáme jasný scénář pro ocenění situace konkrétní ženy a jejího chování. Konfrontace s nepohodlnými aspekty skutečnosti způsobuje, že naše psychika se začíná bránit: rozštěpuje záležitosti, které jsou nepřehledné a příliš obtížné. Prostě pro nás přestanou existovat,“ vysvětluje mi psycholožka a psychoterapeutka Izabela Barton-Smoczyńska. „Tímto způsobem se problému krátkodobě zbavujeme. Ale dlouhodobě to psychiku oslabuje, protože určitá její část, některé emoce a reakce na realitu zůstávají skryté. Tento mechanismus funguje i na úrovni celé společnosti, která se kolektivně může snažit vyhnout nepříjemným otázkám.“
„Propaganda pro-life skupin je všude. Měly bychom udělat kontraofenzivu! Znalosti o interrupci mají být obecně dostupné. Měly by na tebe vyskakovat z ledničky, když ji otevřeš!“
„K potratům dochází. Každý den. Zákaz neznamená, že to ženy přestanou dělat. I když si spousta politiků myslí, že když něco zakážou, bude po problému,“ tvrdí Karolina Domagalska, novinářka a autorka podcastu „Něco na A“ [A je prvním písmenem v slově „aborcja“, polsky potrat]. „Téma potratů v Polsku neexistuje, protože tak to všem vyhovuje. Objevuje se teprve v případě výhrady svědomí, nebo když dojde k změně legislativy. Potom se opakují ty samé rituální refrény, a to z obou stran. Některé feministky opakují, že každý má mít právo na výběr, ale ve skutečnosti nikdo nechce na potrat, takže by k nim nemělo docházet často. A z druhé strany zase slyšíme oslavné písně o ochraně života ,dítěte‘. Ženy jsou v té debatě opomíjeny.“
Gynekoložce Gizele Jagielské připomíná tato „debata“ o interrupci „shnilé vajíčko, kterého se nikdo nechce dotknout.“ Dokonce ani Právo a spravedlnost: „Protože by museli počítat s protesty žen. Nemyslím, že návrh zákona [pro-life aktivistky] paní Godek je skutečnou hrozbou. Oni by se báli to udělat.
22. října se ukázalo, že tomu tak není. Polský ústavní soud rozhodl, že právní předpis týkající se ukončení těhotenství v případě těžké a neléčitelné vady plodu anebo neléčitelné nemoci ohrožující jeho život není v souladu s ústavou. Tímto způsobem byl proražen politický status quo, který v Polsku existoval dvacet sedm let – od momentu schválení zákona o rodinném plánování, ochraně lidského plodu a podmínkách přípustnosti ukončení těhotenství z roku 1993. Polský interrupční zákon se stal jedním z nejstriktnějších v Evropě. A to i přes to, že v minulém roce se v průzkumu veřejného mínění pro server OKO.press 53 procent dotázaných vyslovilo pro možnost ukončení těhotenství do dvanáctého týdne.
Lidé opět vyšli do ulic. I přes pandemii. Všude je slyšet křik protestujících, sociální sítě jsou plné výrazů pobouření. Protože boj se stigmatizací interrupce pokračuje, a to s dvojí silou. Domagalska se domnívá, že rozhodnutí ústavního soudu změny jen urychlí. „Slogan ,potrat je OK‘ se stává zbraní v této bitvě. Vidím ho na ulicích, slyším od lidí kolem sebe.“
Odčarovat posvátné
„Pamatuješ si na skandál okolo ,potrat je OK‘? Byly jsme na to připravené. Bylo nám jasné, že dostaneme co proto,“ připomíná Karolina Więckiewicz z organizace Aborcyjny Dream Team (Interrupční Dream Team) kontroverzi, kterou v roce 2018 způsobila obálka magazínu Wysokie Obcasy (Vysoké podpatky), na níž pózovala se svými kolegyněmi Natalií Broniarczyk a Justynou Wydrzyńskou. Tyto tři ženy se vyfotily v bílých tričkách s nápisem v komiksové bublině: Potrat je OK!
Paulina si rozruch kolem sloganu pamatuje dobře. „Každá publicita je dobrá, protože máme co do činění se silně tabuizovaným tématem. Samotný slogan možná není příliš elegantní, ale rozumím, o co jim šlo. Naším východiskem je silná dramatizace potratů. V sejmu si poslanci a poslankyně předhazují morbidní obrázky vad plodu. Ale to není o mně. Existuje tolik různých situací, kdy chce žena provést potrat. To, že je polské právo neuznává, neznamená, že by se o nich nemělo mluvit. A to „normálně, bez tabu, bez dramat, bez zkreslování, bez strachu“. To je recept Interrupčního Dream Teamu, a ženy se zkušeností potratu s ním plně souhlasí.
„Je potřeba to nakonec udělat. Odčarovat otázku potratů. Vytáhnout ji z té sféry posvátna. Vždyť je to lékařský zákrok. Jak může být lékařský zákrok stigmatizovaný?“ říká mi horečnatě Katarzyna Nagorny. Kameru pustila jen na chvilku, na začátku našeho rozhovoru na Skypu. Je večer, srpnový a dusný. Katarzyniny děti ještě nespí. Několikrát hovor přerušujeme. Buď „nejmladší dcera běhá po bytě bez kalhotek“, nebo „nejde pustit pohádku, protože vypadl internet“, případně „sakra, králíci utekli z klece a vylezli na zahradu“. Po téměř dvouhodinovém rozhovoru mě Katarzyna prosí, abych neuváděla její jméno a příjmení, i když už delší dobu plánuje potratový „coming out“. Co jí v tom brání? Reakce okolí. 22. října po rozhodnutí ústavního soudu o zákazu embryopatologických potratů mění názor. V půl sedmé večer dostávám zprávu na WhatsAppu. „Jsem maximálně nasraná. Mluvila jsem o tom s manželem. Můžeš zveřejnit moje údaje.“
Právo na výběr je podle ní neobvykle důležité. Poslední čtyři roky, od doby Černého protestu, se angažuje v aktivitách zahraniční větve nadace Dziewuchy Dziewuchom (Holky holkám). Už sedm let žije ve Švýcarsku. Kvůli souhře náhod ale musela potrat podstoupit v Polsku během delší dovolené.
„Když jsem po-tra-ti-la, ve smyslu porodila dítě, porodila plod…“ Katarzyna se začíná zamotávat. Pořád ještě není schopna popsat, co se jí stalo. I když uplynulo osm let. Výraz potrat nedokáže vyslovit. „Je to taková autocenzura. Dokonce ani ve Švýcarsku nemůžu volně mluvit o otázce práva na potrat. Protože to slovo je fuj. Je to vražda, takové je obecné přesvědčení.“
Nagorny se „necítila špatně, protože zabila své dítě, jak říkají jiní. Neměla jsem žádné trauma. Věděla jsem, že to bylo správné rozhodnutí. Těhotenství bylo sice v našem případě plánované, ale vyšlo najevo, že plod byl nemocný. Nechtěla jsem syny odsoudit k doživotní péči o bratra.
Dnes je Katarzyně Nagorny 43 let. Má tři děti.
Osvojit si potrat
Dokonce i Karolina Domaglaska, která o potratech mnohokrát psala, si „ten výraz“ musela osvojit. „Udělala jsem takový experiment. V určité chvíli jsem o tom tématu prostě začala častěji mluvit, v nejrůznějších situacích a s různými lidmi. Někdy to bylo, jako když shodíte bombu. Nebyla to provokace, ale způsob, jak samu sebe „přeučit“, abych o tom mohla otevřeně mluvit, tak jako o každém jiném tématu. Protože tak to všechno začíná. Jak můžeme počítat s tím, že jednou zavedou právo na výběr, když nejsme schopni mluvit o potratech nezatíženým, normálním způsobem?“
Získání jazyka je první krok ke změně, tvrdil Michał Żakowski ve fejetonu psaném pro magazín Kultura Liberalna v roce 2018, měsíc po aféře okolo „potratové obálky“. Domagalska věří, že k této metě pomalu směřujeme. „Téma i výraz potrat se objevují častěji. Samozřejmě bude jejich znormalizování trvat ještě dlouho, ale děje se toho hodně. Funguje Interrupční Dream Team, od roku 2018 se koná Pochod za bezpečnou interrupci. Ženy vyprávějí o svých zkušenostech během storytellingů. V mém podcastu můžete slyšet autentická, necenzurovaná a neredigovaná svědectví žen se zkušeností interrupce. Změny probíhají na mnoha úrovních. Každý přikládá svůj dílek do mozaiky. A každá žena, která se nebojí promluvit a podělit se o svůj příběh, posílá signál jiným ženám, že nejsou samy.“
Iza, jež prosí o zachování anonymity, přiznává, že aktivity feministek pomáhají mlčení okolo umělého přerušení těhotenství zmírnit. „Ale slovo potrat se pořád vyslovuje málo. Obzvlášť tak přímo. Prý každá třetí žena podstoupila potrat. Já jsem ale slyšela jen o pár případech. Protože ženy o tom nemluví nahlas. I když podporují možnost výběru a jsou otevřené. Podělit se o osobní zkušenost je těžké vzhledem ke stigmatizaci a pocitu, že děláš něco špatného. Anebo kvůli vnucenému přesvědčení, že to není něco, čím bychom se měly ,chlubit‘. Když už jsi to udělala, nech si to pro sebe. Přeci jen to není návštěva u zubaře. To je doslovná citace.“
Pravda
Dorota, která se ve skutečnosti jmenuje jinak, musela dlouho hledat, než našla konkrétní informace o přerušení těhotenství. „Na internetu je málo informací. A když něco najdeš, často jsou to dezinformace. Zákrok už mám za sebou. Teď se snažím o tom mluvit. Kamarádky vědí, že kdyby se jejich dcery nebo synové dostali do problémů, vše jim vysvětlím. V klidu jim to povím. Všechno, bez soudů. Bez ztišení hlasu, protože je potřeba o tom mluvit normálně a přímo. Ne o nějakých mušličkách, ale o vagínách.“
Také Katarzyna Nagorny ví z vlastní zkušenosti, jak těžké je dostat se k věrohodným informacím. „Když napíšeš do vyhledávače heslo potrat, uvidíš takové věci, že ti to hlava nepobere. Musíš se opravdu snažit dostat k spolehlivým informacím. Propaganda pro-life skupin je všude. Měly bychom udělat kontraofenzivu! Znalosti o interrupci mají být obecně dostupné. Měly by na tebe vyskakovat z ledničky, když ji otevřeš!“
A nejen z ledničky, ale i na ulicích. Na začátku června se na sloupech, zastávkách, na dámských toaletách i v městské dopravě začaly objevovat nálepky s otázkou „Potřebuješ interrupci?“ a kontaktem na infolinku organizace Aborcja Bez Granic (Interrupce bez hranic), která poskytuje informace a pomáhá s přerušením těhotenství.
„Mlčení okolo interrupce usnadňuje šíření dezinformací a strachu, který paralyzuje. Kvůli tomu mají ženy pocit, že jsou v bezvýchodné situaci a nezůstalo jim nic než „podzemí“ nebo výjezd do zahraničí,“ říká Zofia Marcinek, spoluorganizátorka nálepkové akce. „Přitom to tak není. V Polsku existují organizace, které fungují zcela legálně, tak jako Interrupce bez hranic.“ Marcinek dodává, že po rozhodnutí ústavního soudu „není možné se hroutit“. Takže pracují dále. Sdílejí, informují. Stejně jako mnoho dalších žen na sociálních sítích.
Radikálně
„Něco se začíná měnit. Nedávno jsem lajkovala takový profil. Interrupční Dream Team. Znáš to? Už to má několik tisíc lajků. Ale to je pořád ještě málo.“ S gynekoložkou Gizelou Jagielskou jsem mluvila na konci července. Tehdy měl na facebookový účet 26,5 tisíce lajků, v třetím říjnovém týdnu už 33 tisíc. Po rozhodnutí ústavního soudu číslo vyskočilo až na 65 tisíc. A pořád roste.
Jagielska se dívá na různé infografiky o interrupci. „Nevím, jestli se takovýhle způsob představení problematiky setká s pochopením. Podívej,“ ukazuje mi na obrazovce telefonu obrázek dělohy stylizované jako zápasník dožadující se misoprostolu, tedy léku, jenž se užívá k farmakologické interrupci. „Nevím, jestli je polská společnost připravena na takovou debatu o interrupci. Obávám se, že pro fázi, ve které se teď nacházíme, to je ještě moc otevřené. Bylo by to dobré ve Skandinávii nebo v Německu, tam se tímhle způsobem mluvit dá. Ale kdo ví, možná už jsme připraveni. Mě to v každém případě nijak neuráží.“
Ale někoho ano. „Po zveřejnění obálky magazínu Wysokie Obcasy přišla spousta negativních reakcí i od některých feministek,“ vzpomíná Więckiewicz z Interrupčního Dream Teamu. „Vytýkaly nám, že naše třpytky a srdíčka zastínily všechny jejich dřívější úspěchy.“
Přicházely ale i pozitivní reakce. „Małgorzata Fuszera, právnička a socioložka, nám řekla, že každé hnutí musí mít svou radikální skupinu, která se nebude bát nahlas mluvit o tom, co se ,v této fázi‘ zdá být ještě nevyslovitelné. Jiné feministky nám gratulovaly. Přiznávaly, že moc chtěly prolomit mlčení kolem potratů, ale nevěděly jak.
„Tento nový způsob vyjadřování je zatím ještě marginální. Ale nabírá sílu na neformální úrovni, zespoda. Tam se sbírá nová energie, nový kapitál, který nás nakonec přivede k trvalé společenské změně,“ věří Domagalska. „Podívejme se na příklad Irska [kde byl v roce 2018 referendem zrušen zákaz interrupcí]. Změna zákona byla výsledkem mnohaleté práce různých organizací, mnohaletého zveřejňování příběhů potratů. Takže mluvme o interrupci, odhoďme strach a spojme se!“
Autorka je novinářka.
Z polského originálu přeložila Veronika Pehe. Text vznikl ve spolupráci s Transitions v rámci programu na podporu žurnalistiky orientované na řešení.