Foto Pilot film
Pátý leden 1895. Na nádvoří École militaire dochází za přítomnosti vojáků, novinářů a obyvatel Paříže k degradaci kapitána francouzské armády Alfreda Dreyfuse. Muž odsouzený za špionáž a velezradu má strávit zbytek života na Ďábelských ostrovech. Rozvášněný dav za plotem nepovažuje trest za adekvátní a skanduje: „Smrt zrádci!“ Dreyfus, jemuž byly z uniformy potupně strhány vojenské výložky, dál trvá na své nevině. Jeden z přihlížejících oficírů shrnuje ponižující představení slovy: „Římané předhazovali lvům křesťany, my Židy. Tomu říkám pokrok.“
Žaluji! nemusíme číst jen jako varování před organizacemi legitimizujícími ve jménu tradičních hodnot nenávist vůči určité skupině obyvatel. Stejně obezřetní jako ke státním aparátům bychom měli být vůči samozvaným obhájcům pravdy a spravedlnosti.
Přestože Dreyfusova aféra propukla o několik měsíců dříve, úvodní scéna nového filmu Romana Polanského se v souladu s knižní předlohou Roberta Harrise odehrává ve stejném roce, kdy v Paříži proběhlo první veřejné filmové představení. Odsouzení, k němuž došlo na podkladě zfalšovaných důkazů ve vykonstruovaném procesu, tak můžeme vnímat jako paralelu ke zrodu vynálezu, jenž slovy režiséra Briana De Palmy „lže čtyřiadvacetkrát za sekundu“. Žaluji! není jen filmem, v němž mnoho postav z různých důvodů lže. Dílo prozrazující mistrovskou formální kontrolu nám samo nesděluje pravdu.
Pravda ve stínech
Jedním ze svědků Dreyfusovy degradace je podplukovník Marie-Georges Picquart (v každém gestu přesný Jean Dujardin). O vině židovského kapitána, jehož nepolevující odhodlání i rostoucí vysílení na malém prostoru přesvědčivě vystihl Louis Garrel, nepochybuje. Již na vojenské škole mu kvůli jeho původu uděloval nižší známky, a jakmile se naskytla příležitost obvinit jej za protistátní činnost, neotálel. Za svou vzornou službu byl Picquart povýšen na šéfa kontrašpionážního oddělení. A právě z perspektivy snaživého podplukovníka, který se během let vypracoval až na post ministra války, se Harris s Polanským rozhodli vyprávět o jednom z největších mezinárodních skandálů, který rozdělil francouzskou společnost, intelektuály i politiky a podkopal důvěru veřejnosti v instituce. Především ale dlouho před nástupem Hitlera k moci vyjevil, v jakém rozsahu je moderní Evropa prolezlá nenávistí vůči Židům.
Picquartovým novým pracovištěm se stává sídlo tajné policie. Stísněné kanceláře, kam přes špinavá okna a zatažené závěsy proniká jen pár slunečních paprsků, jsou metaforou zkostnatělého systému, který se ještě nezhroutil jen díky tomu, že podstatná část pravdy o jeho fungování zůstává skryta ve stínech. I Picquartův pokus vpustit do uzavřeného prostoru trochu vzduchu je zprvu neúspěšný. Okno se mu nepodaří otevřít.
Stejně jako jiní samotářští hrdinové Romana Polanského, také Picquart je ale příliš umanutý na to, aby se nechal odradit dílčími nezdary. Podstatným impulsem k reformě zatuchlé instituce se pro něj stávají stále četnější náznaky, že Dreyfus s nepřátelskou mocností žádné tajné informace nesdílel a je nevinný. Připustit tuto skutečnost by ale znamenalo přiznat zásadní pochybení, což je pro zasloužilé generály nepřijatelné.
Zúžené hledisko
Polanski režíruje se stejnou soustředěností, s jakou Picquart, jehož ostražitost neochabuje ani během chvilek trávených s milenkou, shromažďuje důkazy. Vystačí si přitom s omezenou sadou stylistických prostředků. Převážně blízké záběry nenechávají postavám moc volného prostoru ani v exteriérech. Jen ojedinělé je zapojení hudby Alexandra Desplata a také dramatický nájezd kamery na klíčový předmět se objeví jen občas. Kauzální vazby mezi jednotlivými záběry jsou velmi úzké. Jedna stopa vede bez jakýchkoli zdržujících odboček k další. Důležitá jsou fakta, ne emoce. Přes množství postav s různými jmény a hodnostmi nehrozí, že bychom ztratili nit. Postupným dávkováním informací nás Polanski drží nepřetržitě ve střehu. Díky pečlivosti, s jakou nás v první části filmu seznamuje s každým místem a člověkem, může ve druhé polovině vyprávět ještě úsporněji, bez propojujících a vysvětlujících záběrů, a zvyšovat tempo.
Přestože ale Polanski sleduje sběr a analýzu informací s maximálně věcným odstupem, po celou dobu se současně drží pohledu protagonisty. Vyjma scény ilustrující Zolův text, který dal celému filmu jméno, vidíme a slyšíme pouze to, co Picquart. Dokonce i záběry Dreyfuse odpykávajícího si trest na Ďábelských ostrovech jsou jen představami Picquarta, který si čte odsouzencovu zabavenou korespondenci. Při takto zúženém hledisku nemáme důvod pochybovat, že hlavní hrdina opravdu jedná „ve jménu pravdy a spravedlnosti“, jak opakovaně prohlašuje. Vnímáme jej jako člověka pevné morálky, znechuceného zkorumpovaným systémem. Systémem natolik mocným, aby mohl vytvořit a udržovat při životě alternativní realitu, ve které je Dreyfus vážně vinen – byť jen svým židovským původem.
Falešný hrdina
Žaluji! tak po většinu stopáže navenek vypráví o hrdinovi, který se vzepřel řádu, aby hájil čest neprávem odsouzeného člověka. Šiky vojenských hodnostářů s pěstěnými kníry v některých scénách připomínají zeď, kterou se Picquart, snímaný izolovaně, svou puntičkářskou zpravodajskou činností rozhodl prorazit. V posledním aktu, poté, co se film elegantně promění ze špionážního thrilleru v soudní drama, je tento kontrast ještě zdůrazněn odlišnými barvami uniforem. Světlemodrý Picquart stojí proti kohortě tmavomodrých mužů reprezentujících armádu a stát.
Závěr snímku ale protagonistovu motivaci relativizuje. Když jej omilostněný Dreyfus žádá o povýšení, Picquart jeho prosbě, jakkoli oprávněné, nevyhoví. Jde o stejný projev předpojatosti, který v minulosti vedl k označení Dreyfuse za špeha. Zdá se, že pro Picquarta, kterého jeho antisemitismus zjevně neopustil, nebylo podstatné očistit Dreyfusovo jméno. Svým jednáním chtěl v armádě především nastolit takové podmínky, které napomůžou jeho kariérnímu vzestupu. Ke změně systému nedošlo. Nadále jej reprezentují lidé plní předsudků.
Centrálnímu motivu falšování, který se týká dopisů či sochy v galerii, je tak na konci podřízen i Picquart. Jeho proměna v hrdinu byla jen zdánlivá. Celou dobu hájil vojenské ideály založené na hodnotách, na nichž nic heroického není. Nemáme důvod se domnívat, že po očištění Dreyfusova jména byla z francouzské armády vymýcena xenofobie a zlikvidovány seznamy potencionálních zrádců, obsahující výlučně jména cizinců. Picquart tento mechanismus nerozbíjí, ale pomáhá jej udržet v chodu. Žaluji! tak nemusíme číst jenom jako varování před organizacemi legitimizujícími ve jménu tradičních hodnot nenávist vůči určité skupině obyvatel. Stejně obezřetní jako ke státním aparátům bychom měli být vůči samozvaným obhájcům pravdy a spravedlnosti. Jakkoli s nimi sympatizujeme a stejně jako Picquartovi jim přejeme úspěch, neměli bychom přestat brát v potaz, v rámci jakého systému jednají, komu svým počínáním pomáhají a jak konzistentní jsou ve svých mravních zásadách.
Záleží na lidech
Počátkem letošního roku byl Polanského snímek nominován na dvanáct francouzských filmových cen César. V očích kritiků šlo o další flagrantní doklad elitářství, uzavřenosti a zatuhlosti francouzské Filmové umělecké akademie. Privilegované postavení filmaře, jehož pozicí v zábavním průmyslu před čtyřiceti lety otřáslo zneužití třináctileté Samanthy Geimer, tak bylo stvrzeno podobnou institucí, jakou Polanski v Žaluji! podrobuje kritickému zkoumání. K něčemu takovému však nedošlo poprvé.
Když Harrison Ford v roce 2003 vyhlásil vítězem Oscara za nejlepší režii Polanského, nepřítomný režisér, kterému ve Spojených státech stále hrozí vězení, si vysloužil jásot a potlesk vestoje. O patnáct let později byl tentýž umělec z americké Akademie filmového umění a věd vyloučen. Přispěly k tomu zejména ženy, které se rozhodly promluvit v rámci kampaně #MeToo. Obdobně vedl nesouhlas předních osobností francouzské kinematografie s výsledky Césarů k radikálním personálním změnám ve francouzské Akademii.
Férovost velkých institucí pohledem Polanského posledního filmu, který pro svou vypravěčskou přehlednost a stylistickou čistotou patří k tomu nejlepšímu, co oslavovaný i zavrhovaný tvůrce natočil, nezaručují vnitřní pravidla. Ta lze vždy ohnout nebo obejít. Jak ukazuje i výše nastíněné dění, záleží především na lidech. Bohužel i bohudík.
Autor je filmový kritik.