Ať vládne chaos. V seriálu La Révolution je „hororem“ třídní nerovnost

Nový seriál Netflixu vám o Velké francouzské revoluci mnoho neřekne. Je ale postaven na výstižné metafoře třídního uspořádání.

Pokud od seriálu La Révolution (Francouzská revoluce) očekáváte výpravné zachycení jednoho z nejdůležitějších milníků evropských dějin, budete pravděpodobně zklamáni. S historickou látkou totiž tvůrci seriálu pracují podobně jako Quentin Tarantino: je jim sice odrazovým můstkem a důležitou inspirací, ale ani vzdáleně se nenechávají svazovat věrností historickým událostem nebo realismem. Samotné revoluce se navíc v první sérii vůbec nedočkáme – děj se totiž odehrává v roce 1787 a popisuje, co všechno k ní vedlo. Už během prvního dílu je ale víc než jasné, že je všechno jinak a o Velké francouzské revoluci se toho dozvíme jenom o málo víc, než ze Hry o trůny o evropském středověku. Vstupujeme totiž do světa, kde ožívají mrtví a věci dávají větší smysl, pokud přijmete existenci magie a jasnovidectví.

Jako Taboo nebo Jordan Peele

Francouzská revoluce v mnoha ohledech připomíná pozoruhodný britský seriál Taboo. Propojení historického prostředí – a důležitých historických témat – s magií a nadpřirozenými jevy je jedním z těchto aspektů. V Taboo se ale nadpřirozené prvky objevují pouze tu a tam, zatímco pro nový seriál Netflixu jsou základem. Jakékoli žánrové zařazení Francouzské revoluce by ale bylo zavádějící. Chvíli máte pocit, že sledujete stylizované historické drama, chvíli skandinávskou detektivku v netradičních kulisách, chvíli horor. Příběh Francouzské revoluce je ale především alegorický: staré uspořádání světa se hroutí a jediný způsob, jak ho udržet při životě, je fyzická nesmrtelnost, která je ale zároveň smrtí. Nesmrtelnost je vylíčena jako choroba a jedním z jejích doprovodných příznaků je nutkavá krvežíznivost, „hlad“ – jako u vlkodlaků nebo upírů. Co je mrtvé, zemřít nemůže.

Chvíli máte pocit, že sledujete stylizované historické drama, chvíli skandinávskou detektivku v netradičních kulisách, chvíli horor.

Pro nakaženou šlechtu je v takové situaci přirozené sáhnout po prvním zdroji, který je po ruce. Příběh začíná nabírat obrátky ve chvíli, kdy se lékař Joseph Guillotin (ano, fiktivní verze skutečné historické osobnosti, po které dostal své jméno slavný popravčí nástroj) snaží přijít na kloub záhadným zmizením – respektive brutálním vraždám – několika mladých žen a při tom na existenci nemoci narazí. Děs ale nezpůsobuje nemoc sama, ale její využití jako nástroje moci a nadvlády. Symbolika je jasná a přímočará: pokud sadistický policista Pérouse říká, že svět je rozdělený na silné a slabé, čímž myslí ty, kteří moc mají, a ty, kteří ji nemají, vyjevuje se nám temná realita, v níž „silní“ vysávají a požírají „slabé“ úplně doslova. Nabízí se tak srovnání s hororovou tvorbou Jordana Peelea. Zatímco Peele spojuje hororovou obraznost s kritikou amerického rasismu, Francouzská revoluce stejným způsobem pracuje s třídní nerovností.

Narušit řád

Podobně jako už zmiňované Taboo funguje Francouzská revoluce do značné míry jako novodobý mýtus. Znamená to, že některé dějové linie mohou být podle běžných měřítek snad příliš předvídatelné, některé postavy příliš schematické. Je ale rozdíl mezi nedostatkem invence a prací s archetypy, které rezonují. A rozhodně není třeba bát se nedostatku napětí a zvratů. Už samo spojení historické látky s fantaskní (ale rozhodně ne samoúčelnou) obrazností Francouzské revoluci tento mytický charakter dává. Mýtus novodobý a emancipační je to nejen díky většímu množství výrazných a silných ženských postav, než jsme zvyklí, ale především v náhledu na řád a jeho narušení. Tváří v tvář čím dál nelidštějšímu řádu je jeho rozbití a zdánlivý chaos jediným východiskem.

Řádem ale neotřásá konkrétní vyvolený hrdina nebo hrdinka. To je jeden z výrazných rozdílů oproti Taboo, kde je charismatický James Delaney neustále středem pozornosti, táhne dopředu celý děj, překonává všechny překážky, a i když i tady je důraz na společenství lidí na okraji společnosti, bez jejichž spolupráce a přátelství by se neobešel, ani na okamžik nepřestává být jasné, že jde o něj a jeho příběh. Francouzská revoluce nám oproti tomu nabízí různé možnosti, které zpočátku skoro matou. Máme se soustředit na lékaře a idealistického humanistu Josepha Guillotina? Nebo snad na jeho tajemného bratra Alberta, který se jako revenant vrací z Louisiany a v mnoha ohledech připomíná právě Jamese Delaneyho? Na šlechtičnu Élise de Montargis a její vztah ke společenskému řádu a vlastní privilegované pozici? Nebo na děvčátko Madeleine, vypravěčku celého příběhu s prorockými vizemi? Dalo by se ještě pokračovat, ale správná odpověď zní, že navzdory celkové struktuře Francouzská revoluce hlavního hrdinu ani hrdinku nemá. Zatímco strana zla je poměrně jednoznačná a jasně identifikovatelná, strana dobra se postupně rodí z vnitřních napětí a konfliktů, různých přesvědčení a motivací. Obloukem nás to vrací ke Hře o trůny – s tím významným rozdílem, že konec světa, jak ho známe, nepředstavuje nebezpečí, ale naději.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies