Ázerbájdžánský aktivista Samadov: Proti válce v Karabachu vystupuje jen mizivá část společnosti

Jakou roli hraje konflikt o Náhorní Karabach v ázerbájdžánské společnosti? A jde v tomto konfliktu také o ozvuky arménské genocidy z první světové války? Odpovídá politický aktivista Bahruz Samadov.

Před více než týdnem skončila měsíc a půl trvající válka mezi Ázerbájdžánem a arménskými separatisty podporovanými Arménií. Válka navazovala na boje a etnické čistky z období po rozpadu Sovětského svazu, v nichž získala převahu arménská strana. Po více než čtvrtstoletí se teď na podzim rozhodl ázerbájdžánský diktátor Ilham Alijev zvrátit silou dosavadní stav, který byl prakticky zakonzervován příměřím z roku 1994. Podařilo se mu přitom dostat pod kontrolu dříve okupovaná území vně sporné bývalé sovětské Náhorněkarabašské autonomní oblasti a oblast samotnou značně okleštit. Mír byl uzavřen za zprostředkování Ruska, jehož mírové jednotky by měly dohlížet na dodržování příměří a bezpečnost Arménů, kteří zbyli v Náhorním Karabachu.

V průběhu i po konci bojů jsme se ptali ázerbájdžánského aktivisty a studenta Bahruze Samadova na to, jak na tento konflikt dopadá na ázerbájdžánskou společnost a jak se k němu vztahuje politická opozice. Bahruz Samadov studuje na Fakultě sociálních věd UK v Praze a je signatářem Otevřené výzvy za mír, která vznikla na začátku války.

Pro mnohé lidi je mírový aktivismus v určitém smyslu zradou národního snažení. Lidé na něj obvykle reagují agresivně, rozhněvaně a nenávistně.

Jak hodnotíte mírovou dohodu mezi Arménií a Ázerbájdžánem z minulého týdne?

Není snadné ji zhodnotit. Má to mnoho aspektů. Není to ani dobré, ani špatné. Ruská snaha zastavit válku je na jednu stranu samozřejmě pozitivní. A zdá se, že Rusko bylo jediným aktérem v regionu, který se ji pokoušel zastavit. Západ včetně Spojených států a další mezinárodní aktéři ji většinou ignorovali nebo opomíjeli. Na druhou stranu bychom se na tento problém měli dívat z postkoloniální perspektivy. Po rozpadu Sovětského svazu se Arméni a Ázerbájdžánci nedokázali dohodnout a postupovat mírovou cestou. Rusko tak jako dříve za časů Sovětského svazu přijde a vyřeší problém mezi takzvanými barbary, malými národy a ukáže svou sílu a postkoloniálního ducha. Určitě je špatně, že se nám nepodařilo v uplynulých dekádách dosáhnout míru. To, že budou ruské mírové síly na místě, je garance, že příměří bude skutečné a že ho žádná ze stran nebude porušovat.

Jakou roli hrál v Ázerbájdžánu po rozpadu Sovětského svazu nacionalismus a instituce národního státu?

Po pádu Sovětského svazu potřebovaly všechny země nové identity, nové způsoby utváření pocitu sounáležitosti. Konflikt o Náhorní Karabach vznikl v roce 1988 a pokračoval přibližně šest let. Budování nové ázerbájdžánské národní identity začalo v podstatě až v momentě, kdy byl konflikt rozhodnutý. Nová národní, postsovětská identita byla tedy utvořena okolo ztráty Náhorního Karabachu. Pro jakoukoli skupinu v Ázerbájdžánu – a je jedno, jestli mluvíme o opozici, politicky neaktivní většině nebo vládě – jde o otázku, která rozhoduje o přijetí či vyloučení z pospolitosti. Představte si, že někdo řekne: „Náhorní Karabach mě nezajímá.“ Taková osoba se okamžitě vylučuje z národa. Náhorní Karabach tedy hraje roli hlavního rozlišovacího prvku. Je to ta nejdůležitější věc, okolo níž se v Ázerbájdžánu vytvářejí jakékoli další identity. Třeba politická opozice je v této otázce ještě radikálnější než vláda, protože Ilhama Alijeva a jeho režim neustále obviňovala z nedostatku odhodlání vzít si Karabach zpět. Konflikt o Náhorní Karabach je také důležitý pro depolitizaci společnosti a neutralizaci vnitřních problémů, vnitřních pnutí. V Ázerbájdžánu se říká „Karabach je naše bolest“. Jiné ázerbájdžánské problémy jsou oproti němu nicotné. Tento typ nacionalismu není založen na etnicitě, ale je to svého druhu „státní nacionalismus“. Média občas prohlašují, že v Ázerbájdžánu je problém s menšinami, ale já bych neřekl, že státní ideologie je postavená na vyloučení těchto menšin. Touto ideologií je etatistický, tj. na státu založený nacionalismus, nikoli nacionalismus stojící na etnické příslušnosti.

Ve vašem nedávném interview pro server Open Democracy jste zdůraznil zneužívání současného konfliktu politickými elitami. Jakým způsobem se to děje?

V Ázerbájdžánu je řada sociálních problémů: nedostatek demokracie, politické strany jsou potlačovány, je zde mnoho politických vězňů. Ti nemusí být vždy tak velcí demokraté, jak bych si přál. Mnoho politických vězňů je ze Strany národní fronty Ázerbájdžánu. Mnoho mých přátel zažilo několikaleté věznění. Jeden, dva, tři roky a občas i více. Zkrátka čelíme mnoha potížím. Otázka Náhorního Karabachu samozřejmě neutralizuje participaci lidí na politickém životě. Pro mnoho z nich totiž Karabach představuje ten centrální problém, se kterým bychom měli něco dělat. Vše ostatní je vedlejší. Takový způsob uvažování ovšem nepochází od obyčejných lidí, nýbrž jde o konstrukt státní propagandy z dílny vlády, která sama potlačila kulturu občanské společnosti a znemožnila zapojení nestátních aktérů ve vyjednávacím procesu. V Ázerbájdžánu je režim u moci od roku 1993 a lidé se neúčastní voleb. Jedná se o hegemonické autoritářství. Tento typ autoritářství vytlačuje jakoukoli politickou debatu na okraj.

Můžete vysvětlit, v čem spočívá kolektivní ázerbájdžánské trauma z konfliktu o Náhorní Karabach? Jak utváří ázerbájdžánskou národní identitu a politiku?

Musíte si uvědomit, že toto kolektivní trauma si nevymysleli autoritáři nebo vláda. Je skutečné. Je zde téměř jeden milion uprchlíků a vnitřně vysídlených osob z Karabachu a Arménie. Toto trauma hrálo důležitou roli při formování ázerbájdžánské národní identity. Trauma prohry. Trauma z uprchlíků. Trauma masakru v Chodžaly. Bylo sice účelově využíváno k depolitizaci ázerbájdžánské společnosti, ale je to skutečné trauma a nemělo by být opomíjeno. Během uplynulých desetiletí jsme s ním mohli nějak pracovat, přetvářet ho, ale autority se rozhodly s ním nic nedělat. Vyobrazily Armény jako jediného nepřítele, jako by všichni Arméni byli naši nepřátelé. Jako by všechny problémy přicházely jen z jedné strany. Jako by se masakry Arménů v Sumgaitu a na jiných místech vůbec nestaly nebo jako by je zapříčinili sami Arméni. Takový příběh tu byl vytvořen. Přesto bychom měli stále pamatovat na to, že vnitřně vysídlení lidé jsou skuteční a že doopravdy trpěli. I lidé na druhé straně ve válce trpěli.

Arménská společnost byla závažně traumatizována nejen konfliktem o Náhorní Karabach, ale také genocidou během první světové války. Stala se jejich určující zkušeností pro 20. století. Jak toto kolektivní trauma ovlivňuje současný konflikt na arménské straně a její obavy o národní bezpečnost?

Na tuto otázku je pro mne samozřejmě těžší odpovědět. Genocida arménský národ bez pochyby zasáhla a existuje zde obava, že by se mohla opakovat – třeba ze strany Ázerbájdžánu. Případ Ramila Safarova, který téměř před patnácti lety zabil arménského vojáka v Budapešti, střety z dubnu 2016 a to, co se děje nyní, udržují trauma arménské společnosti živé. Je to problém vyplývající z nedostatku osobní i mediální komunikace mezi Ázerbájdžánci a Armény, která by mohla vytvořit kulturu míru. Také v tomto případě to dávám za vinu vládám – zejména té ázerbájdžánské, která jakékoli mírové tendence zablokovala. Trauma by tím sice nezmizelo, ale kultura míru by mohla traumatické zkušenosti v obou zemích proměnit.

Na obou stranách konfliktu můžeme pozorovat zarážející nedostatek empatie a často i základní neobeznámenost s traumaty druhé strany. Mám na mysli i popírání násilností, které spáchala vlastní strana a široce rozšířené nenávistné projevy. Jaký má tento současný stav dopad na budoucí mírový proces?

Přesně tak. Nacionalistické diskursy v obou zemích naprosto převládají. V Ázerbájdžánu například dominuje vyprávění, že Sumgait (pogrom na Armény v ázerbájdžánském městě v Sumgaitu roce 1988 – pozn. MJ) byl zorganizován a spáchán samotnými Armény. V Arménii jsou zase přesvědčeni, že Ázerbájdžánci jsou odpovědní za Chodžaly (masakr ázerbájdžánských civilistů během karabašské války v roce 1992 – pozn. MJ). Pokud například někdo v Ázerbájdžánu uzná, že určitý případ násilí skutečně spáchali Ázerbájdžánci, je okamžitě označen za nepřítele či zrádce. Ázerbájdžánský spisovatel Akram Ajlisli ve své krátké novele Kamenné sny (2012, česky 2015) otevřeně hovoří o strašných věcech, které se staly Arménům na počátku 20. století a také v Sumgaitu. Okamžitě na něj kvůli tomu útočili nacionalisté, ale také vláda a média. Démonizace nepřítele, ale i dehumanizace některých Ázerbájdžánců byly v Ázerbájdžánu po desetiletí součástí vládní strategie, jak si udržet nadvládu. Proto je válka ve společnosti tak normalizovaná a nikdo ji nezpochybňuje.

Současný konflikt měl velkou podporu ázerbájdžánské společnosti. Jaké zde byly reakce na váš mírový aktivismus?

Pro mnohé lidi je mírový aktivismus v určitém smyslu zradou národního snažení. Lidé na něj obvykle reagují agresivně, rozhněvaně a nenávistně. Já a mí přátelé dostáváme řadu nenávistných zpráv. Naše fotografie a osobní informace jsou sdíleny na facebookových a dalších stránkách. Jsme označovaní za ty, kteří „nepatří k národu“. Hlavně útoky na ženy jsou často za hranou jakéhokoli morálního jednání. Mírový aktivismus je tedy v Ázerbájdžánu zatím naprosto nepřijatelný. Musím ale zmínit, že vláda na nás necílí. Je to pro ni otázka mediálního obrazu v zahraničí. Nechce být v zahraničních médiích vykreslována jako barbarská vláda, která útočí na mírové aktivisty. Přestože má režim autoritářskou podstatu, míroví aktivisté pro něj nepředstavují problém. Dokonce ani ve vládních médiích jsem vůči nám nezaznamenal žádné nenávistné výroky. Mnohem horší je to ve společnosti.

Není kromě vyzývání k mírů také důležité vést v Ázerbájdžánu i Arménii otevřenou veřejnou diskusi o politických otázkách a kompromisech, které jsou nutné k trvalému mírovému řešení?

Problém je, že v Ázerbájdžánu samotná občanská společnost také podporuje válku. Především pokud se jedná o starší generaci složenou z lidí, kteří nikdy nebyli skutečně liberální a nezastávali liberální hodnoty. Tito lidé vlastně vždy smýšleli nacionalisticky, i když to skrývali. Součástí jejich identity nikdy nebylo stavět se proti válce. Bojují například proti korupci nebo jsou proti zatýkání z politických důvodů. To ale neznamená, že by byli progresivní nebo liberální. Progresivní, levicoví lidé, jako jsem já, jsou jejich spojenci, když přijde třeba na otázku politických vězňů. Organizovali jsme protest požadující propuštění Tofiqa Yaqublua, který je členem hlavního proudu opozice. V průběhu války jsme mohli vidět, jak tyto strany aktivně a s nadšením podporují vládnoucí režim. S pokrokovými hodnotami se evidentně neztotožňují. Potřebujeme novou občanskou společnosti. Nadějí jsou dnes mladí protiváleční aktivisté. Pokud za nějakou dobu nahradí starší generaci, věci se mohou změnit. Ázerbájdžánskou vládu neviním jen z toho, že nám chybí kultura míru, ale také za podobu ázerbájdžánské občanské společnosti, která v otázce řešení konfliktu v Karabachu nikdy nebyla progresivní. Samozřejmě existovaly i výjimky. Někteří lidé vyjadřovali válce menší podporu, ale málokdo byl proti válce. V dubnu 2016 jsme pozorovali, že celá občanská společnost podporuje válku. A totéž se děje dnes. Dokonce je to snad ještě horší.

V čem vidíte pro ázerbájdžánské mírové hnutí cestu kupředu?

Neřekl bych, že je tu něco jako mírové hnutí. My jsme spíše politicky progresivní aktivisté. Samozřejmě to neznamená, že bychom měli aktivity týkající se míru zastavit. Ne, musíme dále prosazovat naši progresivní agendu. Je tu stále naděje, že ázerbájdžánská vláda bude po svém vítězství méně represivní. Dnes byli například někteří členové Strany národní fronty Ázerbájdžánu přemístěni do domácího vězení. My budeme samozřejmě dále dělat to, co děláme. Ázerbájdžán se teď stal jakousi kvazitotalitní společností. Dříve šlo výhradně o autoritářskou vládu elit, nyní tu vládne jakýsi autoritářský populismus. Alijev si užívá podporu lidu. Pro nás to určitě nebudou lehké časy. Měli bychom pokračovat v prosazování našich cílů a lépe se organizovat.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies