Zemanovo mauzoleum: kanál Dunaj–Odra–Beznaděj

Za 600 miliard by mohlo mít každé dítě v zemi osobního asistenta a vystudovat Oxford. Místo toho budeme mít za stejné peníze díru v zemi.

Dánsko, Švédsko a Británie chtějí být do roku 2050 uhlíkově neutrální. Kodaň plánuje postavit novou plovoucí čtvrť pro třicet pět tisíc lidí. Finsko inovuje své výstavní školství – ruší předměty a digitalizuje úplně vše. Estonské děti se učí programovat od první třídy. Česko vykope kanál.

Dánové budou mít své umělé ostrovy a bezuhlíkovou ekonomiku, Francouzi nejrychlejší vlaky, Němci roboty a zelenou energetiku, Finové nejlepší školství. A my? Budeme mít Kanál Miloše Zemana.

Nejde o to se neustále srovnávat a bičovat, že jinde věci dělají jinak a lépe. V současném Česku to stejně ani není možné, stejně jako není možné srovnávat středověk s postmodernou. Ocitli jsme se v realitě, v níž bojujeme o to, aby věci dávaly alespoň nějaký smysl. Marně.

Dlouho se zdálo, že Zemanův kanál Dunaj–Odra–Labe je jen bizarním výstřelkem znuděného starce, kterého baví dráždit a provokovat. Občas na někoho takového můžete narazit na dětském hřišti. Malej kluk si strčí do úst psí hovno, aby viděl ostatní pištět. Většina z nich z toho jednoho dne vyroste. Někteří ne.

Zeman už je přece jen velkej, a tak si našel něco lepšího. A většího. Projekt, který nikdy nikdo nechtěl, a nikdo ani netuší, k čemu by měl být. Stačí, že s ním v pravidelných intervalech může obtěžovat veřejnost. Jako kouzelník, který už deset let předvádí stejný trik, kdy vytáhne z klobouku holuba. Chcíplého. Jediné, co se „ví“, je, že „to“ má stát šest set miliard. Za to by mohlo mít každé dítě v zemi svého osobního asistenta a vystudovat Oxford, Stanford nebo MIT. Místo toho dostane každé dítě krumpáč a lopatu. Odkážeme jim díru v zemi.

Turkmenistán, náš vzor!

Rozhodnutí vlády pustit se do první etapy a propojit kanálem nic s ničím, je překvapivým vyústěním absurdní grotesky. A to nejen na poměry Česka. Snese srovnání i s poměry v Turkmenistánu, jehož vládcové si staví vlastní pozlacené sochy. Ale že Babiš Zemanovi ustoupí, kdykoliv stařec pískne, víme už dlouho. Zemanovi „přátelé“ – a řekněme si na rovinu, že takové přátele by mít nikdo nikdy nechtěl – drží Babiše u krku vždy, když jde o peníze. Nedovolili mu udělat čistku v ČEZu, donutili jej podvolit se stavbě dalších jaderných bloků (Babiš k nim byl kdysi poměrně vlažný) a nyní Babiš ochotně souhlasí s nejbizarnějším nápadem porevolučních let, kanálem Dunaj–Odra–Svratka–Nicota.

Že se okolo projektu momentálně vyskytuje Karel Havlíček, je v podstatě jedno. Pokud by premiér projevil přání prokopat se k zemskému jádru, vstane neposedný ministr ve tři ráno z postele, vezme lžičku, začne hrabat a v mezičase bude tweetovat, že je to nejlepší premiérův nápad. Dokonce i automatická pračka disponuje větší autonomií, vůlí a fantazií. Proto také nemůže být nikdy ministryní Babišovy vlády automatická pračka. Havlíček ano.

Je smutnou ironií, že se hrdinkou tohoto příběhu musí stát zrovna Ostrava, kde má být ve Svinově přístav. Město trpící kolapsem těžby i průmyslu, které se jako první velké město v Česku vylidňuje. Mladí utíkají, staří umírají. Ostravu se ke zbytku země už asi nikdy nepodaří důstojně připoutat. Můžeme ji leda pohřbít. K české dálniční síti byla připojena až v roce 2009, aby byl vzápětí provoz na ní nuceně zpomalen. Dálnice připravovaná desítky let se totiž zvlnila a dodnes na ní okolo Ostravy platí rychlostní omezení.

V roce 2004 vyjelo s velkou slávou na železniční trať Pendolino, aby propojilo třetí největší město s Prahou. Tři sta padesát šest kilometrů dnes zdolá tento zázrak techniky za tři hodiny a čtyři minuty, zatímco dvě stě padesát pět kilometrů z Brna do Prahy zabere dvě a půl hodiny. A skoro stejně dlouho trvá českému vlaku zdolat ubohých sto sedmdesát kilometrů z Ostravy do Brna – když máte štěstí. A to máme v „country for the future“ a „land of stories“ opravdu málokdy. Ve Francii, která bývala před sto lety naším vzorem, vyjel první TGV na trať v roce 1981, aby propojil Paříž a Lyon. Čtyři sta kilometrů ujede za méně než dvě hodiny. Sci-fi. Naštěstí už Francie naším vzorem není. Tím je totiž Turkmenistán.

Je dost peněz? Jak kdy…

Je symbolické, že věčně odříznutou Ostravu má se „světem“ propojit plavební kanál, na němž je maximální povolená rychlost devět kilometrů v hodině. To je na Česko tak akorát. Touto závratnou rychlostí se bude kanálem plavit odnikud nikam – nic. Aby se ono nic mohlo zrealizovat, zdevastuje se ekosystém Odry. V nadcházejícím klimatickém parnu budeme do kanálu lít vodu nejspíš z PET lahví dovezených z Číny. Vždyť je to jedno.

Poté, co letos vláda oznámila, že zvětší schodek rozpočtu na 500 miliard, se zdá být těch startovních patnáct miliard na Zemanovo dopravní mauzoleum jen plivnutím do moře. Ale není – jak ukazuje třeba současný boj o to, aby ministr školství nesebral dětem pár milionů na inkluzi, nebo vysvětlení ministryně financí Schillerové, že si samoživitelky nezaslouží pár tisíc navíc pro své děti. Peněz je totiž dost jak kdy. Pro děti s postižením nebo samoživitelky nejsou, pro vzteklého starce z hradu a jeho partu veksláků je jich neomezené množství.

A pokud by snad nějaké zbyly, můžeme je spláchnout do kanálu. Takový kanál se nám ještě bude hodit. Dánové budou mít své umělé ostrovy a bezuhlíkovou ekonomiku, Francouzi nejrychlejší vlaky, Němci roboty a zelenou energetiku, Finové nejlepší školství. A my? Budeme mít Kanál Miloše Zemana, ve kterém, když zrovna trochu naprší, se budeme moci alespoň utopit.

Autor je sociolog.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies