Foto BrokenSphere (CC-BY-SA)
Veřejné školství je veřejné minimálně ve dvojím významu. Je financováno veřejnou kasou, tedy sdílenými prostředky všech občanů, a mělo by plnit veřejnou roli tím, že prospívá rozvoji občanů a společnosti. Součástí této role je také vzdělávání budoucích kvalifikovaných pracovníků. Nicméně tato součást není jediným posláním vzdělávání a její váha by měla být posuzována především přínosem, který ze zaměstnání plyne jak společnosti, tak samotným absolventům. Specializace pracovníků fastfoodu se však zdá být situací, ze které bude profitovat především byznys.
Minulý týden se v českém tisku objevila zpráva o otevření nového učebního oboru na střední škole v Blansku. Sama o sobě by tato událost pravděpodobně nezískala větší pozornost. Jenže otevření tohoto učebního oboru je mimořádné ve dvou ohledech. Zaprvé, obor byl navržen a je finančně podporován nadnárodním řetězcem McDonald’s. Zadruhé, zamýšleným výstupem učebního odboru má být právě zaměstnání v provozovnách McDonald’s. Obor se totiž specializuje na výchovu pracovníků rychlého občerstvení.
Kuchař-číšník. Zn.: McDonald’s
Na vlivu a tlaku průmyslu na vzdělávání není – bohužel či bohudík – nic neobvyklého. Především učňovské školství je vyzdvihováno řediteli podniků, samozvanými experty na „uplatnitelnost“ nebo bojovníky proti „nepotřebným absolventům pochybných oborů“ jako zdroj žádané pracovní síly. Výroky kapitánů průmyslu samozřejmě opomíjejí zmínit, že tento obchod je výhodný především pro průmysl. Byznys získává zadarmo nebo levně kvalifikovanou pracovní sílu šitou na míru jeho potřebám, a to vše dotované veřejnou kasou. Absolventi učňovských oborů jsou navíc častěji nezaměstnaní a jejich platy zpravidla nedosahují výše příjmů jejich spoluobčanů s vyšší kvalifikací.
Musíme spíše prosazovat férové ohodnocení a dobré pracovní podmínky než usilovat o otevření Leo Express univerzity nebo Amazon učiliště.
Na článku, který přinesl server iDnes je překvapivé především to, s jakou samozřejmostí je snaha průmyslu o komodifikaci školství prezentována. „Na nové studenty se moc těšíme. Moje provozovna se poprvé zapojí do školních osnov. Jsem rád, že mohu být u toho, když soukromý sektor podpoří veřejné školství,“ vyjádřil se vedoucí franšízy McDonaldu, v jehož podniku budou učni stážovat. Všimněme si, s jakou lehkostí se zde převrací realita. Soukromý sektor totiž ve skutečnosti nepodporuje veřejné školství. Naopak, veřejné školství podporuje soukromý sektor tím, že pro něj připravuje zaměstnance. Problémem přitom nespočívá v tom, že práce ve fastfoodu, potažmo v pohostinství a službách, nevyžaduje trénink nebo vzdělání, jak by se mohlo zdát z posměšných komentářů v diskuzi pod článkem. Rychlá příprava jídla, péče o zákazníky, zvládání stresových situací nebo spolehlivé a rychlé počty nejsou samozřejmostí. Každý, kdo pozoroval kavárnici, číšníka nebo prodavače při práci musí ocenit dovednost, se kterou se denně vypořádávají s rychlým tempem provozu. Schopnosti pracovníků v těchto zaměstnáních se zakládají nejen na specifické přípravě, ale také na základech získaných vzděláním.
Problém spočívá zaprvé v lehkosti, s jakou je zodpovědnost za přípravu zaměstnanců překlopena ze soukromého podniku, který z ní těží, na veřejné vzdělávání, které ji poskytuje. A zadruhé je celý problém rámován jako otázka zaměstnatelnosti absolventů a odvrací pozornost od reálných podmínek zaměstnání. Vyšší mzda, dobré pracovní podmínky a atraktivní práce by přece měly zajistit zájem zaměstnanců i bez speciálních učebních oborů, které připraví žáka přesně pro specifickou práci pro specifickou korporaci. V prvním kroku musíme spíše prosazovat férové ohodnocení a dobré pracovní podmínky než usilovat o otevření Leo Express univerzity nebo Amazon učiliště.
Změnit těžiště debaty a praxe
Na zprávě o novém učebním oboru je překvapivé především to, s jakou otevřeností a naivitou pojednává o přípravě pracovní síly vykořisťované pro soukromý zisk státní školou. Tento problém se netýká pouze učňů, pouze McDonaldu nebo pouze rychlého občerstvení. Není tajemstvím, že ze vzdělání absolventů univerzit v Jihomoravském kraji těží střediska korporací, které „outsourcují“ pracovní místa obsazovaná vzdělanými lidmi hovořícími minimálně jedním cizím jazykem za zlomek platu, který by dostávali jejich „západní“ protějšci. Tato situace je součástí širšího politického problému. Diskurs „zaměstnatelnosti“ dává zodpovědnost za zaměstnání pouze pracujícím (a nezaměstnaným) a posuzuje ji čistě z hlediska atraktivity pracujících pro zaměstnavatele. Zaměstnavatelé a pracovní podmínky jsou tak z obliga. Stát hraje nejen úlohu dodavatele vzdělané pracovní síly, ale také drába, který si případně došlápne na nezaměstnané a nažene je do náručí jejich budoucích chlebodárců. V Česku jsme se s nejvýraznějšími projevy tohoto přístupu setkali v podobě šikany nezaměstnaných v nechvalně proslulém systému DONEZ za Nečasovy pravicové vlády nebo opakovaných pokusů podmínit podporu v nezaměstnanosti nucenou prací. V Británii za Cameronovy vlády podobných snah využily nákupní řetězce a velké charitativní organizace, které tak měly přísun „stážistů“ zadarmo. Na spolupráci byznysu a veřejného sektoru při přípravě disciplinované a závislé pracovní síly bychom tedy měli být opatrní.
Pro dosažení změny je potřeba zbavit se přístupu, že oslavujeme zaměstnavatele za to, že „dává práci“ nebo podporuje veřejné školství. Zaměstnavatel totiž pouze nakupuje pracovní sílu, případně přispívá na vzdělání, ze kterého pak ale sám těží. Nesmíme naivně nadbíhat snahám kapitalistů a jejich ideologů prezentovat zaměstnání jako dar nebo nezpochybnitelné dobro. Musíme posunout debatu od obsese zaměstnatelností absolventů a jejich „vhodností“ pro zaměstnavatele k podmínkám, ve kterých pracují. Zaměstnavatelé, kteří neposkytují dobrou mzdu a dobrou práci, si zaměstnance nezaslouží. Ke změně samozřejmě slova nestačí. Odborové snahy v supermarketech nebo například nově vzniklé odbory v sociálních službách jsou cestou k lepším zítřkům.
Autor je publicista.